Dvacet procent vědy

Od chemie, která vás lákala na začátku, jste se vlastně ještě v průběhu studia přesunula k fyzice pevných látek, k magnetismu, lanthanoidům…

A to jsem měla na střední škole magnetismus opravdu jako nejméně oblíbený… Důvodů bylo asi víc. Když jsem se rozhodovala, co po střední škole, táhla mě praxe, ale v naší rodině nějak nepřipadalo v úvahu, že bych nešla studovat. Možností bylo několik, v úvahu připadala chemie stejně jako jaderná fyzika. Chemie mě bavila, nabízela řadu možností specializace a měla tu přednost, že by mne vzali bez zkoušek. Fyziku, kterou studoval už jeden bratranec, jsem kvůli potenciálním interakcím zamítla, na inženýrskou jadernou fyziku jsem si zase až tak nevěřila. Zvítězila chemie. Nicméně ve druhém ročníku jsme absolvovali pro chemiky tehdy ještě povinná experimentální praktika z fyziky. Tam jsem se setkala s budoucím školitelem a ten si všiml, že jsme s kolegyni relativně šikovné. I tehdy byla snaha, stejně jako dnes, ty aspoň trochu schopnější studenty přilákat do laboratoří, jako pedagog to dnes činím stejně. Takže jsem začala už ve druhém ročníku studia chemie pracovat na katedře fyziky elektronových struktur, nyní kondenzovaných látek, kde jsem se zabývala přípravou takových exotických materiálů, jako byly krystaly na bázi uranu a lanthanoidů. Krásná fyzika… Ve druhém ročníku jsem jako studentka byla v Berlíně u experimentu neutronové difrakce. To mě začalo velmi bavit, přece jen ta inklinace k jaderným metodám zůstala zachována.

Ale úplně jste k jádru neutekla…

Úplně ne. Chemie mne pořád bavila, ale je pravda, že po absolvování biochemie a organické chemie jsem se trochu ptala sama sebe, co tam dělám. Když byla možnost vybrat si směr z anorganické chemie, který se týkal spíše pevné fáze, a diplomovou práci ve spojení s Matematicko-fyzikální fakultou, neváhala jsem. Kolega Pavel Svoboda mne tehdy k fyzice pevných látek přitáhl a záliba mi zůstala. Občas do chemie ťuknu, stejně jako do jaderných záležitostí, ale mým oborem je fyzika pevných látek.

Jak fyziku pevných částic popsat lidem, kteří se věnují umění nebo byznysu a o fyzice či chemii mají spíše mlhavé představy?

Zabíhat do krystalových struktur a magnetických anizotropií asi nebude příliš zábavné, takže bych se nepouštěla do vysvětlování, jak to funguje, ale použila bych příklad z praxe. Zmínil jste magnetické pole a lanthanoidy. Nejsilnější permanentní magnety jsou právě na bázi lanthanoidů. Což jsou látky v periodické tabulce prvků úplně dole, mají poměrně složité elektronové struktury a jejich elektrony se chovají poněkud odvážněji, než je obvyklé. A najdete je všude kolem sebe, v počítačích, mobilních telefonech, automobilech, dnes bez nich asi nemůžeme existovat. Detailní principy mé práce je pro laiky asi složité pochopit, ale dá se to zjednodušeně vysvětlit na modelu dětského domečku, který je složen z magnetických cihliček a magnetické pole ho ovládá i udržuje v prostoru. Z domečků může být sídliště, město… Vlastně, asi je to složité i pro odborníky.

Kolik pracovišť na světě se zabývá něčím podobným?

Fyzikou pevných látek možná tisíce, lanthanoidy a magnetismem stovky, určitě desítky. Ale konkrétně tím, co děláme my, například jak ovlivňuje magnetické pole chemické procesy, se v současnosti asi nezabývá nikdo, v tom jsme dost specifičtí.

Také jste jedna ze dvou českých žen, která vede výzkumný projekt TSuNAMI a získala pro něj prestižní ERC grant z české instituce…

Já osobně bych tu ženu nijak nezdůrazňovala, nemyslím, že to na povahu mé práce má nějaký zásadní vliv.

Společensky se zdá, že gender má vliv nepřehlédnutelný.

