Jesenická výzva II.

Obecně lze říci, že lockdowny v žádné zemi světa nevedly k dlouhodobému zlepšení situace, a to ani přes jejich opakování. Zlepšení nastolila pouze rychlá vakcinace obyvatel, aktivizace nemocničních kapacit, nastavení hygienických opatření a mohutné testování obyvatel, trasování a rychlá eliminace nakažených osob do karantény – to ukazují příklady Izraele, Srbska, Jižní Koreje.

Je potřeba zdůraznit, že v žádné zemi světa nedošlo při lockdownech k uzavření průmyslových firem a jen velmi málo zemí dlouhodobě uzavřelo školy. ČR by tak byla v případě přijetí takovéhoto opatření první zemí pouštějící se do experimentu s naprosto nepředvídatelnými důsledky.

U lockdownu průmyslových aktivit by tak již nebyly v sázce pouze osobní tragédie a ekonomický propad obdobný lockdownu služeb, došlo by k narušení a rozvalu složitých dodavatelsko-odběratelských řetězců a k vytlačení českých firem z mezinárodního obchodu, a to v mnoha případech nevratně. Čeští dodavatelé by tak byli v důsledku nespolehlivosti nejen penalizováni astronomickými částkami, ale i zcela nahrazeni dodavateli z jiných zemí.

V 90. letech se českému průmyslu podařilo velmi rychle přeorientovat na nové trhy, to však bylo hlavně díky velmi nízkým výrobním nákladům a z toho vyplývající vysoké konkurenceschopnosti. Tato výhoda však již dnes neexistuje, naopak musejí čeští výrobci na světových trzích čelit levnějším konkurentům zejména z Asie. Za této situace by tak byla ztráta zákazníků naprosto fatální a vedla by k dlouhodobému významnému poklesu jejich schopností a aktivit včetně tvorby bohatství!

I současná krize prokázala, že právě zdravá struktura průmyslu je nejlepší pojistkou proti ekonomickým propadům. V případě úplného lockdownu lze očekávat masivní propad tvorby bohatství s následným poklesem až pádem životní úrovně obyvatel, kvality veřejných služeb včetně zdravotnictví a školství. Tato situace by vedla k nebývalému odlivu mozků z ČR a k přetvoření země v ekonomickou kolonii jiných úspěšnějších zemí.

Patříme mezi 30 % šťastných zemí, kde můžeme debatovat o tom, zda je hodnota lidského života „nevyčíslitelná“, těch 70 % zemí takovou výhodu nemá a v mnohých zemích se hodnota života pohybuje v řádech několika dolarů. Rozdíl mezi oněmi 30 % a 70 % je právě a jen ve schopnosti vlastní vnitřní organizace, ve struktuře národního hospodářství a v efektivitě tvorby tohoto bohatství. Tento rozdíl není jednou a pro vždy daný a snadno se může stát, že o tuto výhodu může země vlastní nezodpovědností přijít, což zase ukazují příklady Rhodesie/Zimbabwe, bývalé nejbohatší země a Perly Afriky či Venezuely, bývalého nejbohatšího státu Jižní Ameriky.

Nemáme právo předpokládat, že hodnota našich životů je vyšší než hodnota životů našich dětí či vnoučat! Nemáme právo je zatížit našimi nezměrnými dluhy a rozvrácenou ekonomikou země! Uzavření průmyslu, nevratná ztráta zahraničních kontaktů a zákazníků by byla zcela jistě přesně takovým krokem!