Sobota 13. července 2024
ikona hodiny14. 2. 2022 19:59

Jak se bublina nafukuje do globálních rozměrů

Zatímco Evropa skloňuje ve všech pádech elektromobilitu, Ladislav Ornst se před třinácti lety s několika partnery upsal vodíku. Na americkém trhu. Se zkušeností těch třinácti let a s vědomím souvislostí dnes prorokuje jako jeden z mála evropskému trhu s vodíkem, který zatím de facto neexistuje, explozivní růst v nejbližších letech. Je to výzva i příležitost.

Petr Karban Petr Karban autor

Novinář, marketingový expert. Dlouhodobě se orientuje na ekonomická a společenská témata, podnikání, personalistiku, komunikaci, reklamu a marketing. V komunikační agentuře COT group působí jako Creative & Content Director a šéfredaktor několik titulů včetně publicistického portálu KomoraPlus.

Foto: Hydrogen Zařízení továrny na výrobu kapalného vodíku v Charlestonu v americkém státě Tennessee Foto: Hydrogen

Vsadili jste na vodík, přestože zatím je jeho výroba ekonomicky neefektivní. Proč?

Protože to, co říkáte, není tak úplně pravda. Pojďme počítat. Výroba vodíku elektrolýzou závisí na ceně energie, to je nejdůležitější proměnná. Na jedno kilo vodíku potřebujete zhruba padesát kilowatthodin elektřiny a tu jste na americkém trhu schopen dnes dlouhodobě nasmlouvat z obnovitelných zdrojů za tři, čtyři centy. Padesát krát nula celá nula třicet pět, to mám jedna celá sedmdesát pět setin dolaru. Přidejme nutnou kompresi, jsem na dvou dolarech ve variabilních nákladech. To je čtyřicet korun. Na kilo vodíku ujedu sto kilometrů. Samozřejmě, jsou tam skladování a distribuce, ale my kilo vodíku nikdy za čtyřicet korun prodávat nebudeme.

Můžete vyrábět v místě spotřeby…

To je jedna věc. Druhá věc, důležitější, je to, že musíme porovnávat s dieselem nebo benzinem. A premisa, ze které podle mě musíme vycházet, je to, že něco úplně zeleného nemůže prostě stát stejně, jako něco úplně špinavého. Buď musí být nějaký příspěvek na výrobu, ve Spojených státech tři dolary na kilo, aby to dostali do široké veřejnosti, nebo je cestou jednoduchá regulace, daň na špinavé zdroje. Ale nějak balancovat se to musí. Emisní povolenky, jak je nastavila Evropa, nejsou ideálním řešením, ale je to tlak na obnovitelné zdroje.

Ekonomicky i ideologicky dává špinavá daň smysl, ale je velkou otázkou, zda se k ní Evropa, potažmo svět odhodlá. Není to příliš rizikový faktor?

Problém je, že politici nám nikdy neříkají celou pravdu, ale jen to, co potřebují. My v byznysu vždy musíme projít multikriteriálním rozhodovacím procesem, minimálně klasickou SWOT analýzou – plusy, minusy, příležitosti, hrozby… Dáme všechny informace na stůl a pak se rozhodujeme. Bohužel, pokud se z něčeho stane ideologie, a to je ta zelená politika, kterou tu dnes máme, dá se na stůl pouze část argumentů.

Dejme na stůl všechny…

Málokdo si uvědomuje, že celý život je otázkou energie. Pohyb je jen energie, potřebná na přesun jakéhokoliv břemene z místa na místo. A pokud uvažujeme konstantní břemeno a konstantní místa, pak ta potřebná energie je pořád stejná, ať už ji vyrábíme z plynu, nafty, vodíku či čehokoliv jiného. Co už není konstantní, je efektivita těch zdrojů. A tady se nám to komplikuje, protože efektivita fosilních paliv je bohužel úplně brutální. Vezměte si, kolik energie přenesete v krátkém čase hadicí na benzinové pumpě do auta. Šedesát litrů za minutu? Benzin má asi deset kilowatthodin na litr. Výkon stojanu je tedy třicet šest megawatthodin za jednu jedinou hodinu. Takových stojanů je na benzince deset, to dává výkon čtvrt Temelína… Jedna jediná benzinová pumpa. To nemá obdoby. Takže zásadní otázka je, jak rychle a s čím přicházet a co řešit hned a co později. Což je debata, která se tu nevede. Zatímco když jdete v New Yorku po ulici, necítíte to, co tady. Ano, jezdí tam více benzinových aut a hybridů než tady, ale hlavně tam nikdo necheatuje tím způsobem jako tady, že na úkor ostatních si vymontuje filtr pevných částic, protože není ochoten dát patnáct tisíc za jeho výměnu. Ale to je stejný přístup, jako kdyby někdo měnil olej a lil ho do řeky. Jenže u těch filtrů to nevidíme a v duchu českého přísloví co oči nevidí, srdce nebolí, to tiše tolerujeme. I politicky. Ačkoliv je to velice jednoduše řešitelné. Jen bychom naštvali voliče.

