×

Sledujte předvolební kulaté stoly Hospodářské komory – s politiky diskutují experti i zástupci podnikatelů

Neděle 20. června 2021
Přihlásit se / Zaregistrovat se

Jde mi o to, dotknout se duše

Narodila se v Hořicích, architekturu studovala v Liberci, angličtinu v Londýně, stáž absolvovala v San Franciscu, práci si našla v Šanghaji, bydlí na Nové Kaledonii. Je autorkou více než 140 projektů, mezi nimiž čelné místo zaujímá 25 asijských mrakodrapů i město pro milion obyvatel. Na konci listopadu obdržela česká architektka Eva Hendrychová Le Peutrec ocenění Lady Pro.

Foto: Aleš Funke Petr Karban ikona hodiny14. 5. 2021 21:21
Foto: E-studio Yuhan Planning (Unitown Design INC) Foto: E-studio

Také vás v závětří Austrálie trápí ta virová potvora?

Dlouho jsme byli možná jediné místo na světě, které zůstalo ušetřeno. Jsme na ostrově, zavřeli jsme letiště, a tím jsme se na dvanáct měsíců uchránili. Na druhé straně, jsme zavření už skoro rok a nemůžeme cestovat… Nedávno, po extrémním týdnu, kdy jsme zažili smrtelný útok žraloka, blízké zemětřesení, evakuaci kvůli nebezpečí tsunami, cyklon 5. kategorie s poryvy větru přes tři sta kilometrů v hodině, jsme vtipkovali, že už může přiletět jen meteorit. Stalo se, má podobu tvrdého lockdownu.

Jak zvládáte byznys v tomto čase?

Ten mám nyní víceméně lokální. Vloni jsem ještě na dálku z Nové Kaledonie navrhla jeden mrakodrap pro Čínu, ale jinak pracuji pouze na projektech tady na ostrově.

Jak se dá navrhnout mrakodrap na dálku?

Musíte být inovativní. A je to samozřejmě mnohem víc práce, protože nemáte šanci se s investorem ani s kolegy sejít, takže jedinou cestou je každodenní podrobná prezentace, postavená tak, aby všichni pochopili a rozuměli. Teď na dálku navrhuji knihovnu, což je projekt, na kterém spolupracuji s Paříží a to je opět totéž. Je to složitější, než když je možnost sejít se a všechno řešit osobně.

Zlom nastal, když jsem vyhrála soutěž na mrakodrap do centra Šanghaje. To bylo velmi prestižní, asi jako kdybych v Česku vyhrála soutěž na mrakodrap na Václaváku. Krátce poté jsem byla druhá v soutěži na stanici vysokorychlostního vlaku, taky velká a prestižní zakázka. I když jsem nevyhrála, přineslo to firmě řadu dalších projektů a mně to pomohlo se posunout, protože šéfové si uvědomili, že mám reálný potenciál.

Kdy končí práce architekta, když jde o návrh mrakodrapu? To musí být spousta detailů, které je potřeba řešit i v průběhu stavby, nebo ne?

V Číně je to trochu jinak, stát si chce ohlídat kvalitu. Architekti mohou dělat pouze menší prováděcí dokumentaci, tu velkou a finální pak připravují státní instituce, kontrolované vládou. A každý developer má k tomu ke všemu ještě vlastní architekty, kteří na konkrétní stavbu dohlížejí, žijí na stavbě několik let. Je to takový americký systém s čínskými specifiky.

A co když uhnou od vašich představ? Zkazí vám projekt…

Upřímně, byla jsem velmi překvapená, že mrakodrapy, které jsem navrhla v malém, vypadaly pak ve skutečnosti úplně stejně. Na druhou stranu je to systém, který mne jako architekta nutí vyřešit i ty nejmenší detaily, aby nevznikal prostor pro improvizaci.

Není trochu paradox, že Čína, země padělků a reversního inženýringu, dbá na kvalitu?

To je stereotyp zažitý z let devadesátých. Čína byla země kopií, ale ona se už dávno posunula mnohem dál, vyvíjí, inovuje… Jinými slovy, v Číně najdete obojí, špatné výrobky i špičkové, které mohou soupeřit s těmi nejlepšími na světě. Záleží na tom, co hledáte. V Šanghaji například jsou mrakodrapy s lepšími detaily než v New Yorku. Možná to z Evropy není tak vidět, ale Čína masivně investuje i do zelené energie. Je to země, která skočila do budoucnosti.

