Zařízneme ekonomiku jako kuře?

(První část rozhovoru jsme zveřejnili před týdnem, v sobotu 31. července.)

Bude i nadále ekonomika fungovat v zajetí koronaviru?

To samozřejmě nevíme, ale obezřetné by bylo neustále provádět testování, používat roušky, očkovat, a hlavně hlídat bedlivě nebezpečné mutace. Jinak si koledujeme o to, že si podzim zopakujeme znova. Chtěla bych zdůraznit, že to, co dáme do testování, je investice, nikoli výdaj navíc. To je pouze hloupý účetní pohled, který opravdu nevidí ani za roh.

Co důležitého ještě pandemie odhalila?

Možnosti 3D tisku. To je technologie, která se neskutečným způsobem osvědčila v průběhu pandemie a nabízí ohromné možnosti. 3D tisk umožní lokalizovat řadu výrob, které jsou dnes třeba někde na druhém konci světa.

Nebude v současné chvíli problém tyto technologie zainvestovat?

Investice v krizi vždy klesají, protože firmy cítí nejistotu. Přesto když se podíváme na jejich vklady na konci minulého roku, tak byly docela velké. Velká část firem i jednotlivců si na penězích sedí a čeká, co bude dál. Také je ale pravda, že v krizích většinou začíná stát. Přebírá otěže, je investorem první instance a soukromý sektor se posléze přidá, na což se myslí i v plánech obnovy, které vidíme v řadě evropských zemích. Ty využívají evropských prostředků k tomu, aby své domácí ekonomiky modernizovaly.

Znamená to, že v souvislosti s těmito událostmi bude potřeba určitá strukturální proměna v nejpostiženějších odvětvích, zejména pak v segmentu služeb?

Určitě. To tak nutně bývá. V některých případech byly nadkapacity. A když to řeknu úplně natvrdo, tak v pohostinství byly opravdu obrovské. Je pravděpodobné, že řada restauračních zařízení z trhu odejde natrvalo, protože turisté nedorazí v takovém počtu, navíc ani nebudou mít někdejší kupní sílu. A padesát miliard výpadku nenahradíte. Bude se samozřejmě měnit i samotný segment, což může zase přinést řadu příležitostí pro domácí cestovní ruch, který byl často označován za popelku. Otevírá se prostor zejména pro zkvalitnění služeb. Myslím si, že kdo se do toho chce pustit, nastala vhodná doba, i když to tak možná nevypadá. Samozřejmě ale s úplně jinou úrovní služeb, než jaká zde byla před pandemií, kdy existoval segment „jakože pro turisty“ a potom pro ty „domácí“.

A co bankovní úvěry se zárukou státu? Osvědčují se?

Ta možnost tady vždy je. Pokud ale vím, zatím o ně nebyl moc velký zájem, zřejmě z důvodu nejistoty. Trh se nutně bude restrukturalizovat a bude se muset smířit s tím, že skladba turistů bude jiná. Pravděpodobně i z důvodu orientace zahraniční politiky k nám nebude proudit tolik lidí z Ruské federace a z Číny, což byl velmi významný a velmi bohatý segment. Nabízí se tedy příležitost pro to, aby se našinec porozhlédl a byl schopen finančně ocenit i kvalitnější služby. Ale nemyslím si, že zde nutně musí být prostor pro státní záruky. Spíše si myslím, že je potřeba jiný typ propagace domácího cestovního ruchu, že se nabízí daleko větší prostor například pro spolupráci s filmovým průmyslem. U nás se točí mnoho zahraničních filmů, ale neumíme to dost dobře propagovat. Já jsem spíše strukturální člověk. Nemám ráda politiku, kdy se někam pouze sypou peníze, což někdy může fungovat, ale já jdu raději cestou restrukturalizace procesů.

Jaké konkrétní změny nás teď v rámci obnovy ekonomiky čekají?

