Tady se piloti učí bojovat a přežít

Pilot vstane, opustí kokpit a přesune se do sálu, v němž pozoruje, jak si počínají jeho kolegové. Ví, že za chvíli se ke svému letu vrátí a dozví se, kde udělal chybu.

Před časem Českem putovala výstava o zahraničních misích české armády. Jmenovala se „…s vědomím rizika“. Tady v Taktickém simulačním centru, které spadá pod Centrum leteckého výcviku, které provozuje LOM Praha, se piloti rizika bát nemusí. Alespoň ne toho nejvyššího. Tedy zatím… Na zdejších simulátorech se učí, jak si počínat při plnění leteckých bojových operací. „Věřím, že to, co se tady účastníci výcviku naučí, nikdy v praxi nepoužijí,“ doufá vedoucí Taktického simulačního centra Otakar Prikner. Jenže připraveni být vojáci musí.

Poslechněte si zvukovou reportáž:

Výhoda taktických simulací je, že vojenští piloti provádějí tytéž úkoly, které by dělali v reálné situaci, jen za zlomek nákladů. Provoz simulátorů je výrazně levnější než provozování skutečného letounu, o ceně munice nemluvě.

Nacházíme se v areálu vojenského letiště v Pardubicích a ve zdejším taktickém centru se vojenští piloti připravují jak na zahraniční mise, tak na případnou obranu naší vlasti. Mnoho návštěv se sem nedostane. Každá návštěva zvenčí musí projít bezpečnostní kontrolou. Pracoviště je certifikované i pro tajný režim. Proto se hned v úvodu dozvídám, že to, co uvidíme, je neutajovanou ukázkou toho, co se tu vojenští piloti mohou učit. Reálná data nám zůstanou skryta.

První, co vidíme, jsou dvě řady sedaček a hned několik velkoplošných obrazovek. I díky značnému přítmí si připadám jako v kině. „Skutečně tomu kino neoficiálně říkáme,“ usmívá se Otakar Prikner. Jako laik se ve výjevech na obrazovkách orientuji jen stěží. Bezpečně poznávám jen obrys České republiky na největší obrazovce uprostřed, na nesčetných obrazovkách po stranách pak vidím budíky, ručičky, grafy, ukazatele – zkrátka letecké přístroje a displeje, ve kterých dokážou číst jen piloti, případně ještě nadšení fandové letectví. „Naše centrum je určené pro již vycvičené piloty. Ti samozřejmě ví, na co se dívají,“ dozvídám se od vedoucího centra.

To, co vypadá jako kino, oficiálně slouží jako prostor pro sledování cvičení a zpětné hodnocení. „Uprostřed sálu vidíme mapový podklad, na kterém se odehrávají plněné úkoly, vlevo a vpravo jsou náhledy přímo do kokpitů. Pozorovatel tak vidí přesně to, co vidí pilot v kokpitu, a může tak hodnotit jeho reakce,“ pokračuje Prikner.

Letečtí piloti při bojových operacích výrazně ocení i podporu ze země. I s tím se tu počítá, a tak vidíme rovněž obrazovky řízení bojové činnosti, takzvané GCI, ground-controlled interception. Nakonec pozorujeme i to, co vidí předsunutý návodčí, forward air controller. Ten pozoruje terén ze země a poskytuje pilotovi detailní informace o aktuální situaci. V našem případě se díváme na dronové záběry jedné východočeské elektrárny.

