Digitalizace po česku

Pánové, kdo vlastně dnes odpovídá v Česku za digitalizaci státní správy? Je tu Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost, který má na starosti svou oblast, je tu Digitální informační agentura, která by měla tvořit páteř digitalizace napříč rezorty. Měli jsme místopředsedu vlády, který odpovídal za digitalizaci. Ale kdo je dnes tou hlavou? A je vůbec?

ZZ: Hlava byla, byl to právě Ivan Bartoš, místopředseda vlády pro digitalizaci. A je i dnes, tu koordinační roli převzal místopředseda vlády Marian Jurečka, který se snaží ve zbytku volebního období digitalizaci koordinovat. Mimo jiné on přišel s novelou Zákona o právu na digitální službu, která posunuje termín účinnosti toho zákona, což jsem podporoval. Ale když už jste zmínil Digitální a informační agenturu – nemyslím si, že pro digitalizaci může existovat jediný úřad nebo agentura, která bude řídit ostatní. To je, myslím, ten největší omyl. Ta představa je z mého pohledu velmi naivní, protože digitalizace souvisí s procesy a digitalizovat procesy má ten, kdo za ně zodpovídá. A to v našem pojetí, tedy správy věcí veřejných, jsou vždy úřady a ministerstva.

KŠ: Z mého pohledu absentuje jasná koordinace, chybí odpovědná digitální koncepce a dozorování nad tím, jestli ji jednotlivé rezorty do svých procesů dostatečně implementují. Digitalizaci je potřeba koordinovat ze strany silného ministerstva, tam se případně může zformulovat konstruktivní vize, kterou bude stát držet. A hlavní směr by měl jít opravdu z Ministerstva vnitra. Ono má být schopno zformulovat koncepční záměr a také dohlížet na to, jestli a jak se kde dodržuje. A je třeba si uvědomit, že řada procesů, možná většina, je striktně svázána se správním řádem. A ten není na ryze digitální úřadování úplně připraven.

ZZ: Tady vlastně stojíme před dvěma základními koncepčními přístupy. Jestli se e-government dá z jednoho místa řídit, nebo se má z jednoho místa koordinovat. Já si myslím, a tady máme oba asi velmi podobný pohled, že řídit se to z jednoho místa nemá a ani nedá, ale koordinovat se to musí. Ale pozor – koordinace není o nařizování, koordinace je o komunikaci. O schopnosti si s lidmi sednout, motivovat je, dát jim podporu, příležitost a třeba i personální a finanční zázemí. A to si myslím, že se v posledních letech úplně nedělo. Ani koordinace, ani otevřená diskuze. Právě digitalizace stavebního řízení ukázala, co všechno se podcenilo, co všechno se nediskutovalo včas, co všechno se mohlo udělat jinak. A to mě mrzí, protože to byl velkolepý projekt, který měl pomoci urychlit stavební řízení v České republice. A výsledek? Bude se muset začít znovu. A to je škoda. Byť některé části se povedly a můžeme na nich stavět – zrovna pan předseda jednu reprezentuje. Projekt digitálních technických map se podařilo dotáhnout do takového konce, že zase můžeme ukazovat ostatním státům v Evropě, že máme něco unikátního a jedinečného a nemáme se za co stydět.

KŠ: V jednotlivých rezortech absentuje vize. Můj předchůdce, pan předseda Večeře, už před 25 lety věděl, že v digitalizaci je cesta. Obávám se, že nám mnohde chybí uvědomění benefitů, které nám digitalizování procesů přinese.

Kdo dělá digitalizaci v Česku? Často to vypadá tak, že my v rámci takzvané digitalizace přeneseme stávající procesy ze světa fyzického do světa elektronického. Nebo se někdo opravdu zabývá tím, aby se při převodu procesů do jedniček a nul z nich vyházelo všechno to, co tam vlastně nepatří, co nabobtnalo, co nedává nikomu žádný skutečný smysl, co všechny v podstatě jenom otravuje?

KŠ: Začnu odjinud a Zdeňku Zajíčkovi jsem to říkal už před lety. Digitalizace vyžaduje čas. Abyste mohli zdigitalizovat procesy, potřebujete sdílet data, a abyste je mohli sdílet, potřebujete je nejprve mít digitální a v přiměřené kvalitě. To je základ, bez kterého žádná digitalizace nemá smysl. A co my jsme zdědili po 50 letech socialismu? Upřímně, zdědili jsme katastr v dost bídném stavu, co se datového fondu týče. Vy správně poukazujete na optimalizaci procesů. Ale to právě lze až nad kvalitními, propojenými a sdílenými digitálními daty. A propojený datový fond je věc, kterou máme nastavenou líp než v jiných zemích. Základní registry jsou z mého pohledu naprosto špičkovým nástrojem e-governmentu, kterému chybí kousek k tomu, aby byl dokonalý.