Podle mého názoru by měl stát začít uskutečňovat investiční projekty a podporovat modernizaci ekonomiky, což částečně dělá. Podle mne k tomu patří velmi aktivní politika zaměstnanosti a mnohem větší podpora lokální výroby. Musím říci, že mi vadí politika, která tu funguje už dvacet let, kdy se zahraničním firmám, které často nepřinášejí žádné know-how ani přidanou hodnotu, vytvářejí špatné pracovní podmínky a nabízejí minimální mzdy, ještě dávají investiční pobídky. Takovými kroky je rozmazlujeme místo toho, abychom podpořili domácí hráče na trhu. Samozřejmě bude potřeba navýšit finance do zdravotnictví a určitě podporovat lázeňství, protože spousta lidí má po prodělaném onemocnění koronavirem dlouhodobější zdravotní problémy. A velkou prioritou musí být vzdělávání, nejen proto, že spousta dětí vypadla z povinné školní docházky, nebo se jí neúčastnila tak intenzivně.

Boj s pandemií nás kromě toho nejcennějšího a také nevyčíslitelného, což jsou desetitisíce lidských životů, stál i vysoký veřejný dluh. A ten vyčíslitelný rozhodně je. Jak se s ním poprat?

Problémem nejsou výdajové programy, i když spousta lidí si myslí, že veřejný dluh narostl hlavně kvůli pomoci v podobě pandemických kompenzačních programů. Ano, určitá rozpočtová zátěž to byla, ale měla pouze jednorázovou povahu. V tuto chvíli tyto programy víceméně neběží a v rostoucím deficitu se nijak neprojevují. Jenže dluh roste a za prvních pět měsíců letošního roku dosahuje nějakých 255 miliard, což je hrozné. Důvod je přitom jednoduchý – v minulém roce došlo totiž k nenápadné daňové reformě. Pod lobbistickým tlakem se velmi výrazně začaly měnit daně, konkrétně zpětné vratky daně, snížení DPH na ubytování, zrušení daně z nabytí nemovitosti a samozřejmě zrušení superhrubé mzdy, což byl vůbec největší zářez. Dohromady to dá nějakých 200 miliard, a to je trvalý deficit. Ve veřejných financích se tedy potýkáme se strukturálním problémem, kdy si stát dobrovolně a populisticky podřízl příjmy. Šlo o neodůvodnitelné kroky, které neměly s pandemií vůbec co dělat. Snad jen v tom, že někdo vycítil příležitost a řekl si, teď je šance, proženu to zrychleným legislativním řízením. A prošlo to. Směřujeme tak k velmi originální situaci, kdy za plné pandemie budeme mít nižší deficit než teď v tomto roce. Letos to bude kolem 500 miliard, a to ještě budeme rádi. Ukazuje to na jediné: že na straně příjmů má stát obrovské výpadky.

To tomu asi nejdeme příliš naproti…

Hlavně stát ztrácí schopnost se financovat. Pamatuji si, když se u nás vedly dlouhé debaty o slevách na jízdné pro seniory a studenty, tehdy šlo o šest miliard korun. To jsou ale drobné při pomyšlení, že teď lítá ve vzduchu 200 miliard. A já mám neodbytný pocit, že to nikoho nezajímá, že to nikdo neřeší. Přitom to není záležitost jednoho malého opatření, je to otázka kaskády opatření, v rámci kterých se patrně nevyhneme poměrně masivnímu zvýšení daní a velkým škrtům v oblasti výdajů. Co to udělá s ekonomikou? Zaříznete ji jako kuře. Tady se nabízí scénář z let 2012 a 2013, kdy přehnané škrty vedly ke druhé recesi a následně i k pádu vlády. Ten výhled je opravdu velmi špatný.

Proč jste jako Národní ekonomická rada vlády toto téma neřešili?