Úkolem předsunutého leteckého návodčího během simulovaného výcviku není jen navádět letadla na cíle, které je třeba zničit, ale také upravovat simulovanou situaci pro potřeby výcviku pilotů – připravit si simulovanou taktickou situaci a během mise vkládat do simulace další objekty pro činnost letectva. Pokud je úkolem mise útok na elektrárnu, návodčí využije simulační prostředky, jako je například dým, a imituje páru z chladicích věží, která může znemožnit viditelnost cílů, což je pro pilota komplikace. Dále může do simulace vložit různé pohyblivé pozemní objekty, například tanky nebo auta, a v určitou chvíli je dát do pohybu a vyžádat si od letectva úder právě na tyto pohybující se objekty. Nevěřil bych, jak malý se zdá tank nebo nákladní vůz ze vzduchu. „A teď si vemte, že v reálu jsou ty tanky ukryté v porostu a zamaskované. Pokud je neodhalí návodčí, pilot v rychle letícím letadle má malou šanci si tanků nebo stanovišť protiletecké obrany všimnout.“

Z obrazovek na nás září obrysy České republiky, ale zásoba dat je tu bohatší: „Pracujeme s reálnými mapami. Českou republiku máme ve vysokém rozlišení, potom máme mapové podklady států, kde česká armáda byla na misích, jakou jsou pobaltské státy nebo Island. Máme také mapové podklady států, kde se konala tzv. live exercises, tedy reálná cvičení, to jsou třeba Norsko nebo Španělsko, a máme také část Afganistánu. Tam je zajímavý terén pro provádění úderů na pozemní cíle, protože jsou tam vysoké kopce a zároveň údolí. Máme také velké mapové podklady pro západní, střední a východní Evropu. Ty jsou určené pro mezinárodní výcvik, kdy tu cvičí více států. Každý si operuje nad vlastním územím a nějakým způsobem spolu kooperují.“

Zamíříme k simulátoru ve tvaru polokoule, v níž je uprostřed kokpit se sedadlem, monitorem a ovládacími prvky řízení. Jde o jeden ze čtyř kabinových simulátorů. Když jsme uvnitř, mám pocit, jako kdybychom se opravdu vznášeli. „Kabinový simulátor je sférický, je to polokoule. Pilot má výhled sto osmdesát stupňů azimutálně, osmdesát nahoru, dvacet dolů. Kabina je převzata z letounu gripen, s možností výměny řídicích prvků. Displeje a přístroje se zobrazují na čtyřiadvacetipalcovém dotykovém displeji, podle typu simulovaného letounu,“ popisuje Prikner.

Simulátory vyvinula společnost VR Group, dceřiná společnost LOM Praha. „Máme tu šest projektorů, tři promítají horní řadu, tři spodní řadu. Speciální software obraz spojí, takže ho vidíme vcelku a bez přechodů. Nakonec je tu i sedmý projektor promítající head-up displej, to jsou ty zelené křivky v obraze krajiny ukazující rychlost, výšku nad povrchem a další potřebné údaje,“ poodkrývá vedoucí centra technické pozadí simulací.

Je mi jasné, že když se pilot posadí do sedadla, získá pocit skutečného letu a následný děj ho zcela pohltí. O čemž se ostatně přesvědčím, když sám usedám na místo pilota. „Na levém displeji vidíte letové přístroje, ale spíše se jedná o záložní displej, protože hlavně se řídíte tím head-up displejem. Pak je tu výstražný přijímač, který vám ukazuje, které radary vás ozařují nebo že na vás letí raketa. Uprostřed máte pohyblivou mapu, takže vidíte, kde se pohybujete nad terénem a kam letíte. Pravý displej je radiolokátor, tedy přehled vzdušné situace, vidíme tam, kde jsou cíle. Právě s tímto displejem pracujete, pokud chcete střílet rakety. Cíl označíte a raketa už k němu sama zamíří,“ dostávám instrukce.

