Nepochopení nebo odpor?

Tedy zákon, který by měl umožnit přechod od vrchnostenské veřejné správy nadřazené občanům, k moderní veřejné službě. Díky tomuto zákonu mají občané právo na to, aby se stát změnil a začal „sloužit“. Občan ve 21. století by opravdu neměl obíhat úřady a dokládat státu stále dokola ty samé doklady, potvrzení či žádosti. Vždyť absolutní většina právních skutečností vznikla rozhodnutím stejného nebo jiného úřadu. Nestačilo by tedy, aby si takto vzniklé údaje a právní skutečnosti konečně začali mezi sebou sdílet a přestat obtěžovat občana?

Přestaňme převedení papíru do formátu pdf, nebo nahrazení fyzické návštěvy posláním digitální zprávy, nazývat digitalizací. Digitalizace má mít za cíl skutečnou změnu zastaralých procesů právě moderními službami s využitím potenciálu moderních ICT nástrojů. Zároveň však není primárně o nákupu různých HW, SW, či aplikací. Digitalizace je proces, který umožní provedení zásadních systémových změn, jako je právě sdílení jednou pořízených údajů napříč všemi oprávněnými uživateli (a je jedno, jestli je to úřad nebo dodavatel elektronické energie, či pojišťovna), zajištění automatických služeb notifikace o každé změně jednou pořízených údajů jak oprávněným uživatelům takového údaje, tak zejména samotnému vlastníku těchto údajů, tedy občanovi.

Digitalizace je tedy například taková změna, která u údajů, kterými stát již disponuje, umožní odstranit nutnost jejich prokazování ze strany občana veřejnými dokumenty a listinami a nahrazení odkazem do těchto evidencí. Proč musím jako občan nosit v peněžence řidičský průkaz, když každý, kdo je oprávněn tuto skutečnost kontrolovat např. policista nebo celník, má přístup do registru řidičů, kde je moje právo řídit vozidlo zaneseno. A proč dokonce když uplyne doba platnosti mého řidičského průkazu, již nesmím řídit vozidlo a jsem za to, když řídím dokonce sankcionován. Copak vypršením platnosti veřejné listiny zaniklo moje právo řídit motorové vozidlo zaniklo? Zcela jistě ne.

A právě o výše popsaném je Katalog služeb. Vytvoření katalogu služeb je totiž dalším krokem k dokončení plošné digitalizace veřejné správy. Abychom mohli úspěšně provést výše popsané zásadní systémové změny, musíme nejprve vědět jaké konkrétní úkony podle každého zákona činí vůči občanovi z moci úřední konkrétní úředník a jaké úkony může podle stejných zákonů činit občan vůči veřejné správě.

Již několik let víme díky Registru práv a povinností, jaké agendy veřejná správa vykonává na základě konkrétních zákonů. Víme, jaké působnosti a role při jejich výkonu mají jednotlivé úřady. Víme, jaká je vazba agend na životní situace občana a v nich naplňované životní události. Dokonce i víme jaké úkony na žádost může občan vůči veřejné správě činit. Co nevíme, je jaké úkony je povinna veřejná správa činit vůči občanovi z moci úřední. A tento nedostatek má odstranit Katalog služeb, který měl vzniknout do 1. února 2021 a měl by tedy správně obsahovat všechny úkony činěné z moci úřední orgány veřejné moci v rámci konkrétní agendy vůči občanům (občanům, OSVČ a PO) a všechny úkony činěné občany (občané, OSVČ a PO) vůči orgánům veřejné moci tak, jak jsou definovány v konkrétních ustanoveních každého jednotlivého zákona. Mělo by se dle odhadů samotných resortů (viz připomínky resortů uplatněné v rámci meziresortního připomínkového řízení při schvalování zákona o právu na digitální služby) jednat o tisíce až desetitisíce úkonů, a to bez rozdílu, zda jsou v současnosti poskytovány fyzicky, listině, asistovaně nebo částečně nebo plně digitálně.

