Lidé míří za gastro zážitky, i když stojí víc
Analýzy
19. 4. 2024 07:35
Oborem gastro služeb se v úvodu roku prohnala vlna skokového zdražování způsobená změnami DPH. Březnové ceny v gastru jsou navzdory klesající inflaci...
K výzkumu léčby Wilsonovy nemoci se využívá slabá radioaktivita. Jak se přesvědčíte v naší zvukové reportáži, vědci se neobejdou bez pořádných svalů…
O tom, kdo Wilsonovou chorobou onemocní, rozhodují geny, konkrétně jde o mutaci genu ATP7B na 13. chromozomu. Tento gen je potřeba k tomu, aby se měď navázala na ceruloplasmin, tedy enzym, který měď v našem těle transportuje a zároveň reguluje její množství. Aby se u nás Wilsonova nemoc projevila, zmíněnou mutaci genu musíme zdědit od obou rodičů. Pokud nám ji předá jen jeden z nich, staneme se přenašeči nemoci, ale onemocnění samotné se u nás neprojeví.
Těm, kdo nemocí trpí, se už od dětství v těle hromadí měď, hlavně pak v játrech a mozku. U někoho se příznaky projeví už raném věku, někomu propuknou až na prahu dospělosti. Objeví se bolesti břicha, zvracení, celková únava, třes, zhoršení řeči, problémy s chůzí, v pokročilém stádiu přichází i deprese, změny chování nebo agresivita. Součástí příznaků může být i bronzové zbarvení kůže a tzv. Kayserův-Fleischerův prstenec, tedy kruh tmavší barvy na okrajích oční duhovky. Neléčená Wilsonova nemoc pacienta přímo ohrožuje na životě.
Nová strategie léčby Wilsonovy choroby Foto: ÚMCH AV ČR Vyléčit nemoc vědci zatím neumí, dokážou ale tlumit příznaky. Pacient užívá chelátory, které měď vychytají a vyloučí z těla ven. Jejich problém ale je, že nejdříve vychytají měď nejlépe přístupnou. Bohužel je to právě ta měď, kterou organismus potřebuje ke svému chodu. Teprve až potom chelátory na sebe navážou hůře přístupnou měď uloženou v orgánech. Proto tuto léčbu doprovází vedlejší účinky pramenící z nedostatku „užitečné“ mědi.
Další způsob léčby je pomocí podávání velkého množství zinku. Ten sice, hodně zjednodušeně řečeno, obsadí transportér vstřebávající měď z trávicího traktu pro sebe a tím se měď nemá jak vstřebat, ale zároveň podráždí trávicí trakt. Pacienti tedy přežijí, ale za cenu značných problémů.
Půjde to snadněji a lépe
Zdá se ale, že se otevírá cesta k léčbě, která nebude mít vedlejší účinky buď žádné, nebo jen zcela minimální. Na nové metodě teď pracují vědci z Ústavu makromolekulární chemie Akademie věd České republiky. „Vyvinuli jsme nevstřebatelný polymer, který měď na sebe naváže. Dochází k tomu v trávicím traktu, a proto nevezme měď organismu tam, kde ji potřebuje. Zároveň neinteraguje s trávicím traktem, takže ho nedráždí,“ popisuje Martin Hrubý, jeden ze spoluřešitelů výzkumného projektu a vedoucí oddělení Nadmolekulární polymerní systémy.
Jedná se o porézní prášek, který se buď přimíchá do jídla, případně ho půjde zabalit do kapslí, které pacient spolkne společně s jídlem. Prášek na sebe naváže přebytečnou měď z potravy a odejde společně se stolicí. Že to funguje, už vědcům potvrdily laboratorní myši. Výzkumníci ale museli vyřešit zapeklitý problém. Jak zjistí, že jimi vyvinutý polymer skutečně dokáže měď z potravy vychytat?
Členové výzkumného týmu Martin Hrubý (vpravo) a Miroslav Vetrík (vlevo) Foto: ÚMCH AV ČR Výsledky díky malému množství radioaktivity
Už jsme několikrát zmínili, že měď se v organismu běžně vyskytuje. Pokud by tedy vědci udělali klasický rozbor materiálu a našli v něm měď, nepoznají, jestli jde o měď z potravy, nebo o potřebnou měď z těla. Naštěstí ale existuje měď radioaktivní, s chemickým značením 64Cu. A právě tuto měď myši dostaly v potravě společně s vyvíjeným polymerem. „Jde o radionuklid mědi, který má pro naše účely vhodný poločas rozpadu i typ záření. Díky tomu zjistíme, jestli jsme vychytali měď z potravy, nebo jinou,“ vysvětluje Martin Hrubý.
Radioaktivitu vědci použili i pro výzkum polymeru samotného, respektive toho, zda se nevstřebává. „Ligand vychytávající měď se dá poměrně snadno jodovat. Když se použije radioizotop jodu, tak se polymer označí, a měřením radioaktivity pak můžete zjistit, jestli se vstřebal, nebo ne. A takto jsme zjistili, že se opravdu nevstřebává,“ doplňuje Hrubý a zdůrazňuje, že nepracuje s nijak velkými dávkami záření. Svědčí o tom to, že v laboratořích tohoto typu dokonce ani nejsou povinné dozimetry.
Stěna z olověných cihel slouží jako stínění radioaktivity Foto: Daniel Mrázek Nasazení v praxi? Podle financí…
Metoda, kterou vědci v Ústavu makromolekulární chemie AV ČR vyvíjí, nebude užitečná jen při Wilsonově nemoci, ale po drobných úpravách i při dalších poruchách metabolismu kovů, například železa. Jestli se ale k pacientům doopravdy dostane, záleží na tom, jestli se vědcům podaří najít investora, který jim umožní polymer postoupit do certifikovaných preklinických a klinických zkoušek. „Výhoda je, že polymer není vstřebatelný. Tím pádem se z legislativního hlediska nejedná o léčivo. Proto jsou tam mírnější parametry na to, co to musí splnit,“ láká vědec potenciální investory.
Překážkou by podle něj nemuselo být ani to, že Wilsonova nemoc patří mezi vzácná onemocnění, a tím pádem představuje poměrně malý trh: „Firmy můžou pacientům, respektive zdravotním pojišťovnám účtovat vysokou cenu za léčbu, mnohem vyšší, než je výrobní cena toho polymeru, který je naopak velmi levný. Díky tomu i relativně málo pacientů může náklady na výzkum zaplatit.“ Hrubý ještě dodává, že pacienti léky berou celoživotně, tudíž odbyt bude zajištěný. Navíc úplně málo těch nemocných také není. Udává se, že chorobou onemocní asi jeden člověk ze třiceti tisíc. Některé populace, například v Asii, ale mají k této nemoci příhodnější genetické předpoklady, a tak se u nich nemoc vyskytuje častěji. Nemluvě o etickém hledisku, kdy se naděje na kvalitnější život nabízí nemocným dětem, a o prestiži české vědy…
Více se dozvíte v naší zvukové reportáži. Klikněte na lištu v horní části článku.
