Má stát rozhodovat, kolik úspěchu je příliš?!

Inu, ono to tak v byznysu je odjakživa, mezi proměnné je třeba počítat i externality. Jinými slovy, ne vždy je zisk odpracován, někdy je prostě dán souhrou okolností a schopností být přítomen ve správný čas na správném místě planety.

V poslední době se (nejen) v Česku objevuje myšlenka to nezasloužené a mimořádné dodatečně zdanit. V případě bank a zisků to úplně nevyšlo, holt daňová optimalizace je běžná disciplína. Tak budeme zdaňovat nezasloužené marže, tam firmy jen tak nevyklouznou z daňové oprátky. Auuuu… Co je nezasloužená marže? Kdo ji dokáže spočítat? A proč chce stát na jedné straně posilovat obranný průmysl, zatímco na druhé zvažuje, že mu část prostředků na rozvoj odebere? Proč si stěžuje na drahé energie a zkasíruje rafinerie, což v konečném důsledku energie stoprocentně nezlevní.

Za zdánlivě rozumným a spravedlivým návrhem – ať bohatí přispějí – se skrývá naprosto zásadní otázka: Má se (česká) hospodářská politika posunout k modelu, kdy o přiměřenosti podnikatelského úspěchu budou rozhodovat politici?

Je na tom cosi morálně znepokojivého. Zatímco na Ukrajině umírají lidé, výrobci zbraní, munice a vojenské techniky uzavírají kontrakty, o kterých se jim ještě před několika lety ani nesnilo. Zatímco stát sanuje vysoké ceny energií lidem, marže rafinerií šplhají do nebývalých výšin. Poptávka převyšuje nabídku, výrobní kapacity jsou obsazené na dlouho dopředu a ceny reagují na naléhavost zákazníků, mezi nimiž dominují státy.

Není obtížné pochopit, proč taková situace vyvolává otázky po spravedlnosti. Jestliže válka nebo jiná neovlivnitelná událost vytvořila mimořádné obchodní podmínky, proč by se výrobci neměli o část výnosů podělit se společností? Proč by stát neměl získat dodatečné prostředky na obranu, energetické úlevy, pomoc napadené zemi nebo jiné veřejné potřeby?

Argument má svou logiku. Dokonce i ekonomickou. Existuje totiž rozdíl mezi běžným podnikatelským výnosem a ekonomickou rentou, tedy výnosem přesahujícím úroveň nezbytnou k tomu, aby podnikatel pokračoval v dané činnosti.

Problém začíná v okamžiku, kdy se z této poměrně přesné ekonomické kategorie stane politicky vděčný pojem nezaslouženého zisku či marže. To už totiž není ekonomická definice, ale morální soud. A vynáší ho stát, rozuměj politik, nad soukromým podnikáním. To asi není úplně v pořádku.

Položme si zdánlivě jednoduchou otázku: Čím se výrobce munice nebo zpracovatel ropy zasloužili o to, že po jejich produkci dramaticky vzrostla poptávka? Ničím. Stejně jako se výrobce léčiv nezasloužil o vypuknutí epidemie, producent stavebních materiálů o ničivé povodně nebo dodavatel klimatizací o mimořádně horké léto. Jenže tržní ekonomika neodměňuje podnikatele za zásluhy na vzniku poptávky. Odměňuje je za schopnost tuto poptávku uspokojit. A v tom je rozdíl, který nelze odbýt politickým heslem. Lze pochopit, že právníkům jsou tyto konsekvence cizí. Nicméně premiér rád zdůrazňuje, že je ekonom.

Zbrojařské firmy ani rafinerie nevznikly právě teď. Jejich výrobní kapacity, technologie, odborné znalosti, dodavatelské vztahy a obchodní kontakty jsou výsledkem dlouhodobých investic. Podnikají v odvětví, které podléhá mimořádně přísné regulaci, politickým rozhodnutím, ekonomickým cyklům a značné nejistotě. Podnikatel, který v minulosti investoval, nesl jisté riziko. A dnes sklízí výnosy také proto, že byl připraven ve chvíli, kdy ostatní připraveni nebyli.

Samozřejmě to nevylučuje existenci mimořádné renty. Omezená konkurence, nedostatek kapacit a naléhavost státních objednávek mohou vytvářet prostor pro ceny výrazně převyšující běžné náklady a obvyklou návratnost kapitálu. Ale mezi konstatováním, že taková renta může existovat, a rozhodnutím, že konkrétní zisk či marže jsou nezasloužená, leží propast. A tu nelze překlenout tiskovou konferencí ministryně financí.

Právě česká debata o dodatečném zdanění rafinerií má jednu pozoruhodnou zvláštnost. Nepracuje pouze s představou mimořádného zisku, ale s údajně nezaslouženými maržemi. Na první pohled detail. Ve skutečnosti zásadní rozdíl. Marže vyjadřuje vztah mezi určitými výnosy a náklady, přičemž její význam závisí na tom, zda hovoříme o marži obchodní, hrubé, provozní nebo jiné. Zisk je výsledkem širšího souboru nákladů, výnosů a účetních pravidel. Vysoká marže proto nemusí znamenat nepřiměřený výnos z investovaného kapitálu. A nízká marže nemusí být důkazem ekonomické skromnosti.

Představme si výrobce, který díky investici do automatizace sníží jednotkové výrobní náklady o třetinu. Prodejní cenu ponechá stejnou, protože trh ji akceptuje. Jeho marže výrazně vzroste. Zaslouženě, nebo nezaslouženě? A co firma, která včas nakoupila materiál, zajistila si dlouhodobé dodavatelské kontrakty a dokázala díky tomu vyrábět levněji než konkurence? Má být vyšší marže odměnou za předvídavost, nebo předmětem mimořádného zdanění? A ještě jiný případ. Podnik nakoupí munici na zahraničním trhu a se značnou přirážkou ji přeprodá státu, který ji akutně potřebuje. Nevytvořil žádnou novou výrobní kapacitu, pouze využil nedostatku nabídky.

