Michal Otyepka: Chci si koupit svůj vynález

Pane profesore, jste muž, tak můžu prozradit, že vám je 47 let. Na to, co už máte za sebou, to rozhodně není moc. Jak se vám podařilo to všechno stihnout?

Tak to jste mě odrovnal hned na začátku. Jak jsem to stihl… Asi tím, že mě vždycky žene touha vědět, jak věci fungují. To je můj vnitřní motor – objevovat nové věci, poznávat nepoznané. Zároveň rád dotahuji věci do konce. No a také se mi podařilo dostat do týmu skvělých lidí, kteří mě v životě inspirovali. Tady bych určitě zmínil profesory Pavla Hobzu nebo Jaroslava Koču, kteří mi ukázali, jakým způsobem se dělá věda. A zapomenout nesmím ani na svého zahraničního mentora – v italském Terstu se mi věnoval profesor Paolo Carloni, jenž mě naučil trochu jinak myslet, jinak se dívat na věci. Toto jsou osobnosti, které ovlivnily mou vědeckou kariéru, a já vždycky toužil dosáhnout toho, čeho dosáhli oni.

Kdy jste si uvědomil, že se chcete věnovat vědě a konkrétně fyzikální chemii?

To, že jsem zvědavější než ostatní, jsem poznal už na základní škole. Tam jsme měli skvělého chemikáře, pana učitele Krejčiříka, který nás inspiroval k poznávání a přemýšlení o věcech. Na něj velice rád vzpomínám. Také jsme měli výborné přírodovědné kroužky, kde nás studenti z VŠ hodně naučili. Na střední škole jsem se snažil dozvědět se víc, než co bylo napsáno v učebnicích. Chodil jsem do vědecké knihovny, četl jsem literaturu, hodně často jsem se ptal, proč je něco tak, jak je. Na vysoké škole se přede mnou otevřel svět vědy a výzkumu a já pochopil, že bych se rád věnoval vysokoškolské vědeckému bádání.

Jaký jste byl student? Strávil jste čas zahrabaný v knížkách, nebo jste si našel prostor i pro nějaké to povyražení?

Čas na zábavu se našel. Hlavně vzpomínám na konec magisterského studia, kdy jsme na oboru byli čtyři. To jsme se spolužáky z ročníku nebo i ze střední školy chodívali na pivo a probírali všechno možné. V létě jsem na táborech dělal instruktora a tam se u táboráků sešla parta přátel, se kterou jsme jezdívali vandrovat a dodnes se setkáváme. Ale jinak jsem spíš ležel v těch knihách. První rok doktorátu jsem navíc strávil v Brně a věnoval se počítačové chemii. To byl pro mě úplně nový svět. A tenkrát jsem byl asi dost divný… Ráno jsem vstal, nasnídal se, šel do laboratoře, kde jsem sedl k počítači a článkům, a skončil jsem zhruba v osm nebo devět večer. Bylo to hodně hektické období, kdy jsem se musel vstřebat spoustu nových věcí. Hodně mi to dalo, musel jsem se naučit poznatky získávat samostatně. Tenkrát jsem byl dost zalezlý, pro své okolí asi dost nudný patron. Měnil jsem se, až když jsem byl v lese v maskáčích s přáteli.

Co vám při studiu šlo samo a u čeho jste se musel zapřít?

Nepamatuji si, že bych měl s něčím vyloženě problém. S poslední trojkou na vysvědčení jsem se rozloučil na základní škole, pak už jsem měl jen jedničky, dvojky. Vysokou jsem absolvoval s červeným diplomem. Samozřejmě vždycky se najde něco, co člověka baví méně, v mém případě to jsou třeba různé regulační předpisy. Ale naprostá většina toho, co jsem se musel naučit, mě bavila.

Takže jste nikdy nemusel bojovat s krizí, při které byste se chtěl na studium a vědu vykašlat…

Při studiu žádná taková krize nepřišla, ale zato jsem ji zažil párkrát během vědecké kariéry. Třeba když docházelo k nějakým strukturním změnám, jsem byl už jen vlásek od ukončení vědecké kariéry a odchodu pryč. Zatím se to vždy urovnalo. Uvědomil jsem si, že kolem mě je spousta lidí, které jsem do Olomouce přivedl a kteří dělají skvělou práci. Vůči nim mi to přišlo nezodpovědné. To mě udrželo nad vodou a pomohlo mi to překonat tu největší krizi. Teď mi krev do žil vlévají nové granty, které jsem pro své výzkumy získal. Pro mě je nejhorší, když nemůžu tvořit. Když se musím věnovat všelijakým předpisům nebo „politickým“ jednáním, tak to mě opravdu nebaví. Jsem tvůrčí člověk, potřebuji něco nového vymýšlet. Snad je největší krize zatím zažehnána.