Všichni ohlašovatelé měli provést postupem dle §§ 51, 52 a 54 zákona č. 111/2009 Sb., o základních registrech nové ohlášení každé své agendy (= každého zákona, kterého jsou „správci“).  Celkem je v tuto chvíli v RPP ohlášeno 434 zákonů/agend (např. jen MPO má takto v gesci 38 zákonů = 38 agend). Znamená to, že každý správce agendy měl provést „analýzu“ každého svého zákona/agendy, jehož je správcem a do ohlášení doplnit výčet úkonů definovaných každým konkrétním ustanovením zákona. Takto definovaný úkon měli ohlašovatelé doplnit do ohlášení agendy a u každého úkonu pak ještě uvést formu v jaké je dnes vykonáván podle stávajícího znění konkrétního agendového zákona.

Odhady o tisícovkách úkonů se tedy nenaplnily. Podle materiálu schváleného vládou, bylo aktualizováno ohlášení pouze u 277 agend z celkového počtu (podle údajů SZR 434 ohlášených agend v RPP). Cca 35 % z nich již bylo schváleno MV. Dalších 146 agend čeká na schválení. Celý proces tvorby Katalogu služeb (bez zohlednění kvality ohlášených údajů), tak není zdaleka ukončen a už vůbec ne kompletní. Podrobný přehled o ohlášení jednotlivých agend (zákonů) bohužel materiál neobsahuje. Proto ani není možné určit kolik úkonů bylo vlastně do RPP ohlášeno a v jaké kvalitě. O něco lépe lze hodnotit úroveň zpracování a vypovídací hodnotu část materiálu týkající se dalšího plánu digitalizace služeb obsažených v Katalogu služeb, konkrétně materiál označený jako KORNBVUH546X. Ta obsahuje podrobné údaje o 258 úkonech v 11 agendách, určených k digitalizaci a na druhém listě téže tabulky informace o 498 úkonech v 55 agendách, které nelze digitalizovat (pozn.: kontrolou jsme však zjistili, že jsou mezi nedigitalizovatelnými i úkony, které jsou již dnes poskytovány digitálně nebo takové, pro jejichž nedigitalizaci není adekvátní důvod. Dokonce i některá připomínková místa upozornila na zcela neodůvodněný nepoměr mezi počtem úkonů navrhovaných k digitalizaci a těch, které digitální být nemohou).

Z celého materiálu je však bohužel zřejmé nepochopení nebo nechuť k systémovým procesním změnám. Ty však s sebou přináší technologický vývoj a na něj navazující změny v chování a požadavcích občanů na služby státu. A je velmi zarážející, že tuto změnu si někteří neuvědomují ani v době celosvětového boje s pandemií nemoci COVID-19, které zcela jednoznačně prokázala nutnost digitalizace a vynucenou kulturní změnu v chování občanů i celé společnosti. Bez digitalizace není možné takové boje vyhrát. A digitalizovat až když je pozdě, se také ukazuje jako velmi nezodpovědné a nesprávné. Tady byli naštěstí zákonodárci při prosazení zákona o právu na digitální služby (ZoPDS) mnohem prozíravější, než vládní úředníci, kteří se do poslední chvíle jeho přijetí bránili. Nelze určit, zda je to nechutí na straně resortů nebo nepochopením celé konstrukce RPP a Katalogu služeb.

Je však nutné konstatovat, že materiál potvrzuje buď nepochopení logiky a obsahu ZoPDS nebo jen prostý odpor k digitalizaci. ZoPDS totiž předpokládá, že absolutní většina úkonů bude do 5 let také digitální a nedigitálními zůstanou po pěti letech účinnosti zákona skutečně pouze ty služby, které jsou chráněny jiným veřejným zájmem a jsou tak definované konkrétním zákonem, zejména služby poskytované v rámci ochrany a bezpečnosti státu. Argumenty použité v materiálu však této logice absolutně neodpovídají. Například skutečnost, že některé veřejné listiny, kterými je osvědčováno zákonem definované právo nebo povinnost občana, musí být předány při fyzické návštěvě občana na úřadě, není již v současnosti oprávněným důvodem proč tento proces nelze digitalizovat. Jestliže umí platební kartu doručit banka do poštovní schránky jejího držitele (a jde zde o peníze), není důvod, aby takovou službu v případě veřejných listin, či dokumentů neměl poskytovat stejně stát.

Na závěr lze vyjádřit snad jen víru, že tento pokus o vytvoření Katalogu služeb nebude zdaleka posledním a že další intenzivní práce přinese skutečný základ pro opravdu vážně myšlenou digitalizaci, vedoucí k dosažení zásadní změny v přístupu veřejné správy k občanům.