Nejednotnost přístupu brání snižování emisí ve stavebnictví

Až 95 % emisí se totiž nachází ve Scope 3 – tedy u subdodavatelů a výrobců materiálů. Bez jejich schopnosti dodávat hodnověrná data se sledování uhlíkové stopy neposune. Hlavním úkolem je proto sjednocení metodik napříč stavebním hodnotovým řetězcem.

V současnosti používají firmy i instituce různé výpočtové metodiky. Některé zohledňují pouze emise z provozu budovy, jiné připočítávají i fázi výroby materiálů, dopravu či demolici. Často se liší i úroveň detailu, použitá data i způsob vykazování. Důsledek? Výsledky nejsou porovnatelné – a podle nepřesných dat nelze činit správná rozhodnutí, ať už při plánování, zadávání veřejných zakázek nebo v rámci ESG reportingu.

Zatímco velcí hráči si zpravidla vyvíjejí vlastní metodiky, menší podniky se v pravidlech těžko orientují. Ačkoliv zatím nemusí plnit povinnost ESG reportingu, tlak ze strany investorů, odběratelů i veřejnosti sílí. Chybějící jednotný rámec jim však často bere motivaci začít.

Nově připravovaná metodika se opírá o uznávaný standard GHG Protocol a rozlišuje emise podle tří kategorií – přímé, nepřímé a dodavatelské (tzv. Scope 1, 2 a 3). Umožní tak zachytit celý hodnotový i dodavatelský řetězec. Metodika navíc staví na logice „Plan–Do–Check–Act“, která firmám pomůže nastavit konkrétní kroky ke zlepšení a postupovat systematicky.

Pokud se nedohodneme na tom, jak emise počítat, nebude možné je účinně snižovat. Jednotný rámec přinese přehlednost, důvěru v data a efektivnější rozhodování. Tento klíčový závěr potvrdilo pilotní školení „Řízení uhlíku a energetické účinnosti ve stavebnictví“, které v rámci projektu pořádali společně Asociace pro rozvoj infrastruktury (ARI), SEVEn a Svaz podnikatelů ve stavebnictví (SPS).

Jen tak bude možné tvořit stavebnictví, které je šetrnější k planetě i dlouhodobě udržitelné ekonomicky.