A Západ s tím začíná mít problémy…

A bude mít čím dál větší, protože co se v Americe nebo Evropě stane za deset let, v Číně se stane za rok. Nejprve nás mílovými kroky doháněli, teď nás stejně rychle předhánějí.

Eva Hendrychová Le Peutrec

Absolvovala Fakultu architektury na Technické univerzitě v Liberci, v roce 2002 odjela na dvouletou stáž do San Francisca, kde pracovala v architektonické kanceláři Cee Architects. V posledním semestru se rozhodla odjet do Asie, kde si našla práci v Šanghaji. V roce 2009 v Číně vyprojektovala první mrakodrap a poté dalších 24, mimo jiné také Tiandu Tower, Hangzhou Agricultural Trading Center, Shenzhen Nanshan či Shishan Plaza. V současnosti spolupracuje mimo jiné s kanadskou architektonickou kanceláří Allied Architects International se sídlem v čínské Šanghaji. Se svými dvěma dětmi žije v nejvyšší budově na ostrově Nová Kaledonie.

To tvrdí i profesor Zelený… pojďme ale zpět k vaší profesi. Mimochodem, prý jste se pro ni rozhodla díky filmu Skleněné peklo. To není úplně učebnicová pozitivní motivace…

Já ho viděla jako mladá holka a úplně mě uchvátil Paul Newman, který jediný znal jako architekt plány toho mrakodrapu a byl za hrdinu. To byl wow efekt, okamžitě jsem věděla, že To je moje poslání! Okouzlil mě on i profese i mrakodrapy… Když holka z malého komunistického městečka vidí mrakodrap v San Franciscu a Paula Newmana, to je silný impulz. Pro mě na celý život, zdá se. Rozhodla jsem se a odešla do San Francisca ještě během studií.

A odtamtud jste odešla do Šanghaje, kde jste nikoho neznala. Přiznám se, to je pro mě trochu nepochopitelný krok.

Mě to lákalo, čínská ekonomika byla v roce 2005 nejrychleji rostoucí ekonomikou světa. V Číně se opravdu stavělo, chtěla jsem být u toho. Měla jsem zkrátka pocit, že pro architekta lepší místo na světě není. A nelituji.

Stejně mi to přijde docela hardcore, najít si v pětadvaceti práci prostřednictvím Google inzerátu a odjet na druhý konec světa…

Smlouvu jsem podepsala na dálku během dvou dnů. Pak teprve mi došlo, jak málo toho vím o firmě, které jsem upsala duši. Ale couvnout jsem nechtěla.

To byla investiční skupina nebo architektonické studio?

Uváděli o sobě, že jsou čínská architektonická firma. Pravda je, že jsem znervózněla, když jsem je hledala na Googlu a nenašla nic, ale to bylo proto, že ještě v té době, přece jen je to vlastně šestnáct let, neměli stránky v angličtině. Přitom to byla čtvrtá největší čínská soukromá firma svého druhu, když jsem nastoupila, bylo nás tam sto dvacet. Po dvou letech, když jsem odcházela, jich bylo přes dvě stě, dnes je jich na dva tisíce. Prostě rušná, expanzivní doba.

A to jste hned dostala na starost samostatný projekt?

Byla jsem mladá začínající, ale měla jsem v jejich očích tu americkou zkušenost, takže jsem velmi brzy dostávala projekty a začala jsem vyhrávat soutěže, zprvu menší, pak větší a složitější. Zlom nastal, kdy jsem vyhrála soutěž na mrakodrap do centra Šanghaje. To bylo velmi prestižní, asi jako kdybych v Česku vyhrála soutěž na mrakodrap na Václaváku. Krátce poté jsem byla druhá v soutěži na stanici vysokorychlostního vlaku, také velká a prestižní zakázka. I když jsem nevyhrála, přineslo to firmě řadu dalších projektů a mně to pomohlo se posunout, protože šéfové si uvědomili, že mám reálný potenciál.

