Všudypřítomné zdražování. Najdeme recept na jeho zmírnění?

Čísla inflace z letošního roku, která se drží okolo tříprocentní hranice, zatím tento fenomén nezohledňují. Až se ale růst cen materiálů, dosahující desítek procent, promítne do konečných produktů, lze očekávat poměrně výrazný růst spotřebitelských cen. První krok k omezení inflace udělala Česká národní banka, která zvýšila základní úrokovou sazbu o 0,25 procentního bodu na půlprocento. Vzhledem k tomu, že problém rychlého zdražování je celosvětový, přistupují v podobnému kroku také ostatní centrální banky. O 0,3 procentního bodu navýšila základní úrok už také maďarská centrální banka a není vyloučeno, že se brzy přidají další.

Z hlediska vývoje cen platí, že mnoho proinflačních efektů bude pouze přechodného charakteru a zůstává mimo kontrolu ČNB. Myslím tím hlavně rostoucí cenové tlaky na nabídkové straně. Výrobní materiál zdražuje na pozadí růstu cen komodit, které se odrážejí z pandemických nížin, a také kvůli narušeným dodavatelským řetězcům – zde zmíním zejména covidovou uzávěru čínských přístavů nebo letošní blokádu Suezského průplavu. Firmy tak mají co dělat, aby uspokojily sílící poptávku.

Více rozkolísaná a zvýšená inflace není v postpandemickém období nikterak problematická, pokud ovšem takový bude pouze přechodný. Komplikace by ale nastaly, kdyby finanční trh i veřejnost tomuto předpokladu přestaly věřit a inflační očekávání by se postupně ukotvila na aktuálních zvýšených hodnotách. V takové situaci reálně hrozí, že cenové tlaky by skutečně nebyly pouze přechodné, ale dlouhodobější. Vyšší inflační očekávání by se začala promítat do mzdových vyjednávání. V návaznosti na vyšší mzdy, a tudíž i své náklady by firmy musely navyšovat ceny služeb a zboží. Zejména v tom vidím jedno z největších rizik postpandemického období. Cyklus zdražování totiž může restart ekonomiky globálně velmi zdržet.