U nás, myslím, víc než ve světě, když se bavím s kolegyněmi ze zahraničí. Kdysi jsem v jednom rozhovoru řekla, že jsem do zahraničí neodešla kvůli manželovi a málem jsem byla chudinka, která to má těžké, nemůže jít svou cestou a nezbývá jí nic jiného, než se přizpůsobovat manželovi. Ale to byla moje volba, manžel nebyl jediný důvod a i když byl významný, já se necítím jako chudinka. Všechno je o určitém kompromisu. Když se narodím jako muž, mohu dělat věci určitým způsobem. Já jsem se narodila jako žena a jsem s tím spokojená. Nemám genderové spory ráda a kvótám nevěřím. Nejsem si jistá, jestli někdy na gender nesvádíme základní odborné nedostatky, ono je to totiž jednodušší. A jestli to není podraz na ty, kteří si své úspěchy vydobyli bez genderových berliček. Jasně, že být ženou se vším všudy a budovat jakoukoliv kariéru, je jiné, než budovat ji jako muž, ale to je naše volba. Ano, máme to v mnoha věcech složitější, ale nepřeháněla bych to. Každá nádoba má jen určitý obsah a nemůžete ji naplnit vším, musíte se rozhodnout.

Pravda je, že ty opravdu velmi úspěšné ženy, a znám jich celou řadu, gender a kvóty obvykle neřeší. Pojďme se vrátit k ERC grantu. Jak jste se na něj připravovala a co má být výstupem?

Možná začnu ještě několik let předtím, než jsem o něm vůbec začala uvažovat, do doby, kdy se mi s kolegy ze zahraničí podařilo získat jiný evropský projekt s celkovým rozpočtem deset milionů eur, tehdy jsme se věnovali komplexním magnetickým materiálům na terapeutické aplikace. Štědrý rozpočet mi dovolil sestavit a hlavně zaplatit na akademii celý tým. V roce 2015 se projekt chýlil ke konci a to obvykle znamená, že tým krátíte faktorem deset. Měla jsem v té době už několik velmi dobře ustavených mezinárodních spoluprací a byla by velká škoda o ně přijít. A začala jsem uvažovat, jak zajistit trvání týmu, nebo aspoň jeho větší části. Tehdy přece jen nebyly rozpočty takového rozsahu na českých projektech úplně běžné. Respektive, vlastně se to zdálo nemožné. Manžel mi radil, ať podám ERC grant, ale samozřejmě jsem nevěřila, že bych ho zrovna já mohla získat. Sám dobře víte, že v určitých okamžicích rozhodují i jiná než jen čistě vědecká kritéria. Nicméně manžel mne tak dlouho přemlouval, až jsem se vsadila, že žádost napíšu. V podstatě proto, abych dokázala, že grant nedostanu. Za týden jsem projekt napsala a získala ho.

Týden možná na takovou záležitost vypadá jako dost krátká doba…

Bylo to hektické. A kdyby to byl můj první grant, tak by se to za týden určitě nedalo stihnout. Ale už jsem za sebou pár grantů měla a když to přirovnám ke sportu, i ve vědě je do jisté míry důležité mít natrénováno.

Jak jste se cítila?

V první chvíli, asi minutu, jsem byla v euforii, pak ji vystřídaly pocity strašné a proběhlo mi hlavou, že nejspíš grant budu muset odmítnout.

Členem řešitelského týmu je i váš manžel. Jaké to má výhody?

Na TSuNAMI spolupracujeme v rámci širší skupiny Nanocarbon z Ústavu fyzikální chemie J. Heyrovského, kde je jeden z klíčových výzkumníků můj muž. V nízkodimenzionálních uhlíkových materiálech je absolutní světová špička, na Massachusetts Institute of Technology dlouhodobě spolupracoval i s profesorkou Mildred Dresselhausovou, takže z tohoto pohledu je to pro mne výhoda. Nevýhodou je, že i v soukromí je často předmětem našich debat práce.

Univerzitě Karlově se občas vytýká, že jí vědci odcházejí za lepšími podmínkami, do zahraničí, vy jste naopak přišla, z Fyzikálního ústavu České akademie věd k nám na Matematicko-fyzikální fakultu…

Vrátila jsem se. Grant je hezká věc, ale není vždy úplně snadné vyjednat podmínky na pracovišti, které podobně jako já s možností, že získám ERC grant, tak úplně nepočítalo. Odchod z ústavu nebyl ani tak moje rozhodnutí, jako vedoucí oddělení jsem se musela vypořádat s různými okolnostmi a asi bych to ustála, ale bylo to v konečné fázi přání týmu. Pracovat s týmem někde, kde spolupráce úplně nefunguje, je mrhání potenciálem. Takže jsem hledala jiné možnosti a díky kontaktům, které jsem na univerzitě měla, se povedl můj návrat na fakultu a bez nějakého zpoždění i rozjezd projektu.