Krása je pro mne absolutní, až matematickou záležitostí. Když se vám podaří dotknout se něčeho, co by se dalo nazvat absolutní nebo univerzální krásou, pohne to s vámi. A pak myslím, že je úplně jedno, jestli je investor z Itálie, Česka nebo Číny.

Takže jste za odměnu odešla…

Do malé firmy, kterou založil můj tehdejší šéf a chtěl mne v týmu. Tam jsem měla možnost se podílet na projektech od začátku do konce, naučila jsem se pracovat s detaily. A vyhrála jsem tam možná svou největší zakázku, mrakodrap vysoký 348 metů, s plochou čtvrt milionu metrů čtverečních. Bohužel, bylo to v roce 2008 a nakonec se ten projekt nerealizoval, protože by to byla politická sebevražda, ale pro mě to zase znamenalo posun dál, k desítkám dalších projektů.

Dnes už máte svoje studio…

Já se tomu vlastně bráním. Zajímá mě design, ne řízení týmu lidí. Takže jsem z toho trochu vybruslila tím, že na velkých projektech pracuji jako konzultant převážně na kreativní části projektu pro architektonická studia. Takže když mě někdo osloví, dostanu k ruce už hotový tým lidí, který vedu ideově, ale neřídím ho procesně. To mi vyhovuje.

Nebylo by lepší mít svůj tým, se kterým jste na jedné vlně?

Ono to k tomuhle modelu směřuje tak nějak samo. Na každém kontinentu mám obchodního partnera se svým týmem lidí. V Číně obvykle spolupracuji se stejnými lidmi, na Nové Kaledonii také, v Praze se to rýsuje podobně… Outsourcing zaměstnanců bude podle mě velké téma. Současná krize ukázala, jak je nebezpečné mít hodně zaměstnanců. Navíc mrakodrapy ve světě navrhují firmy se sto a více lidmi. Studio s třiceti zaměstnanci by nemělo smysl. Takže současné nastavení mi poskytuje pro mne tak důležitou flexibilitu.

Zmínila jste Prahu, je něco konkrétního? Budeme mít vedle Zahy Hadid také Evu Le Peutrec?

Bylo to už poměrně dost konkrétní a v momentě, kdy jsem měla, obrazně řečeno, dosednout v Ruzyni, zavřeli Česko. Takže jsem neodletěla a projekt byl zrušen. Nebyl jediný, vlastně byly v loňském roce zrušeny nebo alespoň pozastaveny všechny projekty, na kterých jsem v Čechách pracovala. Zase jsem měla čas napsat knihu, která vyjde česky a francouzsky… ačkoliv s tím francouzským překladem nejsem úplně spokojená, takže možná zůstane zatím jen u české verze.

O čem to bude?

O kreativitě. To je fenomén, který mě jednak zajímá a jednak si myslím, že je to v jedenadvacátém století jedna ze stěžejních schopností. Vidět věci z nových úhlů…

Jedním z vašich projektů je i město pro milion obyvatel. Pro architekta asi velmi ojedinělá příležitost…

Mám vystudovanou architekturu i urbanismus, obě polohy jsou mi blízké a i u jiných projektů přecházím z jedné disciplíny do druhé, takže to pro mě nebylo až tak ojedinělé. Ale je pravda, že mnoho podobných projektů se nenabízí.

Jak vypadá vaše město?

Navrhla jsem ho v roce 2008. Všechna města se navrhovala do té doby zónově, byla zóna nákupní, průmyslová, obytná… Já jsem šla cestou Mixed Use. Z bytu sjedete výtahem či projdete parkem a jste v kanceláři, po ruce máte obchody i ostatní potřebnou vybavenost, stejně jako volnočasové vyžití. Což s sebou nese třeba mnohem menší dopravní zatížení, protože nemusíte přejíždět mezi jednotlivými zónami. Nyní, v době covidu, se ta koncepce ukazuje jako nejlepší model, protože všichni řeší snížení mobility. Takže jsem tím předběhla dobu, model adoptoval Londýn i Paříž.

Už začínám chápat váš odchod do Číny. V Česku a i v Americe byste asi na takový projekt nenarazila. Přesto, líbí se vám Praha?

Prahu miluji…

Škoda, že váš koncept je využitelný jen na zelené louce, Praha by se zbavila řady problémů… A jak se vám líbí V Tower na Pankráci? Pro vás asi nic velkého, ale pro nás Čechy mrakodrap.