Co vás dokáže naštvat?

Nemám rád šlendrián, špatně udělanou nebo nedodělanou práci. Když člověk něco dělá, má to dělat od srdce a pořádně. To platí ve všech disciplínách – ať už je to věda a výzkum, nebo vrchní v hospodě. Přece když tu práci dělám, mám ji dělat s láskou k té profesi a profesionálně. Ne že ji budu dělat na půl plynu. Když vidím flinky či lajdáky, tak mě to opravdu štve.

Flashka, co odhalí masové podvodníky

V úvodu jste zmínil jména lidí, kteří vás ovlivnili. Jak důležitá je, podle vás, role mentorů, učitelů, inspirujících osobností?

Naprosto zásadní. To, co je na kariéře důležité, jsou právě lidé, se kterými se setkáváte. Umožní vám pohlédnout za horizont. Vždycky jsme omezeni tím, co čteme, co vidíme. Jenže když vás někdo vezme za ruku, vytáhne na kopec a řekne „za tímto kopečkem jsou Alpy“, neskutečně vám tím rozšíří obzory. To jsou kolikrát i malé věci, takové to malé nakopnutí, jež vám ale napoví, co všechno jde dělat jinak, lépe. Takže osobnosti, které člověk potká a ony mu otevřou svět, jsou nesmírně důležité a člověk by si je měl pečlivě vybírat. Vidím to na možnostech svých studentů. Hranice do světa jsou otevřené (když zapomeneme na tu hrůzu, co se teď děje na východě), studenti mají téměř neomezené možnosti. Takže mladší generaci radím, ať se pořádně podívají na budoucí školitele, na budoucí mentory, aby si je vybrali tak, aby jim skutečně pomohli rozšířit obzory.

V roce 2020 jste jako první Čech získal ERC grant v kategorii „Proof of Concept“. Letos se vám to podařilo znovu. A ještě předtím, v roce 2016, jste obdržel ERC Consolidator grant. Žádný jiný český vědec tři ERC granty na svém kontě zatím nemá. Co to pro vás znamená?

Narovinu – rozhodně to nevnímám v oblasti nějaké osobní reputace, tak to nemám nastavené. Jsou to ale peníze na výzkum, který by jinak byl jen těžko realizovatelný. Evropská výzkumná rada, tedy ta grantová agentura, je báječná v tom, že sice má velmi náročný screening uchazečů, ale pak vám poskytne obrovskou volnost v nakládání s udělenými finančním prostředky. Dostal jsem něco kolem 50 milionů korun. Taková suma umožní sestavit tým lidí, nakoupit chemikálie a další potřebné pomůcky a zařízení. Navíc zprávy, které vykazujeme, jsou jedna A4 jednou za osmnáct měsíců. To se s žádnou českou agenturou nedá srovnat. To je to, co na tom oceňuji nejvíce.

Jak velkou část vašeho života zabírá věda?

To jde v periodách. Když se mi narodil syn, věnoval jsem se víc rodině. Přiznám se ale, že teď rodinu trochu zanedbávám. Otevřely se nové věci, je spoustu nových grantů, takže vědě a výzkumu v současnosti věnuji asi tak osmdesát procent svého času. Snažím se to ale rodině vracet, takže třeba chci, abychom jeden den o víkendu byli spolu, jezdíme na dovolené, držíme pohromadě. Synovi brzy bude patnáct let, takže se snažím využívat každý moment, kdy tatínka ještě bere jako parťáka, a ne jako „prudu“, jehož přítomnost musí přetrpět. Takže se snažím užívat si rodiny, relaxovat, sportovat, protože to je také potřeba. Naprostou většinu mého času ale nyní zabírá práce.

Co na to rodina říká?

Jsou báječní, tolerantní. V podstatě mám dvousměnnou práci. Přijdu z práce domů, jako rodina se spolu navečeříme a pak sednu k počítači a znovu pracuji. Neslyším, že by si někdo stěžoval. Manželka také pracuje na univerzitě, takže má dost podobný styl. A syn už je ve věku, kdy si večer zaleze do pokoje a věnuje se svým věcem. Takže to nejspíš vyhovuje nám všem.

Považujete to za oběť vědě?

To asi ne. Pro mě je práce koníčkem, je to něco, co mě baví a naplňuje. Takže to určitě neberu tak, že bych vědě něco obětoval. Občas z pozice vedoucího musím zajít na nějaké jednání, které mě nebaví – to se pak za oběť považovat dá, ale že bych něčeho litoval, to ne. I z nepříjemných věcí se snažím vždycky poučit.

