Spravedlnost je základem FAIR PLAY

Co si má sportovec, rodič mladého sportovce nebo trenér představit pod funkcí ombudsmana Českého olympijského výboru?

Ombudsman Českého olympijského výboru je ochráncem práv v rámci sportovního prostředí sdruženého v ČOV. Nemá exekutivní pravomoci, tedy nerozhoduje jako disciplinární orgán ani jako odvolací instance. Jeho role je však zásadní – chrání principy a hodnoty, na nichž je olympijské a sportovní hnutí postaveno.

Na ombudsmana se mohou obracet sportovní svazy, sportovní kluby, jednotliví sportovci i rodiče nezletilých sportovců, pokud mají pocit, že došlo k nespravedlnosti či křivdě. Ať už subjektivně vnímané, nebo objektivní.

Olympijská charta jasně vymezuje základní hodnoty – mimo jiné nulovou toleranci k jakékoli formě diskriminace. Ať už z důvodu náboženství, barvy pleti, sexuální orientace nebo jiných charakteristik. Pokud existuje podezření, že k porušení těchto principů došlo, ombudsman na situaci upozorňuje a iniciuje řešení.

Jsem volen plénem Českého olympijského výboru na delší funkční období tak, aby byla zajištěna maximální nezávislost a odstup od běžných volebních cyklů. Mohu požadovat vysvětlení, iniciovat jednání, navrhovat smír, doporučovat řešení nebo v krajním případě podpořit i soudní cestu. Primárním cílem je však vždy dohoda a náprava v rámci sportovního prostředí.

Řekl byste, že se neblahé jevy v českém sportu postupem času spíše snižují? A jak si stojíme ve srovnání se zahraničím?

Úplně přesné srovnávání je složité, protože neexistuje jedna „tabulka“, která by objektivně porovnala jednotlivé země. Obecně ale můžu říct, že český sport patří v řadě ohledů k těm vyspělejším – a myslím to v pozitivním smyslu.

Například v oblasti dopingu máme dlouhodobě velmi dobrou úroveň prevence i kontroly. Nechci nic zakřiknout, ale ve srovnání s tím, co se objevuje ve světě, je u nás dopingový problém do značné míry minimalizovaný. A platí přitom, že žádným systémem a žádnými tresty se nedá úplně „vymýtit“ všechno. Trest nemá být pomsta – musí mít preventivní i represivní účinek. Kdyby samotné tresty dokázaly odstranit negativní jevy jednou provždy, neexistovala by trestná činnost ani ve společnosti.

Důležité také je, že se společnost vyvíjí – a s ní i sport. Před dvaceti či pětadvaceti lety se tolik nemluvilo o sexuálním obtěžování, zneužívání, segregaci nebo některých formách diskriminace. Dnes jsou to témata, která společnost právem velmi citlivě vnímá, a sport jako její součást je musí řešit stejně důsledně. Nikdo nechce, aby se děti staly obětí něčeho nekalého – a právě proto je nutné nepolevit a dělat maximum pro prevenci i rychlou reakci.

Vedle dopingu jsou tu další oblasti: korupce, ovlivňování výsledků, vulgarita a násilí, někdy i negativní projevy fanoušků nebo výjimečně hráčů samotných. To jsou věci, které se bohužel objevují i v moderní společnosti. A o to důležitější je důslednost a dlouhodobá práce.

Fosfa a projekt FAIR PLAY dlouhodobě staví na hodnotách. Kdy jste naposledy viděl opravdu čisté, lidské gesto fair play — takové, které vás osobně zasáhlo?

To je zajímavá, ale paradoxně těžká otázka, protože podobných gest se ve sportu děje celá řada — jen si je často ani neuvědomujeme. Fair play nemusí být jen „učebnicové“ přiznání viny, někdy je to jednoduché lidské gesto: hráč po faulu podá soupeři ruku, zvedne ho, poplácá. I to je fair play.

Když ale mám uvést jeden silný příklad, budu v tomhle směru trochu „staromilec“. Vzpomínám na mistrovství světa ve fotbale v roce 1962 v Chile, kdy československá reprezentace hrála ve skupině s Brazílií. Pelé se v zápase zranil a bylo vidět, že se nemůže naplno pohybovat a střídání zraněného hráče tenkrát nebylo možné! A naši hráči Pelého, včetně klíčových opor Josefa Masopusta, Ladislava Nováka nebo Andreje Kvašňáka vědomě neatakovali. Ne proto, že by „vypustili“ zápas, ale z respektu k soupeři, k jeho situaci, k fair play.