Možná by to chtělo ještě celý prostor dotvořit, zaplnit, aby se tam vytvořila pro Prahu nějaká charakteristická skyline, aby to nebyly jen ty dvě věže. Když se před patnácti lety začínala stavět nová Šanghaj, připadaly mi tamní mrakodrapy jako vylámané zuby. O pět let později už jsem při pohledu na ta místa pochopila celý koncept. Byla to velmi promyšlená záležitost, tamní skyline je jedinečná a vždy podle ní poznáte, že je to právě Šanghaj. Praha by ve své moderní části potřebovala něco podobného, co jsou v historické části Hradčany. Ostatně, katedrály jsou mrakodrapy středověku. To je, myslím, problém Prahy, aby dokázala vytvořit svou současnou identitu a neměla pouze tu historickou.

To z Číny, respektive z Nové Kaledonie, vidíte zdejší problémy poměrně ostře… Moderní architektura tu není vítaná, protože převládá názor, že by ublížila historii. A ta moderní architektura, která tu je, moc neláká.

Moderní architektura se dá výborně skloubit s historickou v centru evropských měst díky citlivým rekonstrukcím starých industriálních objektů. Zrovna Praha jich má spoustu. Stejnou možností je využití brownfieldů. V tom má Praha skutečně světový potenciál.

Pozná se nějak stavba, kterou stavěla Eva Le Peutrec?

Já myslím, že jo. Můj šéf v Číně to zhodnotil slovy, že dělám architekturu, která je víc sharp, než když to navrhne chlap. Je fakt, že mám ráda sexy architekturu, která je nejen funkční, ale má i dynamiku a je estetická. Až s odstupem času si uvědomuji, jak moc mě ovlivnil český brutalismus osmdesátých let a zároveň kubismus. Můj styl na ně přirozeně navazuje nejen v autentičnosti použitých materiálů, ale i v geometrii.

Je těžké najít ten kompromis mezi architektem a investorem, když se setkáváte s investory na nejvyšší úrovni, jako třeba v případě hotelu pro rodinu Lamborghini…

Krása je pro mne absolutní, až matematickou záležitostí. Když se vám podaří dotknout se něčeho, co by se dalo nazvat absolutní nebo univerzální krásou, pohne to s vámi. A pak myslím, že je úplně jedno, jestli je investor z Itálie, Česka nebo Číny… O to mi jde, dotknout se duše.

A jak často musíte své pokusy o doteky duše korigovat tak banálními faktory, jako jsou statika, plocha, peníze…

Když ono je to všechno propojené. A myslím dokonce, že čím více je to propojené, tím je architektura lepší, tím spíše se dotknu podstaty. Teď pracuju na soutěži, předělávám knihovnu, kterou navrhoval Alexandre Gustave Eiffel, k níž bude supermoderní přístavba. A tam se mi znovu potvrzuje to, co mi ukazovaly už asijské mrakodrapy. Nesnáším totiž architekturu, která je jen dekorací, to jsou vyhozené peníze. Architektura je disciplína propojující pravou i levou hemisféru, přístup umělce a technika, ideálně v poměru padesát na padesát. Když začínám navrhovat, netuším, jak to bude vypadat. Seženu si všechny dostupné informace, z toho generuji projekt a on se začne tvořit vlastně sám, krystalizují konstrukce, fasády, prostory. A čím víc tam je omezení, tím je to vlastně zajímavější, tím se stavba navrhuje lehčeji.

Máte architektonický sen?

Spoustu snů… muzea, galerie, koncertní haly… Zrovna ta knihovna, kterou jsem zmínila, je sen. Každé kulturní centrum je pro mne taková třešinka na dortu. Ale popravdě, nejšťastnější jsem, když můžu navrhovat, ať už je to cokoliv.

