Na Vysočině se domy dnes už tisknou

Důvod je přitom poměrně jednoduchý. „Lidská práce mě pořád baví, ale lidí, kteří jsou ochotní a schopní práci provést, je čím dál tím méně. A je zřejmé, že je budeme muset umět nahradit. Před časem jsem se potkal s panem profesorem Součkem a z jeho úst tehdy padla věta, že stavaři jsou šíleně konzervativní a teprve začínají řešit to, co strojaři řeší už čtyřicet let. Lidskou práci přebírají roboty. Z následné debaty jsem si odnesl jediné – robotizace je nevyhnutelná. I ve stavařině bude, dříve nebo později, s námi nebo bez nás. A vybral jsem si logicky to výhodnější. Tedy dříve a s námi,“ popisuje s úsměvem svou cestu k robotickým technologiím Martin Podzimek.

K jeho rozhodnutí přispěla i následná debata se synem, v té době studentem ČVUT. A vzal to před lety pěkně z gruntu. Naučit stroj uchopit kostku, rozuměj cihlu, a položit ji na místo, to Martina jako cesta k automatizaci nelákalo, nebyla to dostatečná výzva. Ale když se začaly objevovat první zajímavé zprávy o možném využití tisku, přišlo to Martinovi zajímavé, už proto, že vedle stavební firmy patří do rodinného uskupení i strojírny. Myšlenka vyrobit si potřebné zařízení, a to pak využívat na stavbách ho naprosto nadchla. „Pravda, postupem času jsem zjistil, že jsem to viděl dost zjednodušeně, ale bez toho zjednodušení bych se do toho asi nikdy nepustil. A když už jsem v tom byl, tak jsem necouvl. Od první myšlenky, od první definice rozměrů a zadání jsme všechno vyvíjeli sami, naše strojírny ve spolupráci se strojní a stavební fakultou ČVUT. A dnes jsme v situaci, kdy máme unikátní zařízení, které jsme postavili a vyzkoušeli v reálném prostředí. Víme, že jsme schopni vytisknout domeček,“ říká hrdě Martin. A ta hrdost je namístě, protože onen domeček může mít 15 metrů na délku, 7,5 metru na šířku a 5,5 metru na výšku. 110 metrů čtverečních, ve kterých se už dá klidně bydlet. Ta tiskárna je také poměrně monstrum. Ovšem monstrum, které se umí pohybovat po kolejích, takže klidně může takových domů za sebou postavit hned několik. I větších, protože vyrobit větší tiskárnu by šlo.

Martin ale vidí budoucnost, alespoň prozatím, spíše v jednoúčelových strojích, některé z nich budou tisknout sloupy, jiné ploty, jiné třeba balkony. Zkrátka dříve, než se budou tisknout celé domy, budou se patrně tisknout v betonárkách jednotlivé díly. A na stavbách mohou fungovat třeba jako ztracené bednění. „Umíme vyrobit tiskárnu a vytisknout dům, ale pořád jsme na začátku,“ říká po čtyřech letech vývoje Martin Podzimek. Ty čtyři roky se zatím zhodnotily ve dvou patentech – jedním je speciální tisková hlava, druhým materiál, speciální beton. „Má v sobě přísady, které způsobují, že velmi rychle tuhne, což je důležité, protože než se vrátíte na stejné místo, musí už být předešlá vrstva natolik tuhá, aby unesla vrstvu další. Tedy rychle tuhne a extrémně rychle hydratuje. Takže hůř vlastně tiskne menší věci než velké. Proto ani tady ještě nejsme na konci, máme kam jít a tu směs dál vylepšovat, pořád má limity,“ vysvětluje Martin Podzimek a demonstruje současně odhodlání k dalšímu vývoji. Ve světě i u nás už podobných zařízení vzniká víc, každý si bude hledat segment, ve kterém bude nejlepší. „Zatím to vypadá, že se oproti české konkurenci nejvíc blížíme pojmu tiskárna na dům. Přenesení tiskárny, kterou jsme měli v menším měřítku a v hale, do reálných podmínek v exteriéru nebylo jednoduché. A přiznávám, zkrotit toho splašeného koně nám trvalo více než rok a půl. Ve velkém, v klasických rozměrech a podmínkách stavby, si totiž nejprve doslova dělal, co chtěl,“ popisuje Martin Podzimek úskalí vývoje. Pětadvacet metrů hadice je prostě něco úplně jiného než pět metrů hadice.

Ani úskalí a dílčí nezdary nejsou ale překážky, které by Martina od nových technologií nějak odrazovaly. Vlastně možná naopak. Vedle Golema pracuje s dalšími partnery ještě na projektu robotického omítkáře. „To je ale jiný příběh. Jediné, co jsme si ověřili, že to lze. Máme funkčního robotického omítkáře. Ale je to složité zařízení, na stavbě zatím obtížně použitelné. Takže před sebou máme asi ještě opravdu dlouhou cestu hledání a zjednodušování,“ přiznává Martin. Zmíněný domeček Golem, jak u Podzimků v Třešti zatím tiskárnu nazvali, zvládl za čtyřicet hodin. Jestli je to dostatečná rychlost, schopná konkurovat partě zručných zedníků, na to je příliš brzy. Nejsou totiž zedníci. Ne, vážně, debaty o komerčním využití, respektive o komerčním modelu, Martin Podzimek zatím odmítá jako předčasné.

Problém je trochu i v tom, že bude nutno hledat architekturu, která by dokázala z možností tisku domů vytěžit maximum. Klasická stavařina zvládá víceméně přímky, kdežto 3D tisk umí i to, co zedník už neudělá, křivky nejen v horizontální, ale i vertikální rovině. Takže možná tu za pár let nebude obdivovaný pouze Gehryho Tančící dům, ale třeba také Podzimkův Roztančený dům. „Tyhle ambice sice nemám, ale že chceme možnosti 3D tisku představit architektům, aby o nich věděli a mohli s nimi pracovat, to pravda je,“ přitakává Martin a mluví o budoucí organické architektuře, pro kterou bude 3D tisk naprostou nutností. „A určitě další výhody ukáže BIM a digitální modelování. Dnes je všechno, co děláme, originál. Prvotní naprogramování je zdlouhavé a náročné, pořád hledáme cestu a nemáme předvídatelný proces. Ale síla je i v tom, že jakmile stroj jednou naprogramujete, už to umí navždy,“ loučí se Martin Podzimek.