Neodolám a ptám se, jak raketu vystřelit. „Tady máte přepínač zbraní, tak dejte ‚odjištěno‘. Pak si zvolíme typ zbraně. Nejlepší, co tu zrovna máme, je AIM-120 AMRAAM. Teď palcem odklopte spoušť na kniplu a ukazováčkem stisknete tlačítko odpalu vepředu,“ navádí mě Prikner. Raketa vystřelí prudce vzhůru. „Pokud je cíl dostatečně daleko, raketa vystoupá do řídkých pater atmosféry, aby se zbytečně nezbrzďovala a teprve v závěrečné fázi letu padá na cíl. Pilot raketu navádí jen do určité fáze. Raketa má  totiž vlastní radar, takže v závěrečné fázi letu se sama navádí na cíl a pilot se tak může věnovat dalším úkolům,“ vysvětluje. Kdybych tento úkon udělal v reálu, do vzduchu vystřelím asi deset milionů českých korun…

Samozřejmě si zkusím i samotné pilotování. Letíme rychlostí kolem šesti set kilometrů za hodinu. Lehce pohnu kniplem a obraz se povážlivě nakloní. Displej ukazuje dvojnásobné přetížení. Jsem rád, že je to pouze na displeji, že sedadlo samo se nijak nehýbe. „Samozřejmě existují simulátory, které jsou na pohyblivé základně a imitují i pohyby letadla.. Ale pro taktický výcvik takovou funkci nepotřebujeme,“ dodává Prikner.

Kromě kabinových simulátorů tu jsou ještě čtyři další simulátory se třemi obrazovkami plus jeden záložní. „Jsou jednodušší než ty kabinové. Že z těchto simulátorů je menší rozhled, zas tolik nevadí. Často létáme v nadzvukových rychlostech ve vysokých výškách, operujeme vysoko nad terénem. Pokud tedy nemáme útočit na pozemní cíle, zemi detailně vidět nepotřebujeme. Důležité jsou pro nás údaje z displejů,“ dozvídám se.

Výhled v jednoduchém simulátoru se podobá výhledu z dopravního letounu. V případě výcviku pilotů pro hotovostní systém, kde je jednou z částí i vedení dopravního letounu, může být vodítkem pro správnou pozici zasahujícího letounu právě to, že se udrží viditelný v tomto užším výhledu.

Celkem je tu devět řiditelných simulátorů a všechny spolu mohou interagovat. To je podle Otakara Priknera hlavním smyslem taktického výcviku: „Simulátory mohou být rozděleny na dvě části. Jednu tvoří modrý tým, pro něj se ten výcvik dělá. Druhý tým jsou červení, takzvaný výcvikový nástroj. Ti bývají omezeni počtem letadel nebo množstvím raket. Standardně cvičí čtyři až šest kokpitů modrých proti dvěma až čtyřem kokpitům červeným. Skupiny spolu mohou komunikovat, po linku si posílat data. Kromě toho dokážeme do misí naprogramovat počítačově řízené entity, takže jsme schopni simulovat velká cvičení se šedesáti osmdesáti letadly po různých skupinách.“

Nakonec si ukážeme, jak pro pilota může mise skončit. Na displeji jednoho ze simulátorů se rozbliká výstraha a na obrazovce vidíme kouřovou linku hrozivě se řítící na nás. „Protiletecká obrana nás odhalila a vystřelila proti nám raketu,“ oznamuje mi Prikner. Jedním z úkolů výcviku je, aby se pilot do této situace vůbec nedostal, učí se, jak se radarům a protiletecké obraně vyhnout. Ani v této situaci, kdy na nás raketa letí, nemusí být ještě všechno ztraceno. Za určitých okolností se prý dá uniknout. Teď ale štěstí nemáme. Raketa nás zasáhla a na displej se promítlo rozbité sklo se zlověstnou červenou skvrnou… Letadlo rotuje a řítí se k zemi.

Tohle by ale neměl být typický konec simulací. Vojáci se tu cvičí, aby splnili bojové úkoly a v pořádku se vrátili na základnu. Intenzitu výcviku si určuje sám zákazník, obvyklé ale bývá, že každý pilot služeb Taktického simulačního centra využije dvakrát až třikrát v roce při týdenních kurzech. Tak si procesy zautomatizuje. Ze všeho nejdůležitější je přece přežít.