Vodík je bezpochyby médium blízké budoucnosti a proto i zajímavá investiční příležitost, Hydrogen2 je investiční fond, určený kvalifikovaným investorům a zaměřuje se na vodík a vodíkové technologie v Evropě.

Takže stopka spalovacím motorům do roku 2030, kterou hlásají mnohé státy a chce ho i Evropská komise…

… je podle mě téměř nereálná. Ať vezmu dopravu nebo energetiku, kde jsou cíle vlastně stejné, tou základní otázkou, kterou musíme řešit, je skladování a distribuce paliva. A jak říkám, bohužel, v tom jsou fosilní paliva naprosto bezkonkurenční.

V těchto souvislostech vaši cestu k fondu Hydrogen1 a továrně na výrobu vodíku v americkém Tennessee chápu. Ale už je tu i Hydrogen2…

Jednička, to byl projekt orientovaný čistě na americký trh. Měli jsme tam jiný byznys, vodík nás zaujal a nápad přijít s investičním fondem, zaměřeným na vodík, se nám zdál jako rozumný. Ale těžko jsme hledali firmu již hotovou, kterou bychom zainvestovali, respektive koupili do fondu. Jsou takové firmy, ale my se díváme vždycky dost do hloubky, protože ďábel je skryt v detailu. Leccos vypadá velice hezky v laboratoři a na papíře, ale když se to začne v praxi realizovat, dojdete k úskalím, které to nakonec třeba i znemožní. Takže si celý ten byznys developujeme sami a vlastně se podílíme na jejich vzniku. Děláme to poměrně dlouho, naše společnost United hydrogen vznikala do dnešní podoby od roku 2007. V roce 2020 jsme ji prodali. Tehdy jsme stáli na křižovatce – buď pojedeme dál, nebo ji prodáme a staneme se akcionáři Plug Power. Synergie by nám daly to, co jsme chtěli, kapitalizovat a zhodnotit to úsilí a strasti, co jsme do projektu vložili a kterým jsme si za těch třináct let prošli. Zkušenosti to byly obrovské, už jsme věděli, jak postavit výrobu kapalného vodíku, co udělat jinak a lépe, kterého dodavatele si vzít a kterého ne. Všechno jsme měli zmáklé, podíleli jsme se na stavbě první továrny a měli jsme našlápnuto k dalším továrnám. Zájem byl obrovský, letter of intent minimálně na padesát procent produkce bychom měli podepsaný ještě dříve, než bychom kopli do země.

Takže developerské riziko minimální a přesto jste do toho nešli…

Nespojit se s nikým by znamenalo odmakat to sami, tedy zainvestovat v příštích sedmi, deseti letech sto padesát či dvě stě milionů dolarů. Nebo se spojit. Rozhodli jsme se pro druhou možnost a udělali jsme dobře, Plug Power je perfektní firma a je to vidět na všem, co dělají. Ukrutné věci z hlediska globálního rozvoje. Tím skončila naše americká kapitola, fond jsme uzavřeli, má většinu aktiv v akciích Plug Power a tím, že cela transakce byla dobře nastrukturovaná, vydělal asi tři sta sedmdesát procent za dva roky, v reálných penězích. Je to dílem mnoha faktorů, nikdo to nemohl vědět dopředu. Investování je vždy trochu riziko, ale vodík je pro nás extrémně zajímavou oblastí i nadále. Jiný, lepší nosič energie, než je vodík, tu totiž není. Má z hlediska výkonu podobné vlastnosti jako fosilní paliva, a to je z mého pohledu rozhodující, obrovská výhoda oproti bateriím. Ty jsou na tom totiž podobně, jako když si představíte přehradu a vodu. Než se k vám z přehrady dostane, projde kilometry potrubí, jejichž průměr se neustále zmenšuje až na ten čtvrtcoul. Co stačí u vody, je v případě energie slabé místo. Větší průtok, a u energie potřebujete opravdu velký, bez zásadní změny celé soustavy prostě udělat nejde.

Takže elektromobilitě v bateriovém pojetí příliš nevěříte?

My proti ní nic nemáme. Až na to, že fanatičtí zastánci tohoto proudu si neuvědomují souvislosti. Bateriový elektromobil je fajn pro toho, kdo má barák, kdo si nabije přes noc a kdo bude jezdit po městě kolem komína. Odhaduji to na deset procent Ale jistě vzniknou lepší baterie… Nepochybně. Lepší znamená s větší hustotou energie a menším dopadem na životní prostředí při výrobě i recyklaci. Větší hustota znamená, že na pětisetkilovou baterii neujedu pět set kilometrů, ale dva tisíce. Takže můžu v klidu do Itálie na hory. Ale problém je, jak tu energii do baterie dostat – takovou energii budu doma nabíjet týden. Z hlediska přenosu a distribuce energie baterie fosilním palivům ani vodíku zkrátka nejsou schopny konkurovat. A ta výhoda se ještě zvýrazňuje, pokud přejdeme od osobní dopravy k nákladní.