My jsme na to upozorňovali, ale marně. NERV fungoval velmi intenzivně hlavně v prvních měsících zhruba do července, kdy to téma bylo čerstvé a o pandemii se ještě vědělo poměrně málo. Tam to setkávání bylo intenzivnější, následně pak sláblo a bylo patrné, že jsou věci, které vláda projednávat nechce. Navíc NERV je pouze poradní orgán a vláda ho může využívat nebo nemusí. A nemusí ani na jeho závěry brát ohled. Přesto jsme dávali najevo, že tato klíčová témata s námi nikdo z vlády neprobírá a ani probírat nechce.

Pokud v příjmové části rozpočtu chybí trvale 200 miliard a veřejný dluh se vyšplhá možná i nad 500 miliard korun, kde můžeme brát? Existuje nějaká rozumná strategie?

Někteří hledají řešení ve zvýšení DPH, což samozřejmě razantně zasekne spotřebu a degresivní zdanění se dotkne nejchudších. Pak samozřejmě budou chtít privatizovat. Jiní říkají, že propustí úředníky. Suma 200 miliard je obrovská částka. Bylo by nutné vymyslet chytrý mix opatření na straně příjmové i na straně výdajové a upřímně, před volbami, i když je to nezodpovědné, vám politické strany neřeknou na rovinu, jaký mají v tomto směru záměr. Centrální banka dává najevo, že chce zvyšovat úrokové sazby, a to poměrně výrazně, protože nejdříve tvrdě podcenila inflaci a posléze svou prognózu změnila. Pak je tu nákladová inflace, kterou neovlivníte, protože přichází z vnějšku a s cenami ropy, stavebních materiálů nebo lithia těžko něco uděláte. Takže i načasování jednotlivých opatření je poměrně velká alchymie. Ve chvíli, kdy centrální banka začne přitahovat otěže a vy v podstatě uděláte to samé, tak ekonomiku položíte na dno, vyberete ještě méně na daních a veřejný dluh se bude zvyšovat. Schopnost řídit takhle vysoký dluh je opravdu makroekonomická dovednost nejvyššího řádu.

A jak si v těchto dovednostech vede Ministerstvo financí?

Současná ministryně financí ve skutečnosti neřídí nic, pouze sbírá požadavky z rezortů a dává je dohromady. Nevidím žádnou snahu o konsolidaci ani žádný výhled do budoucna, co se bude dít na straně příjmů a na straně výdajů. Ona to zkrátka nechává plynout a počítá s tím, že jí to vykompenzuje ekonomický růst. Jenže my nejsme Čína, která vyskočí na osmnáct procent. My nemůžeme počítat s růstem ani sedm procent, ekonomika na to v tuto chvíli nemá. Ale nejen ministryně financí si neuvědomuje souvislosti… Když uvalíte vyšší daně a seškrtáte výdaje, tak omezíte poptávku, a když omezíte poptávku, tak vyberete menší daně. Říká, že chce šetřit na mzdách, jenže mzdy ovlivňují celkovou mzdovou úroveň v ekonomice a náš daňový mix je vysoce závislý na mzdách. Takže si vlastně podřeže větev, na které sedí, a ještě říká, že ušetří. Více než osmdesát procent daňového inkasa je vázáno na mzdy. Když podříznete mzdy, podříznete inkaso. Jenže to bohužel nikomu odpovědnému nevysvětlíte, já jsem to sama zkoušela nesčíslněkrát. Oni mají účetní pohled. Což bych přirovnala k situaci, kdy sedlák prodá stodolu a bude se radovat, jak dobře udělal.

Zmínila jste privatizaci. Obáváte se jako někteří privatizace veřejných služeb? Jsou tyto obavy oprávněné?

Historie učí, že jsou. Obávám se toho velice, protože každá ze stran, která se dostane k moci, bude dříve nebo později konfrontována s tím, jak vypadá stav veřejných financí, a předpokládám, že jim dojde, že propuštěním úředníků nebo daní ze sladkých limonád a konopí to asi nevytrhnou. To je úplně směšná představa. A pak se nabízí jít po velkých položkách, což znamená zdravotnictví, penzijní systém, tedy důchody. A slyšela jsem i názory, že je možné šetřit na sociálních dávkách – to je ale minimum. Největší položkou sociálních dávek, i když se nejedná o sociální dávku v pravém slova smyslu, jsou důchody. Ostatní jsou drobné.