Pelé na to celý život vzpomínal. A já to považuji za jedno z velkých fair play gest — o to více, že se odehrálo na vrcholné scéně a v době, kdy podobné momenty nebyly tak běžně zachytitelné a komentované jako dnes.

Nemáte pocit, že podobná gesta dnes hráče, kteří je dělají, spíš „trestají“ — že je to může stavět do horšího světla nebo nevýhody?

Nemyslím si. Je třeba si uvědomit, že například ve fotbale je na hřišti 22 hráčů a sport je to velmi rychlý. Kdyby se po každém kontaktu vše zastavovalo a řešilo „do detailu“, protáhlo by to hru do absurdna.

A podobně je to i s technologií. VAR může být v určitých situacích užitečný, ale nesmí se z něj stát systém, který rozloží rytmus hry. Pokud bychom chtěli být stoprocentně „objektivní“, museli bychom kontrolovat téměř každý souboj — třeba i při zakládání útoku na vlastní polovině. To už bychom nehráli fotbal, ale spíš „kino“.

Jsem jednoznačně pro fair play a spravedlivé výsledky. Ale některé aspekty je potřeba průběžně vyhodnocovat a případně i přehodnocovat, aby sport zůstal sportem.

Dají se zásady fair play u mladých sportovců opravdu naučit?

Ano, určitě. Mladí sportovci potřebují vzory a osobní příklad je v tomhle klíčový. Vidíme to všude: když na akci přijde úspěšný reprezentant nebo medailista, děti to obrovsky motivuje. Najednou si „sáhnou“ na to, že sport není jen trénink, ale i hodnoty, kultura, respekt.

Stejně důležití jsou trenéři: osobnosti, které mají vztah ke sportu, zkušenosti a zároveň umí pracovat s dětmi citlivě a férově. Soupeř je soupeřem jen během utkání nebo závodu, jinak je to kolega, kamarád, člověk.

Sport je mimořádný společenský fenomén. Má schopnost spojovat lidi napříč zeměmi, kulturami i rozdíly. A právě tento rozměr je něco, k čemu bychom měli vést už děti. Fair play totiž není jen formální akt — je to postoj, který se dá žít i mimo sport: v práci, na ulici nebo doma.

Má fair play své limity? Třeba v situaci, kdy padne ve čtvrtfinále olympijského turnaje v hokeji mužů rozhodující gól a později se ukáže, že na ledě bylo víc hráčů, než pravidla dovolují — měl by se někdo „přiznat“?

To je velmi specifická otázka. První rovina je, zda si toho v té rychlosti a emocích vůbec někdo všimne. Rozhodčí si toho nevšimli — od toho tam ale jsou. A je možné, že si toho nevšimli ani hráči nebo realizační tým, protože v zápase takové úrovně jede vše na hraně soustředění a v obrovském tempu.

Druhá rovina je lidská: emoce. Ve vypjaté situaci, pod tlakem, který na sportovce dlouhodobě působí, jako jsou fanoušci, média, očekávání, či sponzoři je velmi těžké chtít po někom „ideální“ jednání, které zpětně v klidu může vypadat jasně. Sportovec jde do zápasu vyhrát, ne „zabruslit si“. Na olympiádě obzvlášť.

A obecně platí, že rozhodčí jsou také jen lidé a chyby se stávají. Kdybychom chtěli absolutní spravedlnost v každém detailu, museli bychom kontrolovat prakticky všechno — a to už by sport přestal být sportem. Jsem pro fair play, ale v reálné praxi musíme pracovat i s tím, že sport je živý, rychlý a emocionální.

Jakou roli v prevenci neblahých jevů hrají rodiče a trenéři? A jaká je nejčastější chyba, kterou lidé dělají v dobré víře?

Základ je trojice autorit: rodiče, učitelé a trenéři. Když dítě vnímá tyto tři opory jako přirozené autority a když se navzájem neshazují, je to velmi silná kombinace.

Rodič je klíčový, protože je dítěti nejblíž a zná ho nejlépe. Výchova ale musí být citlivá, jako když pěstujete kytku — zalévat přiměřeně, nepřelévat, nevystavovat extrémům. Tlak, přehnané ambice a neustálé „převychovávání“ mohou dítě spíš odradit nebo znejistit.