Lithiové baterie (ne)mají budoucnost

Jako vrcholový vědec samozřejmě vedete výzkumné týmy. Co od jejich členů očekáváte?

Aby byli lepší než já. To mi vždycky udělá radost. Mým úkolem je být mentorem, navigátorem, který rozdává nápady a myšlenky a občas někomu ukáže nový horizont. Bohužel dnes už se do laboratoře skoro nedostanu, takže tu vlastní laboratorní práci musí odvést můj tým. To, co od nich čekám, je zpětná vazba a rozvoj myšlenek. Často je to tak, že u stolu nás něco napadne, ale cesta k realizaci už je jejich úkolem. Nebaví mě, když přijdou s tím, že to nejde a ani se nesnaží přijít na to, jak by to jít mohlo. Vždycky mám rád tým, který dokáže rozvinout myšlenku a sám přichází s vlastními nápady.

Pokud říkáte, že sám se do laboratoří už moc nedostanete, tak tomu svému týmu musíte zcela důvěřovat. Vždyť na tom, co vám sdělí, závisí vaše vlastní vědecké výsledky…

Ta důvěra musí být absolutní. Vždycky se samozřejmě může vyskytnout černá ovce, a proto je potřeba vše nastavit tak, aby se chybám předešlo. Musíme důsledně vést laboratorní deník a uchovávat zjištěná data, aby někde něco nezapadlo nebo aby někdo výsledky trochu neupravil. V našem oboru máme výhodu, že když vyvineme novou látku a zjistíme u ní nějaké vlastnosti, bude je mít vždycky. Naše měření a experimenty se dají kdykoli zopakovat, a tím i ověřit. V současnosti je právě toto ve vědecké komunitě velmi ožehavé a aktuální téma. Já ale za své lidi a jejich výsledky dám ruku do ohně.

Jak si členy svých týmů vybíráte?

Těch cest je několik. Jednak jsou to studenti, které jsem učil, a oni vyjádřili zájem v mém týmu působit. Další odpoví na inzerát a projdou přijímacími pohovory. Výborným způsobem, jak se do našeho týmu zapojit, je na základě doporučení od zahraničních spolupracovníků. Právě tato osobní doporučení jsou dnes velice ceněná.

Máte nějaký zvláštní způsob na to, jak své týmy motivujete k excelentní práci?

Lidé, co k nám přichází, jsou už dost vnitřně motivovaní, že chtějí dělat vědu. Takže k tomu je motivovat nemusíme, oni sami chtějí mít dobré výsledky. Podle žádných manažerských příruček nejedu. Přiznám se, že když jsem na vedoucí pozici nastoupil, tak jsem si některé takové koupil, ale od té doby na ně sedá prach. Na své spolupracovníky se snažím působit pozitivně, snažím se jim předat své nadšení pro práci. Stavíme na přátelských vztazích a vzájemné důvěře. V našem centru pracuje více než stovka zaměstnanců a všichni se snažíme dýchat jako jeden člověk. Máme společnou vizi a misi, jsme na jedné lodi. Když někdo potřebuje pomoct, tak mu pomůžeme, jiné popostrčíme, aby se hnuli z místa.

I brzda může být pohonem. Díky olomouckým vědcům

Čeho si na svých spolupracovnících nejvíc ceníte?

Toho, co umí a dokážou, protože spoustu věcí já neumím. Kdybych se měl postavit do laboratoře, tak budu muset namáhavě vymýšlet to, co oni už znají. Oni na nás obdivují, že jsme schopní dávat jim nápady, my na nich obdivujeme, že jsou schopní naše myšlenky přetavit do skutečných materiálů a technologií.

A čeho si ceníte na sobě?

Tak nad tím jsem nikdy nepřemýšlel… Ale asi toho, že jsem byl vychovaný k tomu, abych byl rovný chlap. Abych se vždycky mohl na sebe podívat do zrcadla.

Čeho chcete ještě v životě dosáhnout?

Velice bych chtěl, aby se nám naše materiály podařilo dotáhnout do skutečných zařízení. Držet v ruce baterku, u které budeme vědět, že její materiál pochází z naší laboratoře, je obrovským hnacím motorem a mým snem. V roce 2010 jsme přišli s fluorografenem, zpočátku to bylo trochu ošklivé káčátko, ale dnes z něj máme materiály s hodně zajímavými vlastnostmi. S jedním materiálem právě rozjíždíme projekt na výrobu prototypů. Takže třeba se do roku 2030 podaří, že si budeme moct koupit zařízení, které by bez nás nevzniklo.

Koupíte si svůj vlastní vynález…

Vlastně ano…

Držím palce, ať se vám tento sen vyplní!