Můžete srovnávat. Co by se mělo na univerzitě zlepšit ve prospěch vědecké práce? Snažíme se z úrovně rektorátu podmínky zlepšovat a vytvářet, ale přece jen od toho praktického vědeckého života jsme poněkud vzdáleni.

Změny jsou viditelné, vysloveně pozitivně hodnotím třeba Welcome Center, které pomáhá zahraničním pedagogům při jejich příchodu na školu, protože to je značná administrativní zátěž. Stejně tak pozitivně hodnotím, že je dnes daleko snazší získat zahraniční studenty, zejména doktorské programy, je snaha zajistit materiály v angličtině. Nejsem jedinou nositelkou ERC grantu a s kolegy na určité změny tlačíme, ale asi to nejde zobecnit, protože každý grant je jiný, někdo potřebuje investice, někdo tým lidí. Nicméně všichni toužíme po funkčním projektovém oddělení. Pokud je něco, co je zdrojem problémů, spíš bych to nazvala lidským faktorem. Nerespektování určitých systémových pravidel vede k tomu, že věci obecně dlouho trvají. Což ale není problémem pouze univerzity. To je ten spor významů. Lidé často říkají, že něco nejde. Ale za tím Nejde je skryto Neumím nebo Nechci.

Ano, často je třeba hledat jiná řešení, ale jak se říká, když se chce, tak to jde. Z mého pohledu je i v tomto ohledu vidět, že počet ERC grantů na univerzitě se zvyšuje, že se s nimi učíme žít. Pomáhá určitě i aliance 4EU+ s významnými evropskými univerzitami, Heidelberg, Sorbonna, Kodaň, Milán a Varšava, kde můžeme čerpat inspiraci.

Otevřené mezinárodní prostředí je určitě krok správným směrem, pozitivní je třeba to, že zahraniční doktorandi už si studium neplatí.

To jsme chtěli už tři roky, ale překonat určitou rigiditu na některých úrovních nebylo vždy snadné.

Možnost přivést na univerzitu talentované zahraniční vědce jistě vyváží těch několik set tisíc či milionů, které by přinesly jejich platby.

To byl i můj argument. Dnes váš projekt běží, ale za dva roky skončí. Víte už, co bude den poté?

Pokud budu opět v situaci, že bych musela skupinu, která čítá deset, patnáct lidí, podělit deseti, budu muset vážně uvažovat o navazujícím ERC grantu, protože zajistit v českých podmínkách odpovídající prostředky prostě možné není, ani s podporou fakulty. Takže mne do dalšího grantu okolnosti tlačí a nejspíš to tak v příštím roce dopadne. Jsou tu sice i nové nástroje, ale umožní na bohatých fakultách spíš přežití týmu a čekání než plnohodnotný projekt.

Vaše dcera půjde ve šlépějích maminky?

Moje laboratoř a manželova laboratoř vypadají dost podobně, ale zatím dcera říká, že u maminky je to lepší. Což bych přičítala spíše věku, do školy ještě nechodí. Ale k matematice má zatím dobrý vztah.

Také vám přijde paranoidní, že říkáme Průmysl 4.0 a zároveň se tváříme, že matematika škodí zdraví?

Jeden kolega říkal, že matfyz se dá vystudovat s dostatečnou pílí a znalostí trojčlenky.

Takhle úplně bych to neřekl, protože ona i trojčlenka je pro mnohé smrtelná… Co je z vašeho pohledu nejdůležitější vlastností pro vědce?

Výdrž a víra. Vžitá laická představa, že vědec může pracovat na projektu v nějaké uzavřené bublině, věnovat se tomu, co ho baví a neřešit nic jiného, je totiž velký omyl. Kdyby to tak bylo, byla by to krásná práce. Já si říkám, že dokud mám dvacet procent vědy, která mě baví, je to ještě dobré. Zbytek jsou starosti o peníze, administrativa, mezilidské vztahy, organizace práce, posudky, oborové komise, recenze, rozhovory… Nemám to příliš ráda, ale je to součást mé práce. Jen kdyby té vědy bylo víc, byla bych radši.

Přeji vám, aby bylo vědy ve vaší práci co nejvíce a budu se spolu s vámi těšit na ten navazující ERC grant.