Pomalu se nám začíná roztáčet také inflační spirála. V souvislosti s inflací dochází ke zdražování dokonce i základních komodit. Co nám to do budoucna přinese?

Analýza inflace je velmi složitý úkon. Inflace jde ze dvou stran. Je zde jednak takzvaná poptávková inflace, s níž počítala i Česká národní banka. Jde o to, že si lidé v minulém roce uložili své peníze a seděli na rekordní míře úspor přes osmnáct procent. Byly to opatrnostní úspory, ale částečně i ty, kdy určité výdaje v době omezení ekonomiky nebylo možné realizovat. Došlo k uvolnění ekonomiky a šlo se do hospody, vyrazili jsme na dovolené… To je v pořádku, ale jde o krátkodobý inflační tlak, který po nějaké době vyšumí, odhaduji tak do konce roku. Ve světové ekonomice se ale akumulovaly problémy v dodavatelských řetězcích, v dopravě a nárůstu cen primárních komodit. Někdy šlo o procesy spekulativní, jindy ne. Tato nákladová inflace může přetrvávat poměrně dlouhou dobu, i několik let. Centrální banky proto nutně, a ta naše už to avizovala, budou zpřísňovat a budou muset odstoupit od kvantitativního uvolňování a vracet se k vyšším úrokovým sazbám. To je velmi nepříjemná věc ve chvíli, kdy se snažíte resuscitovat a modernizovat ekonomiku. Dalším nepříjemným problémem je veřejný dluh, protože pokud se zvýší úrokové sazby, nutně se zvýší náklady na obsluhu dluhu, a to nejen u nás, ale i v dalších vyspělých zemích. A to je darda. Co budou dělat země, jako je Itálie, Řecko a další? Jak tento dluh obslouží? Proto i banky ve vyspělých zemích zatím váhají a příliš se do toho nehrnou.

V souvislosti s inflací dochází také ke zpomalení růstu mezd. Jaká rizika to přináší?

Samozřejmě že obrovská. Většina lidí žije ze mzdy, je to jejich hlavní zdroj kupní síly. Tady bych zmínila dvě věci. Jedna věc je samozřejmě inflace, ta v podstatě užírá – takže v případě, že dosáhnete nominálního růstu, reálný může znamenat i pokles. Druhým problémem v české ekonomice je fakt, že růst je velmi nerovnoměrný, to znamená, že se koncentroval do oblasti učitelé, zdravotníci, kde byly určité priority. To nekritizuji, pouze konstatuji. Už ale nesměřoval do ostatních oblastí – tam má jedno nebo půl procenta, takže tam už jste v reálu v mínusu. A další věc, zrušení superhrubé mzdy, což osobně považuji za vážný problém, neboť tím stát zasáhl do mzdové konvergence. A co je pro mne nejhorší, premiér i ministryně financí řekli: děláme to proto, aby firmy nemusely zaměstnancům přidávat. Ve skutečnosti přidáváte čistého, takže velmi nerovnoměrně – nejchudším méně a bohatším nejvíce, a tím v podstatě mzdovou konvergenci ohrožujete. Jenže my růst mezd v ekonomice vysloveně potřebujeme, protože u nás je mzdová konvergence velmi chabá. A co mne naštvalo nejvíce, je skutečnost, že Ministerstvo financí nejenže počítá se zastavením mzdové konvergence, ale i s tím, že se vrátíme do roku 2016. Oni sami sobě vymazali konvergenci, kterou dělali v posledních letech, kdy byli úspěšní. Co to má za smysl, když máte politiku, která není úplně neúspěšná, a pak uděláte změny, kterými ty klady sami sobě vymažete?

Přijde tedy tlak na růst mezd?