ZZ: Jsem moc rád, že Karel zmínil jednu důležitou věc, která vlastně vznikla před mnoha lety a za velkého přispění mága české digitalizace Ondřeje Felixe. Tedy základní registry a sdílení dat. Bez sdílení dat totiž opravdu žádný výrazný pokrok nebude. Vy jste naznačil to, že digitalizujeme papírové cesty, převádíme je do digitální podoby, ale nezjednodušujeme. A to máte pravdu. Je totiž úplně jedno, jestli někdo něco pošle papírem, nebo datovou schránkou, nebo e-mailem, protože pak někdo musí jít a musí data odkontrolovat. A my jsme chtěli pokročit do budoucna tím, že systémy nastavíme tak, aby se data dala odkontrolovat na začátku a aby ta odkontrolovaná data mohly úřady mezi sebou sdílet, aniž by je člověk musel znovu a znovu vyplňovat, protože stát už je přece má k dispozici. Tomu se říká propojený datový fond nebo sdílený datový fond. A tohle byla i podstata projektu digitalizace stavebního řízení. Systém, v němž nahrajeme projektovou dokumentaci do datového úložiště, a všechny úřady, všichni účastníci se budou moci dívat na jedno místo a vyjadřovat se. To by šetřilo čas při vypořádání připomínek. To je podstata digitalizace stavebního řízení. Kdy se smrskla debata na to, jestli bude portál stavebníka? Omlouvám se, ale to je z celé digitalizace to nejméně podstatné, protože architektům a projektantům, kteří podání většinou za stavebníky činí, to už dnes nikdo na ubrousek nekreslí. Ale z portálu se udělala modla, že když nebude portál, nebude digitalizace stavebního řízení. Omyl. Digitalizace stavebního řízení a urychlení procesu nebude, dokud nebudou existovat dostatečná úložiště na sdílení dat. Ale o těch, jak jste si všimli, vůbec nikdo nemluví. A to mě děsí. Když ani ten, kdo odpovídá za digitalizaci, nechápe podstatu urychlení procesů díky sdílení dat, nemůžeme se nikdy posunout dál.

Otázkou je také vztah státu a privátního sektoru. Není digitalizace státní správy součástí kritické infrastruktury státu? Nebo neměla by jí být? A neměl by stát mít k dispozici nějaký klastr důsledně, detailně prověřených a skutečně schopných velkých českých i zahraničních firem, kterému v tomto všem budou partnerem?

ZZ: Je naprosto běžné a standardní, že ve státech kolem nás, které jsou v digitalizaci napřed, všechny velké a robustní systémy skutečně dodávají spolehlivé, kredibilní, ověřené společnosti. Pomůžu si i slovy odborníka pana profesora Maříka, kterého si hluboce vážím. Redaktorka televize se ho v jednom rozhovoru ptala, zda tyto systémy pro stát nemůže dodávat i nějaká malá, šikovná firma, která by to uměla za desetinu ceny. A pan profesor Mařík na to odpovídá: „Šikovná určitě, ale malá nikdy.“ Myslím si, že to platí.

Pan předseda zmínil deset tisíc administrátorů a myslím, že i toto číslo celkem jasně ukazuje, že nejde o systém, který zvládne navrhnout, vytvořit a udržovat firma s pěti programátory. Protože v případě digitálních agend přece nejde jen o to, uvést systém do provozu, ale také udržovat jej a dále rozvíjet.

KŠ: To mi věřte. Ještě jednu věc ale chci zmínit. My se totiž inspirujeme v Estonsku a v Dánsku, ale to jsou země, které měly odvahu vůči občanům stanovit určité věci zákonem jako povinnost. Zatímco my v tomto zůstáváme někde v půli cesty. Jak dopadla třeba taková datová schránka? Ani k tomu jsme neměli odvahu. A pak se trochu se závistí díváme na země, které tu odvahu měly a jsou v digitalizaci dál. Bohužel, a to se zase vrátím na začátek, kdyby bylo v nějaké koncepční vizi napsáno, že třeba datová schránka je standard a povinnost, nezbytný krok, tak bychom je měli. Ale ten dlouhodobý směr nám prostě chybí…

ZZ: Děkuju, že to Karel řekl. Protože v Dánsku je pokrytí datovými schránkami 99,9 %. Každý v Dánsku má datovou schránku. Když jsme se pídili po tom, jak je to možné, mají to povinně ze zákona. A oni to přijali, protože v Dánsku, a platí to pro všechny severské státy, má stát velkou autoritu a respekt. Oni nemají pocit, že stát to zneužije. To je zkrátka jiné kulturní prostředí, než máme my. Protože my jsme pořád před státem velmi opatrní kvůli historické zkušenosti. A ještě poslední věc – je zcela evidentní, že dodávku, obzvláště těch velkých robustních systémů pro stát, mají dělat firmy. Ale stát musí mít velmi kvalifikované zadavatele. A v tom kulháme hodně.