Ekonomická i morální povaha těchto tří situací je odlišná. Přesto mohou vykazovat podobné marže, dokonce i podobné zisky. Jinými slovy, pokud připustíme mimořádné zdanění nezasloužených zisků či marží, musíme nejprve vysvětlit, jak se zásluha měří. A hlavně kdo a z jakého titulu má pravomoc ji posuzovat. Ministerstvo financí? Finanční správa? Znalec? Zvláštní komise pro přiměřenost podnikatelského úspěchu?

Proč vlastně česká vláda přichází s myšlenkou zdanit mimořádné marže, a nikoliv mimořádné zisky? Odpověď je asi zřejmá – se ziskem se totiž dá účetně pracovat. Odpisy, rezervy, financování, vnitroskupinové transakce či licenční poplatky mohou významně ovlivnit hospodářský výsledek. Zvlášť u nadnárodních společností existuje prostor pro legální daňovou optimalizaci. A stát, který chce mimořádné výnosy zdanit, má pochopitelný zájem tento prostor omezit.

Proto se nabízí marže. Jednodušší, přímočařejší, méně závislá na některých účetních operacích. Jenže také méně vypovídající o skutečném ekonomickém výsledku. Stát tak možná řeší jeden problém tím, že vytváří jiný. Aby zabránil účetnímu snižování zisku, rozhodne se zdaňovat veličinu, která se skutečným ziskem vlastně nemá mnoho společného. Typickou ukázkou je situace PK Orlen – firma mohutně investovala, byla ve ztrátě. Za letošek podle analytiků očekávala černá čísla. Po zdanění marží nejspíš zase zčervenají.

Tady se dostáváme k jádru pudla. Pokud je důvodem zvláštního zdanění nezasloužené obohacení, měl by stát především prokázat, že k takovému obohacení skutečně došlo. Samotný růst hrubé marže žádným důkazem není. A jestliže má být cílem daně postihnout skutečnou mimořádnou rentu, pak by konstrukce takové daně měla odpovídat cíli, ne tomu, co se finanční správě nejsnáze vypočítá.

Navíc, paní ministryně, ani marže není nedotknutelná účetní konstanta. Také ji mohou ovlivňovat vnitroskupinové ceny, způsob ocenění vstupů nebo struktura obchodních operací. Ano, jde to hůř, ale jde to.

Česká vláda schválila návrh dočasného zdanění mimořádného nárůstu rafinérských marží. V letech 2026 a 2027 má podle návrhu podléhat padesátiprocentní dani nárůst hrubé marže oproti roku 2025. Ministryně financí Alena Schillerová při obhajobě návrhu zdůraznila, že cílem není zdaňovat běžné podnikání, nýbrž mimořádný výnos vyvolaný situací na světových trzích. Podle ministerstva navržená konstrukce ponechává podnikům běžnou marži, polovinu jejího mimořádného nárůstu a zajišťuje časové omezení opatření.

To je argument, který si zaslouží věcnou odpověď. Pokud mimořádné narušení trhu skutečně vytvoří ekonomickou rentu, lze její dočasné zdanění obhajovat. Zůstává ovšem otázkou, zda rozdíl mezi hrubými maržemi dvou let dostatečně přesně zachycuje právě tuto rentu. Co když se změnily výrobní objemy? Struktura produkce? Investiční náročnost? Co když byl referenční rok mimořádně slabý? A proč má být právě jeho výsledek měřítkem normálnosti?

Ještě závažnější je otázka předvídatelnosti. Ministerstvo samo připouští, že pro výpočet daňové povinnosti mají být použity také ekonomické skutečnosti z období před účinností zákona. Tento postup hájí jako ústavně přípustný a odůvodněný mimořádnými okolnostmi. Z hlediska investora ale vzniká nepříjemný precedens: podniká podle existujících pravidel, dosáhne určitého ekonomického výsledku a teprve následně se dozví, že tento výsledek bude podléhat zvláštnímu daňovému režimu.

Lze předpokládat ústavní stížnost na retroaktivitu. Lze i předpokládat, že stížnost bude zamítnuta a postup státu bude považován za legální. Legální postup ale ještě automaticky není dobrým hospodářskopolitickým rozhodnutím.

Obhájci mimořádných sektorových daní často zdůrazňují jejich dočasnost. O dočasnosti ovšem víme své. A pak: investiční rozhodování nepracuje pouze s tím, jak dlouho konkrétní daň platí. Pracuje také s pravděpodobností, že podobné opatření přijde znovu. Což se běžně stává. Včera banky. Dnes rafinerie. Příště zbrojaři. Později třeba technologické firmy nebo výrobci léčiv.

Každé odvětví může jednou zažít mimořádný růst poptávky. A každý takový růst lze při troše politické představivosti prohlásit za důsledek okolností, o které se podnikatel nezasloužil. Jenže právě schopnost využívat příležitosti, které člověk sám nevytvořil, je podstatou podnikání. Podnikatel neovlivňuje hospodářský cyklus, demografický vývoj ani technologické revoluce. Rozhoduje však o tom, zda na ně bude připraven.

Pokud stát začne rozlišovat mezi zaslouženými a nezaslouženými výsledky podnikání, zavádí do ekonomiky kritérium, jehož hranice jsou nevyhnutelně politické. A politická kritéria jsou velmi ohebným pravítkem.