Jak se z Dolu Lazy stává zelená louka

Kdysi největší a nejmodernější důl odešel do historie. I když… Možná bychom měli říct, že do historie odešla zdejší těžba. Lokalita sama totiž prochází – nadneseně řečeno – reinkarnací. Přestože se při pohledu na mizející důl neubráníme jisté nostalgii, na obzoru je nový život. Tam, kde v černém prachu dříve hučely těžební stroje, zavládne příroda. Už brzy se areál někdejšího dolu promění v zelenou louku. A co dál? To se uvidí.

Svou industrialitu zdejší krajina zatím ještě nezapře. Několik cihlově rudých budov stále vypráví o někdejších šichtách zdejších horníků. „Skipová věž navazovala na upravárenský komplex, ze kterého nám dodnes zůstala akorát budova úpravny. To je ta červená budova naproti,“ ukazuje vedoucí referátu realizace útlumu ve státním podniku Diamo, konkrétně v odštěpném závodě Karviná, Zdeněk Sembol. Za úpravnou se krčí ještě další budovy. V nich byly třeba šatny, umývárny, lampárna – a další zázemí pro horníky.

To vše má před sebou poslední měsíce, nebo v některých případech i jen týdny, existence, nezůstane tu kámen na kameni. O Dolu Lazy bude němě vyprávět jen ocelová těžní věž, která se stane kulturní památkou. A možná ještě železniční koleje, které by mohly i nadále sloužit k vlakové dopravě.

Poslechněte si zvukovou reportáž:

První horníci do Dolu Lazy sfárali v roce 1892. Tenkrát se jednalo o největší a nejmodernější důl v ostravsko-karvinském revíru. Počítalo se s tím, že Nová jáma Lazy, jak se důl tenkrát jmenoval, ročně vyprodukuje na pět set tisíc tun uhlí za rok. Ve srovnání s pozdějšími statistikami toto číslo zní skoro až směšně, protože produkce byla násobně větší. Nejvíce uhlí horníci z Dolu Lazy vydolovali v roce 2002, a to dva a půl milionu tun. Představu z konce 19. století tedy překonali pětinásobně.

„Důl Lazy byl hlubinný černouhelný důl. Kvalitní černé uhlí využitelné v energetice se dobývalo ze sedlových slojí, s postupem do hloubky, do ostravských slojí se dobývalo koksovatelné. Byla tu použita i historicky nejspíš nejvyšší výztuž, která přišla z Francie. Pětimetrová stěna kopala kolem pěti tisíc tun denně, to byl tenkrát obrovský rekord,“ Zdeněk Sembol vypráví stručnou historii a dodává, že tu byly tu i nízké sloje, a to v hloubkách přes tisíc metrů pod povrchem. Tam horníci kopali ve výškách kolem metru a půl. Pohodlné to být nemohlo, ale uhlí bylo o to kvalitnější.

Aby se metan nestal nezvaným hostem

Důl Lazy měl celkem devět pater. Chystalo se i desáté, zbývalo jen vyřešit energetickou náročnost dopravy uhlí z více než kilometrové hloubky na povrch a také odvětrávání. Ve velkých hloubkách už je dost teplo… Mezitím ale nastal odklon od uhlí a bylo jasné, že vysoké investice na vybudování desátého patra se nevrátí. A tak padlo rozhodnutí o uzavření dolu. Poslední vozík s uhlím na povrch vyjel v roce 2019. „Těžba měla pro lidi velký význam. Přinesla jim práci a obživu, svůj život tu strávilo několik generací. Takže když se vytahoval poslední vozík, nějaká slza ukápla,“ vzpomíná Zdeněk Sembol. I on tu kdysi pracoval. Do OKD nastoupil v roce 1988 a za třicet let své hornické kariéry vystřídal hned několik dolů. „Kamarádi se mi smějí, že dřív jsem to tu likvidoval dole, teď to likviduji nahoře,“ říká dnešní vedoucí útlumových prací s nostalgickým úsměvem.

Osmdesátimetrovou dominantu dolu, tedy skipovou věž, poslaly nálože k zemi na konci července. „Byl jsem překvapený, kolik lidí přišlo na odstřel. Diváci se mohli dívat z prostoru, který je teď za našimi zády. Trochu nás překvapil směr větru, který se zrovna otočil právě směrem k divákům. Tento směr větru tu nebývá moc častý. Hustý černý a bílý dým tak šel rovnou na ně. Takže návštěvníci měli zážitek opravdu intenzivní,“ líčí Zdeněk Sembol. Jedním dechem ale dodává, že celý odstřel byl velmi dobře a detailně naplánován včetně všech bezpečnostních opatření, nikomu tedy nehrozilo žádné nebezpečí.

Suť z věže ale nepřišla nazmar. A nejen z věže, ale všech zdejších budov. „Demoliční suť je buď cihlová, nebo betonová. Když se podrtí na určitou frakci, používá se k zásypům výkopů a betonový recyklát dokonce můžeme prodávat jako vítanou komoditu.“ Zbourané stavby tedy nakonec ještě přinesou užitek. Další na řadě na seznamu demoličních prací je zmiňovaná úpravna.

Moravskoslezský kraj tahounem v zelených a chytrých řešeních

Rekultivační práce by měly trvat do roku 2027 a úkolem Zdeňka Sembola a jeho kolegů je zdejší areál proměnit v zelenou louku. Jak už jsme zmínili, zůstane tu jen ocelová těžní věž, která se stane kulturní památkou. Aby z dolu zůstalo zachováno všechno, není možné zejména z finančních důvodů. Zakonzervování stojí nemalé prostředky a také se snižují možnosti využití lokality. „Je to plocha, na které z hlediska katastru máte povolení na všechno. Není to obydlená oblast, nikomu tu nevadíte. Je to ideální plocha pro industriální zónu,“ představuje si Zdeněk Sembol a uvažuje například o rozsáhlé fotovoltaické elektrárně a produkci vodíku. Konkrétní využití ale bude záležet na developerovi, který areál od Diama odkoupí. A protože jsme také zmínili, že zachovány možná zůstanou i železniční koleje, nový průmyslový objekt může mít i svůj vlastní dopravní terminál.

A ještě něco tu po těžbě uhlí zůstane. V jedné z uzavřených těžních jam vznikla jímka důlního metanu. Ten se dá spalovat v kogenerační jednotce a vyrábět tak elektřinu a teplo. Útroby země tu tedy i nadále budou lidem poskytovat své bohatství.