Velký problém bývá na soutěžích, kde se rodič nechá strhnout emocemi. Křičí, radí, často jde proti trenérovi, někdy se chová způsobem, který by si ve svém běžném životě vůbec nedovolil. Neříkám, že to platí plošně, ale děje se to. A dítě pak dostává protichůdné signály, vzniká zmatek a ztrácí se respekt k autoritám.

Souhlasíte s tím, že se rodiče, trenéři a učitelé nemají přes dítě navzájem shazovat a snižovat si autoritu?

Rozhodně souhlasím. Jakmile se trenér, učitel a rodič začnou navzájem zpochybňovat, dítě je v konfliktu, který nedokáže vyhodnotit. A místo podpory vzniká tlak a chaos.

Ideální je symbióza a respekt: trenér nebude zlehčovat rodinu, rodič nebude shazovat trenéra a učitel nebude zpochybňovat obě strany. Nejde o to, aby se všichni scházeli a koordinovali, ale aby v dítěti nevznikl pocit, že autority jsou „proti sobě“.

Dá se s tím vůbec bojovat? Pomůže čas nebo podobné projekty, jako FOSFA FAIR PLAY?

Pomůže obojí, ale ideální by bylo věnovat maximum péče lidem, kteří s dětmi pracují. Jenže to naráží na realitu. Kvalitních trenérů ochotných věnovat čas, víkendy a energii často není dost. A bez odpovídajících podmínek a podpory se ten problém těžko řeší systémově.

Teoretický je recept je jednoduchý — vybrat nejlepší trenéry, dobře je zaplatit, dát jim zázemí a podmínky. Prakticky to ale vyžaduje ekonomické zázemí, a právě to je velká síla projektů, jako je FOSFA. Díky nim mají děti i trenéři šanci pracovat v prostředí, které dává smysl a je dlouhodobě udržitelné.

Jak moc je podle vás projekt FOSFA FAIR PLAY v českém prostředí unikátní? Existuje něco podobného i jinde?

Nechci tvrdit, že mám detailní přehled o všech projektech v republice, ale z hlediska obecného povědomí neznám jiný srovnatelný projekt, který by měl podobný rozsah, obsah a dlouhodobé zázemí jako FOSFA.

Podmínky, které FOSFA vytváří pro nejmladší sportovce — nejen sportovní, ale i hodnotové — jsou mimořádné. A každý, kdo je zná, obvykle potvrdí, že takový přístup má skutečný dopad. Za to FOSFĚ patří upřímné poděkování.

Kdybyste mohl na závěr promluvit k mladým sportovcům z Břeclavska i celé České republiky, kteří sledovali olympiádu a jednou chtějí mít medaili na krku — co byste jim vzkázal?

Myslím, že to většinou vědí sami, protože to slyší od úspěšných sportovců i jejich trenérů. Základ je vztah ke sportu a láska k němu. A zároveň je potřeba počítat s tím, že cesta k úspěchu znamená odříkání a každodenní práci.

Trénink není o tom, že se mi dnes chce a zítra nechce. Je to disciplína, životospráva, vytrvalost, pevná vůle. A vedle sportu je důležitá i „civilní“ stránka života — vzdělání, odpovědnost, schopnost plnit povinnosti.

Mladým sportovcům bych přál hlavně to, aby u sportu vydrželi a vytrvali. A rodičům a trenérům patří poděkování, protože bez jejich podpory by to často nešlo.

Máte osobní zkušenost, kdy jste měl pocit, že vaše práce reálně pomohla — že „udělala svět lepší“?

Takto to osobně nehodnotím. Za desítky let v různých rolích jsem řešil velké množství případů — a když se podaří vyřešit složitou situaci, nemám pocit, že tím „dělám svět lepším“, ale spíš že se podařilo zabránit něčemu horšímu nebo zastavit eskalaci.

Vždycky jsem měl dobrý pocit, když se podařilo řešit případy spojené s korupcí, diskriminací, dopingem nebo ovlivňováním výsledků. To jsou jevy, které do sportu nepatří. Nikdy je zcela nevymýtíte, ale můžete je výrazně omezit — a já věřím, že se to v praxi opakovaně dařilo nejen mně, ale i celé řadě kolegů a institucí.

Konkrétní příklady jsou často citlivé, protože jde o konkrétní osoby a spory, kde jsou minimálně dvě strany a každá je přesvědčená o své pravdě.