Původně jsem se chtěl zeptat, jestli jste uvědomila moment, kdy se z architektky, která chodí žádat o projekty, stane architektka, k níž se chodí žádat. Jenže vy neustále zmiňujete, že pracujete na soutěžích, tak vlastně nevím…

V Česku a tady na Nové Kaledonii to funguje tak, že přijde klient a chce navrhnout třeba luxusní bytový dům, kancelářskou budovu či přestavbu starých doků na nákupní centrum, jako zrovna teď… Ale v Číně se musí nejprestižnější projekty vysoutěžit proti nejlepším světovým architektům. Pokud se jedná o veřejnou zakázku, je to ve světě bez soutěže nemyslitelné. Jsou to ale vyzvané soutěže. Z dvaceti slavných světových architektů si investor vybere tři, ty osloví, ty také zaplatí a na konci soutěže má tři kvalitní návrhy. V Česku jsou obvykle soutěže otevřené a zároveň neplacené. Výsledkem je, že na konci má zadavatel přehršel návrhů mnohdy neadekvátní úrovně. Otevřených soutěží se neúčastním, zastávám názor, že architekt má být placená služba, i pokud se jedná o soutěž. Kvalitní věci se zadarmo pořídit nedají.

Jste mladá, úspěšná… Jak jste reagovala, když jste se na podzim dozvěděla o tom, že jste nominována na ocenění Lady Pro?

Každé ocenění potěší a pohladí ego. V tomto případě to bylo ještě navíc trochu symbolické, protože jsem se to dozvěděla zrovna v den, na který jsem už byla pozvána do Španělského sálu. Bylo by určitě inspirující moci se setkat se spoustou úspěšných osobností. Bohužel, čas nám zatím nepřál.

Ale možná se na jaře setkáme, myslím, že stále se počítá, že předávání ocenění by na jaře mohlo proběhnout…

Obávám se, že ne. Podle toho, co vím, nás zdejší vláda bude držet na ostrově nejméně do července a pak budeme moci vycestovat jen na základě očkování.

Když už jsme u pandemie, většinou se bavíme o tom, v čem nás omezuje. Zkusme to optimisticky – naučila vás něco?

Přestala jsem plánovat na minuty, protože tak to bylo. Obvykle jsem odlétala do Číny, když se manžel z Číny vracel. Předat si děti, to byla logistická akce fakt spočítaná na minuty. To už neplatí, jednak nelétám do Číny, jednak manžel je už bývalý manžel. Zrušila jsem řadu konferencí po celém světě, velká část mých zakázek byla zrušená. Naštěstí naskočila spousta nových, ale abych řekla pravdu, nepamatuji se, že bych na rok dopředu neměla naplánovanou žádnou zahraniční cestu. Byl to náročný rok, především na psychiku, ale jak říkal Stephen Hawking: „Inteligence je schopnost přizpůsobit se změně.“ Právě změna, ačkoliv bolestivá, je často začátkem něčeho mnohem lepšího.

Nejnovější články

Expertní pohled
V celní válce mezi USA a EU je klid jen na jedné frontě

EU a USA se dohodly, že na pět...

Summit v Bruselu zároveň nepřinesl zrušení či alespoň pozastavení...

Aktuality
Odpadní termoplasty se stávají novým materiálem pro stavebnictví

Výroba plastů ve světě neustále stoupá. V roce...

U stavebních prvků ve tvaru zkušebních trámečků výzkumníci...

Aktuality
Stavebnictví 4.0 přináší nový impuls do českého stavebního průmyslu

Význam stavebnictví v rámci českého hospodářství je obrovský....

„Velmi oceňuji tuto aktivitu v oblasti stavebnictví, které je...

Nejnovější Osobnosti

Rozhovory
Život je extrémní sport

Pořád žijete extrém? Pořád, před půlhodinou jsem se...

Další hangár? Nebude to tentokrát hangár, na pozemcích...

Jde to napříč ekonomikou, nebo se různé segmenty...

Cestování je už skoro rok ztížené i pro...

Odmítl jste člena katarské královské rodiny? To máte...

Osobnosti
Soňa Jonášová: Uzavíráme kruh

Pojďme se vrátit do roku 2016, kdy jste...

Osobně mám pocit, že je od té doby...

Na přelomu roku jste byla na dovolené na...

Nezařazené
Každý projekt mi vezme kus duše

Petře, na svém webu říkáte, že produkt je...

Mají české firmy zájem o špičkový design? Schopnost...

Design touží po originalitě, ale zlí jazykové říkají,...

Jaký význam pro vás mají ocenění, Red Dot...

Máte nesplněný designérský sen? Je mnoho projektů, které...

Před chvílí jste zmínil morální zastarávání. Děláte někdy...