Prevenci pomůže individualizovaná péče

Předpokládám, že nemocnice, jako je ta vaše, se orientují převážně na sekundární prevenci…

Takřka výhradně. Podílíme se na řadě preventivních programů, ostatně já sám jsem ve svém krátkém působení ve funkci ministra byl u spuštění tří z nich.

Na primární prevenci u vás prostor není?

Maximálně osvětou. Naši lékaři nejsou v pozici praktiků, nedělají terénní medicínu, nepracují jako podnikoví lékaři.

V čem je sekundární prevence, tedy nejrůznější monitorovací a screeningové programy, tak důležitá?

U většiny nemocí, na které jsou tyto programy cíleny, je základem úspěšné léčby včasná diagnóza. Díky ní dokáže pak medicína předejít těžším stádiím nemocí i závažným komplikacím. A samozřejmě, výrazně se tím šetří náklady na léčbu.

Je využití těchto programů optimální?

Určitě ne, bylo by potřeba, aby je lidé využívali víc. A je i velká diskuze, jestli plošný screening vlastně má smysl. Já jsem rozhodně jeho zastáncem. Ve všech případech, na které se naše preventivní programy zaměřují, je poměrně vysoký výskyt těchto nemocí v populaci. Takže jde na jedné straně o zvyšování kvality života a střední doby dožití, na druhé o efektivitu zdravotního systému. Ale možná nám chybí větší propojení zdravotního a sociálního pohledu, respektive obou systémů, zhodnocení efektivity. Protože zdravý člověk nebo člověk s dobře kompenzovanou nemocí může pracovat a vytvářet hodnoty, těžce nemocný naopak spotřebovává prostředky zdravotního a často i sociálního systému. A ten rozdíl může být propastný.

Co je na vině nedostatečného využívání preventivních programů? Slabá motivace?

To bych ani neřekl, ačkoliv vždycky to může být lepší. Ale možná hraje roli to, že většina těch vyšetření není úplně příjemná. A taky se lidé bojí, že se něco najde. Vypadá to jako banalita, ale je to, myslím, jeden z důležitých aspektů. Vyhýbáme se nepříjemnostem.

Co dělají jinak země, kde jsou na tom lépe?

Těžko říct. Ve Skandinávii, která by mohla být možná vzorem, je obecně vyšší individuální odpovědnost. Ale chyba je i v nás. Před lety nám řekli, že máme zrušit v rámci racionalizace to, co není nutně třeba. Zrušili jsme tedy infekční oddělení, protože infekce nebyly. Dnes rozvíjíme novou infekční kliniku a potřebovali bychom na ni novou budovu.

Je to postcovidový efekt?

Ne, je to procitnutí. Covid to pouze potencoval. Problémem je rezistence antibiotik.

Vraťme se ještě k prevenci. Jak může pomoci klasická medicína?

Personalizovanou, individuální medicínou. Což je něco, co se dnes již velmi dynamicky rozvíjí. Budoucnost směřuje k tomu, že hned po narození uděláme každému komplexní vyšetření krve a genetické vyšetření, čímž budeme znát rizika, a budeme tedy vědět, na co se primárně zaměřit. Pak vstupuje do hry telemedicína a vzdálený monitoring. Ale budu upřímný, zatím v této oblasti narážíme na celou řadu právních, etických, ale i provozních problémů.

Má na to český zdravotnický systém prostředky?

Toť otázka. Uvedu jeden příklad: Naším problémem často je, že umíme člověka zachránit, ale už nám úplně nefunguje to následné. Možnosti přitom jsou. Například jistou komplikací totálních endoprotéz je v určitém procentu případů zánět. My ale dnes už umíme dát do kloubu čip, který zjistí změnu pH. A dokonce s čipem může být voperována i kapsle, z níž se v případě potřeby vypustí antibiotikum.

Kdy to bude realita?

To je realita.

V Česku?

Doufám, že brzy bude i v Česku. Ale samozřejmě, je to nadstandardní služba soukromé společnosti. A něco to stojí. Proč ale bránit lidem, kteří by si to chtěli zaplatit, aby jim to třeba naše nemocnice nemohla nabídnout? Je to příspěvek k možnosti vstupu soukromých peněz do zdravotnictví. Ale to je téma na jinou debatu.