Co slibované rychlonabíjení, neřeší problém?

Určitě, i to je oblast, kde vývoj jde kupředu, ale bohužel to nic neřeší. Rychlonabíječky, které vám tu potřebnou energii dostanou do baterie za méně než půlhodinu, budou moci být na Vinohradech maximálně čtyři. Je poctivé říct, že bez zásadní komplexní rekonstrukce přenosové soustavy, kterou si neumím ani představit, natož aby ji stát byl schopen realizovat, to není možné. A kdo tvrdí, že to možné je, tomu buď nerozumí, nebo je blázen.

Ladislav Ornst

Absolvoval Střední průmyslovou školu elektrotechnickou v Pardubicích a v roce 1997 pak ČVUT Praha se zaměřením na ekonomiku a řízení výroby a přenosu energie. Působil na kapitálovém trhu, finančním poradenství, M&A a restrukturalizacích. V roce 2007 založil s Petrem Matuškou, Richardem KuČíkem a Vladimírem Preradem firmu United Hydrogen, v roce 2019 s partnery fond kvalifikovaných investorů HYDROGEN1 a v roce 2021 fondy HYDROGEN2 a ARTEFIN. Jeho koníČky jsou golf, filipínská bojová technika pekiti tirsia kali, umění, cyklistika nebo lyžování. V kapele KP58 hraje na trubku

Pojďme ještě zpět k fondům, respektive k okamžiku, kdy jste vloni Hydrogen 1 uzavřeli, aby se letos narodil mladší bratr s pořadovým číslem dva…

Je to tak, přesunuli jsme aktivity do Evropy. Se znalostí problematiky, kterou jsme načerpali, jsme se s kolegy rozhodli, že vodík představíme Evropě. Jak říká Roman Horák, který se na všech vodíkových aktivitách také podílí, vodík je vlastně taková paní Columbová. Všichni o něm mluví, všichni vědí, že existuje, ale nikdo ho nikdy neviděl. Trh s vodíkem v Evropě, na rozdíl od USA, neexistuje. A přitom jsou na to ohromné evropské dotace.

Začne ale existovat? Když všechny automobilky tlačí plug-in hybridy či bateriové elektromobily a všichni víme, jak mocná automobilová lobby je, zvláště v Evropě…

Musí začít existovat. A bude to proces překotný, až nastane. Bude to asi i trochu bolet, bude to vyžadovat hodně práce, zdrojů… Když půjdu do detailů, v létě přišel z Evropy balíček Fit for 55, akcelerace zelenosti. Všichni si podepsali, že na všech evropských páteřních komunikacích, což řekněme, že jsou všechny dálnice včetně českých, bude do roku 2030 každých sto padesát kilometrů vodíková čerpací stanice s kapacitou jedna tuna vodíku denně a každých čtyři sta kilometrů možnost likvidu vodíku s kapacitou dvě tuny denně. Tohle máme mít za osm let. Dnes nemáme nic.

Plány jsou jedna věc, realita druhá…

Pozor, jsou nastaveny drastické pokuty. Nehledě na to, že kdyby to někdo nenaplnil, v podstatě se vyloučí z Evropy. Ne politicky, ale fakticky. Budou-li to všichni mít a my ne, staneme se z hlediska dopravy černou dírou kontinentu. A to vůbec není hypotetická hrozba, naopak, sám jsem zvědavý, jak to Česko zvládne, protože při znalosti zdejších poměrů to z mého pohledu hrozí velkým průšvihem.

Takže příležitost…

Super příležitost, které se nevyhneme, protože to není možné. A my chceme být připraveni. Respektive, jsme připraveni to spustit. Nejvíce času teď ale trávíme vývojem a rozjezdem výroby obnovitelného plynu a vodíku z odpadu. To je systematický projekt, který je nejzajímavější. Má tři fáze, vodík je až ta třetí. Když pojede výroba plynu, pak výrobu vodíku jsme schopni spustit za tři měsíce.

Proč ne jenom a rovnou vodík? Máte to zmapované, máte znalosti, proč se to nedá rozjet?

