Růstový potenciál české ekonomiky klesá

Ze sektorového pohledu po roce 2016 fakticky stagnuje průmyslová výroba, páteřní odvětví tuzemské ekonomiky. To lze ilustrovat na zastavení růstu tržního podílu českých vývozců do Německa, stejně jako na zpomalování růstu přidané hodnoty průmyslu. To mělo za následek zpomalení tempa dohánění vyspělých ekonomik, především v porovnání s Polskem.

Snížení tempa potenciálního růstu jde ruku v ruce s pomalejším tempem růstu produktivity. Dle centrální banky lze hledat příčiny utlumeného růstu produktivity mezi tzv. měkkými ukazateli – jde o kvalitu institucí, intenzitu výzkumu a vývoje nebo nedostatečný rozvoj infrastruktury.

Z tohoto důvodu ČNB snížila rovnovážný růst produktivity ze 3 % na 2,5 %. V podobném rozsahu pak revidovala i dlouhodobě udržitelný růst nominálních mezd na 4,5 %. Z pohledu finančních trhů je důležité, že se tyto změny promítají také do předpokladu o nižším tempu posilování české koruny. Její reálný kurz sice v posledním desetiletí zhodnocoval přibližně o 1,5 %, do budoucna však centrální banka předpokládá tempo reálného (a nominálního) posilování o jedno procento ročně, dnešním kurzem přibližně o 25 haléřů.

Pomalejší konvergence tuzemské ekonomiky je nepříjemnou zprávou, která fakticky znamená pomalejší růst životní úrovně. Na druhou stranu jde vlastně o přiznání již několik let pozorovaného – česká ekonomika bojuje s celou řadou strukturálních problémů, které se vládám nedaří uspokojivě řešit. Bez efektivnějšího vzdělávacího systému, pružnějšího trhu práce, kvalitní veřejné správy nebo rozvinuté dopravní infrastruktury přitom nemusí jít o poslední přepisování růstového potenciálu směrem dolů…