Bude boj o minimální mzdu, protože ta je signální úrovní, od které se odvíjí i další nárůsty. Bude tedy boj o minimální mzdu a mzdové vyjednávání. Firmy budou tlačeny dalšími náklady, které porostou, a do toho působí inflace, která požírá zaměstnancům kupní sílu. Jak říkám, je to souběh jevů, které nejsou dobré. Ale za velkou část problémů si můžeme sami.

Není to tak, že se zrušením superhrubé mzdy přebírá odpovědnost za růst mezd právě stát?

Stát ji ale nemá co přebírat, má mít pouze nástroje, jak ji ovlivňovat. Má minimální mzdu a má samozřejmě mzdu ve státní sféře, což je konkurent té soukromé. Což v minulých letech působilo poměrně silně. Stát podle mne nemá do tohoto organického mzdového růstu daného vyjednáváním vůbec zasahovat. To bylo fatálně špatně. A jsou to kroky, které mají opět dlouhodobé dopady.

Budou firmy schopné po vyčerpávající krizi všem těm tlakům vzdorovat?

Pod tlakem budou jak firmy, tak zaměstnanci. A navíc mají růst hypotéky. Mezi odvětvími jsou velké rozdíly. Jsou ty, které zažívají obrovský boom, třeba průmysl – i když je ovlivněn problémy s dodávkami, poptávka tam je. Jsou ale odvětví, která nemilosrdně čeká restrukturalizace. Třeba v gastro oblasti, kde spousta firem skončí. Tak to zkrátka v krizích bývá. Nemůžeme čekat, že to někdo bude uměle držet a suplovat fakt, že k nám nedorazí statisíce Číňanů. Naše ekonomika je extrémně založená na exportu, a to není správné, protože nedohlédnete k finálnímu zákazníkovi, jste v tom procesu někde uprostřed a matka je úplně někde jinde. A pokud jste orientováni na export, tak pro vás mzda je náklad, protože v lokální ekonomice, a tím se vracím na začátek rozhovoru, je mzda sice náklad, ale je to také příjem. Ve chvíli, kdy spotřebováváte v tom daném místě, mzda je vnímána jako zdroj kupní síly. Proto tam, kde je to lokální, není takový tlak na to, aby mzdy šly dolů a neustále se přizpůsobovaly úrovni Bangladéše.

V souvislosti s ekonomickými krizemi většinou nastupuje také růst nezaměstnanosti. Už je to znát i u nás?

Nemyslím si, že nutně musí prudce rostoucí nezaměstnanost souviset s pandemií koronaviru. Už teď víme, že řada zaměstnanců přešla ze služeb do průmyslu. Ale řada z nich už se do služeb vrátit nechce, protože průmysl jim dává například i lepší mzdy, nikoli jen minimální mzdu a ostatní bokem, jak je typické právě v pohostinství. Tím totiž vzniká problém s důchodem, ale i s dalšími záležitostmi stran sociálního zabezpečení. Je pravda, že na trhu práce probíhá poměrně významný pohyb. Trošku se obávám spíše dopadu na trh práce ve chvíli, kdy by se sešla monetární restrikce s fiskální – tedy zvyšování daní společně se škrty výdajů. Toho se bojím, protože pak by nezaměstnanost musela jít nutně nahoru.

A dá se tomu nějak předejít?

Ano. Tím, že budete dělat chytrou daňovou politiku. To znamená, že budete brát peníze tam, kde jsou, a nikoli tam, kde nejsou. A také že nepůjdete do zvyšování DPH. To je velice nebezpečná věc a vždy dopadá nejvíc na ty nejchudší. Jenže komu se bude chtít vrátit daně zpět, jak byly. To je politicky velmi nepříjemný krok. Přitom každý, kdo alespoň trochu umí počítat, vám řekne, že musíme vrátit superhrubou mzdu – nikoli konstrukci, ale sazba musí jít nejméně na 19 procent. Současných 15 procent naše veřejné finance zkrátka neutáhnou.