Aby popálení lidé zbytečně neumírali

Vývoj antibiotik není z ekonomického hlediska zajímavý, navíc je velmi obtížný. To v budoucnu může způsobit problémy, protože současná antibiotika přestanou kvůli stále větší odolnosti bakterií působit, říká Dominik Rejman v naší zvukové reportáži.

Vážným problémem současné medicíny je stále častější odolnost bakterií vůči antibiotikům. Vědci tak hledají nové látky, kterými by mohli proti bakteriálním infekcím bojovat. Slibně v tomto směru vypadají tzv. lipofosfonoxiny, zkráceně LPPO. Vyvinul je výzkumný tým pod vedením Dominika Rejmana z Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR ve spolupráci s Liborem Krásným z Mikrobiologického ústavu AV ČR. Liposofonoxiny dokážou narušit bakteriální membránu, ve které vytváří póry. „Jakmile ty póry jsou větší, z bakterií začne unikat jejich obsah a ta se po čase rozpadne,“ vysvětluje Rejman.

Právě tato schopnost narušit bakteriální membránu je podle Rejmana důvodem, proč je pro bakterie obtížné vybudovat si proti lipofosfonoxinům odolnost. „Ta membrána je naprosto klíčová, bez ní bakterie nedokáže existovat,“ popisuje Rejman s tím, že v membránách probíhají procesy, které jsou pro bakterie životně důležité. Pokud se naruší membrána, naruší se i tyto procesy. Přesto Rejman upozorňuje: „Netvrdím, že si bakterie nemohou rezistenci vůbec vytvořit, protože jsou tak neuvěřitelně vynalézavé, že nakonec si rezistenci vytvoří na cokoli. Ale čím déle to trvá, tím pro nás lépe.“

Lipofosfonoxiny se zatím nehodí pro tzv. systémové použití. Jinými slovy, nejdou pacientům podávat v podobě tablet. Účinné jsou tehdy, když se aplikují přímo na místo svého působení. Tedy například když se přiloží na ránu, ve které hrozí infekce. Využije se k tomu speciální netkaná textilie. Ve skutečnosti jde o nanomateriál vyvinutý na Technické univerzitě v Liberci pod vedením Davida Lukáše. „Důležitá vlastnost toho materiálu je ta, že vlákna jsou tak maličkatá a tak uspořádaná, že dokážou sloužit jako lešení pro lidské buňky, tedy pomáhají s hojením,“ přibližuje Rejman.

Materiál se zároveň sám vstřebává. „Působením enzymů se rozkládá. Zjistili jsme, že uvolňování naší antibakteriální složky je závislé na rychlosti této degradace. A co je nejvtipnější – ty rozkládací enzymy produkují samy bakterie. Takže čím víc je v ráně bakterií, tím více je tam enzymu, tím rychleji se rozkládá ten nanomateriál a tím více se uvolňuje ta antibakteriální látka,“ objasňuje Rejman. Bakterie v ráně tak samy pracují na své zkáze a léčivé látky se uvolní přesně tolik, kolik je jí potřeba.

Na počátku vývoje NANO-LPPO stál podle Rejmana rozhovor s přednostou popáleninové kliniky pražské vinohradské nemocnice Robertem Zajíčkem. „Před pár lety jsem přednášel o našich látkách. Robert Zajíček na té přednášce byl a hodně ho to zaujalo. Tenkrát mi říkal: ‚U našich pacientů bojujeme s infekcemi, které jsou jedním z hlavních důvodů jejich úmrtí. A nějaký obvazový materiál, který by byl zároveň antibakteriální, by nás hodně zajímal.‘ V té době probíhala jednání mezi vinohradskou nemocnicí a libereckou univerzitou o klinických zkouškách, a tak jsme se k tomu nanomateriálu dostali,“ vzpomíná Rejman.

Vědci už ověřili, že materiál dobře působí u myší, teď se chystají na zkoušky na prasatech. „Pokud i zde to bude vypadat nadějně, nastoupí klinické zkoušky. To je ale nesmírně nákladná záležitost, takže na to potřebujeme nějakého investora. Myslím, že už teď to může být pro investory zajímavé, protože jsme jasně ukázali, že to funguje. A pokud budeme mít štěstí, na trh bychom materiál mohli dostat do pěti let,“ věří Rejman.

Vědci se ale neomezují jen na léčbu popálenin. Zkouší například, jestli by lipofosfonoxiny nemohli používat i zubaři. Ti jsou prý zatím odkázáni na příliš silné dezinfekce, lipofosfonoxiny by mohly být pro lidský organismus šetrnější.

Více se o výzkumu lipofosfonoxinů dozvíte v naší zvukové reportáži.