Protože neexistuje trh. Ano, budujeme vodíkové centrum Triangl u Žatce, ale tvrdím, že v současnosti se u nás na vodíku ještě nedá vydělat. A říkám to všem, kdo za mnou chodí, že by chtěli investovat a ptají se, co mají dělat, jak začít, co koupit, zda fotovoltaiku nebo elektrolyzér. Můžete začít vyrábět, ale není trh, nikdo vodík nechce. Můžete postavit čerpačku, ale nejsou auta a není vodík. Tohle celé totiž představuje integrovaný byznys, musíte mít výrobu, distribuci, spotřebu…

Jsme toho schopni?

Začne to v městech, dopravními podniky, těžkou dopravou. Nejlepší projekt, který si umím představit, je s dopravním podnikem velkého města. Ten potřebuje levnou a ekologickou dopravu. Nakoupí vodíkové autobusy, nasmlouvá dodávky vodíku, postaví si čerpačku. Neříkám, že o takových projektech nejednáme. Problém je, že v naší předotované a převýběrované době to vlastně nejde udělat. Tady to není otázka ceny, ale integrace. Vysoutěžit můžete možná výrobce těch autobusů. Na všechno ostatní musí zadání znít následov ně: kdo postaví stojan, z něhož od ledna 2023 poteče tolik a tolik vodíku za hodinu? Jenže takové zadání naše legislativa nezná. Ale věřím, že se to rozsekne.

Nechcete uchopit celý ten integrovaný byznys?

Bylo by to krásné. Protože ukázkou toho, jak to dělat, je právě Plug Power. Mají všechno. A donutil je k tomu trh a partneři. Věřili vodíku a nabízeli bezemisní ještěrky, které oproti elektrickým mají celou řadu výhod, do skladů Amazonu a Walmartu. Chodili dlouho. Až pánové z těch firem řekli: „My neumíme vyrábět vodík a nebudeme ho vyrábět, neumíme provozovat čerpací stanice. Ještěrky na vodík jsou nám k ničemu. Buď nám to dodejte všechno komplet, nebo už sem nechoďte.“

A vznikl celý vodíkový ekosystém…

To je přesně ono, trhem byli donuceni vyvinout a dodat komplexní službu. Protože zjistili, jak rostli, že to není jen o spotřebě a distribuci, ale že potřebují i výrobu, aby nebyli závislí a zranitelní. A koupili nás a ještě jednu fajnovou společnost, která vyrábí elektrolyzéry. Koupili i firmu na zkapalňování vodíku. Dnes Plug Power staví nové výroby a uzavírá společné podniky s největšími hráči. Během pouhých pěti let budou větší než Linde. To je brutální expanze firmy, která má sama svou bublinu, nikoho nepotřebuje a tu bublinu nafukuje do globálních rozměrů.

Není vám líto, že jste z toho vlaku vystoupili?

Trochu určitě. Ale naše práce byla zaplacena a pomohli jsme i dobré věci. Jen to, co my jsme v Tennessee postavili, ušetří ročně emise z ujetých tří set milionů autokilometrů.

Články autora Petr Karban

Nejnovější články

Aktuality
Průzkum v Českém Švýcarsku: Národní park je dobrý soused

„Jsou to dva roky, co Národní park České...

„Jak ukazuje hned několik výsledků z reprezentativního šetření,...

Z dotazování vyplynulo, že většina obyvatel obcí národního...

Aktuality
Jak vypadá zaměstnavatel snů podle Čechů?

Pro někoho to může být samozřejmost, ale výplata...

Samotné peníze, ať už jakkoli vysoké, ale nestačí....

Ve vlastním zájmu zaměstnavatelů by mělo rozhodně být...

Role skvělého zaměstnavatele ale tímto nekončí. 87 %...

Pátým pilířem super zaměstnavatele je péče o firemní...

Aktuality
Ženy v těžké situaci se mohou rekvalifikovat na IT pozice

Zájemkyně o Digitální akademii od Czechitas se mohou...

Czechitas stipendium se zaměřuje na podporu znevýhodněných žen....

Nejnovější Expertní pohled

Analýzy
Firmy se na nový zákon o kyberbezpečnosti příliš nechystají

Průzkumu se od letošního února do dubna zúčastnilo...

Průzkum také ukázal, že IT experti odpovědní za...

Průzkum se dále zaměřil na rozpočet společností pro...

Pouze 41 % dotázaných firem plánuje využít možnost...

Cestovní ruch
Základní tipy pro kyberbezpečnost na cestách

Kybernetická hygiena je jako ta osobní – základem...

Nejdůležitějším bodem v ochraně proti kybernetickým útokům je „záplatovat“...

Připojení k veřejné Wi-Fi s sebou nese rizika, zejména...

Analýzy
Průzkum CBRE: Věřitelé v Evropě jsou otevřeni podnikání

„Celkem 63 % respondentů předpokládá zvýšení úvěrové aktivity....

Průmyslové nemovitosti a projekty nájemního bydlení jsou nejvíce...

Dvě třetiny dotázaných předpokládají, že požadavky na poskytování...