Platí Baťovo ikonické motto i v době umělé inteligence?
Be the Best
20. 4. 2024 05:19
Na první pohled mohlo by se zdát, že před sto lety nemohl mít Tomáš Baťa názor na využití umělé inteligence....
Stavební zákon dnes. V jaké je kondici?
V polovině března k němu proběhla v Senátu už druhá diskuze pod vedením paní senátorky Seitlové, paní místopředsedkyně Poslanecké sněmovny Kovářové a za účasti pana ministra Bartoše. Před dvěma dny o něm jednala Poslanecká sněmovna a zatím to pro stavebníky obecně vůbec není dobrá zpráva. Debata se vede pouze se zástupci nejrůznějších spolků a aktivistických sdružení, takže nezbývá než říci, že pan ministr opakovaně a vědomě nepravdivě informuje, když tvrdí, že jedná i se zástupci Hospodářské komory. Zaznělo to i dnes, ale ve skutečnosti nereagoval na žádné podněty ani naše, ani jiných svazů, pokud vím, a žádné jednání ani neorganizoval, ani nenavrhl. Takže pokud pro média říká, že chce dostat ke stolu developery, investory a ostatní skupiny, tak jsou to bohužel pouze fráte bez obsahu.
Procesně to tedy moc nefunguje. A obsahově?
To je možná ještě podivnější, protože pan ministr proklamuje, že chce to námi navrhované jedno razítko, ale nechce jeden úřad. To je ale protimluv. Všichni víme, že každá instituce má svou hlavičku, a tedy i své razítko. Některé se jmenuje rozhodnutí, některé vyjádření a některé závazné stanovisko. Rozdíly jsou formální a procesní. Podstatné je, že bez integrace všech dílčích zájmů do jednoho úřadu je jedno razítko naprosto nemyslitelné. Pan ministr má představu, že toho dosáhne formou environmentálního povolení, což je věc, která se diskutuje už dlouho, minimálně deset dvanáct let. Vždycky to byla agenda Ministerstva životního prostředí, teď to ale vypadá, že si to chce vzít do své gesce Ministerstvo pro místní rozvoj, ale žádný konkrétní návrh na stole není.
Opakovaně nabízím odměnu milion korun tomu, kdo v povolovacím procesu stavebním v novém stavebním zákoně najde nějakou kompetenci, o kterou by proti současnému stavu přišla municipalita.
Nemáme EIA řízení?
Máme, ale vedle něj máme ještě další. Například kácení stromů – je zahrnuto v EIA, ale ještě musíte mít speciální biologické hodnocení lokality, kde se jiná složka vyjadřuje ke kácení stromů, a pak je ještě samostatné rozhodnutí, povolení ke kácení, které může a nemusí být součástí stavebního povolení. Jestli panu ministrovi aspoň trochu rozumím, protože opravdu to zatím nikde nevysvětlil, tak to chápu tak, že tato dílčí stanoviska se spojí do jednoho. Jinými slovy, tam kde pro rodinný domek stačil poměrně jednoduchý papír, to bude ještě složitější.
Největším dráždidlem nového zákona je jeden centrální stavební úřad. Proč? Není jedno, kde kdo rozhoduje, když mluvíme i o digitalizaci? Není důležitější, jestli je rozhodnutí objektivní, v souladu s legislativou, odborně fundované a hlavně rychlé?
Já s vámi souhlasím, oni asi ne. Opírají to odmítavé stanovisko o to, že by se rozpadl spojený model výkonu státní správy. Zjednodušeně vysvětleno, u nás funguje správa státu tak, že většinu kompetencí mají politici centrální, kteří jsou v čele rezortů státu, tedy ministerstva a centrální úřady. Část kompetencí je ale vykonávána v takzvané přenesené působnosti státu prostřednictvím obecních úřadů, v jejichž čele jsou místní politici – v těchto případech státní agendu vykonávají pro stát úředníci, kteří jsou ale zaměstnanci úřadů vedených místními politiky. Stát stále určuje pravidla a také tuto agendu financuje, ale zaměstnavatelem úředníků jsou samosprávy. Jsou agendy, které jsou citlivější, a jsou jiné, u kterých je prakticky každému jedno, kde kdo rozhoduje. Pokud jde o stavební řízení, je to zjevně agenda žhavější, zatímco ochrana práv dítěte u nás obecně bohužel stejně citlivě vnímána není.
Možná úplně nerozumím, co mají společného práva dítěte se stavebním zákonem…
V případě stavebního zákona se podřazení agendy přímo pod stát stalo politicky velmi kontroverzním tématem. Samosprávy tvrdí, že když se stavební úřad stane státním úřadem, rozbije to spojený model výkonu státní správy. Ovšem tentýž krok prakticky bez povšimnutí nastal v oblasti sociálně‑právní ochrany dětí. Ta byla před pár lety z přenesené působnosti přesunuta zpět na stát a k žádnému drastickému rozpadu výkonu státní správy nedošlo. O práva dětí se stále starají stejní lidé na stejných židlích, mnohdy i fyzicky, jenom jsou řízeni odjinud a dostávají odjinud výplatu. Nic jiného nečeká ani stavební úřady a jejich úředníky.
Hana Landová
Studovala na Gymnáziu Voděradská se zaměřením na matematiku a fyziku, vysokoškolský titul získala v oboru Provoz a ekonomika na České zemědělské univerzitě. Více než deset let působila v mezinárodní advokátní kanceláři, od roku 2007 zaštiťuje právní služby skupiny FINEP HOLDING. Od 2017 je předsedkyní Sekce územního a regionálního rozvoje Hospodářské komory ČR, od 2013 působí v Dobré rodině, o. p. s., podílela se i na vzniku a činnosti řady dobrovolných odborných sdružení a spolků v oblasti automobilového průmyslu a rozvoje měst a obcí.
Proč je ta změna tak zásadní pro vás?
Současný model je nešťastný v mnoha ohledech. Úředníci si stěžují na vliv a zásahy politiků do svých povinností a politici mají mnohdy pocit, že úředníci vystupují a konají nad rámec svých pravomocí a zasahují do záležitostí, v nichž je zaručeno ústavní právo na samosprávu. Spojený model je tak vlastně jakási šedá zóna. Jak to bývá, šedá zóna umožňuje mnohdy alibistický přístup i korupci a zneužití, tedy moc nefunguje pro ty, pro které má vytvořit prostředí a pravidla, v tomto případě pro stavebníky. Stavebníkem je přitom stejně občan, státní instituce, podnikatel, soukromý i veřejný investor, a tedy i obec.
Potichu se o šedé zóně mluví leckde, takhle nahlas to říká málokdo…
Ale je to tak. To není můj názor, to konstatovala i Legislativní rada vlády, když opakovaně potvrzuje, že bez jasného oddělení kompetencí se nelze zbavit rizika systémové podjatosti. Jinak řečeno, současný model má za běžnou praxi, že při rozhodování uplatňuje vliv někdo, kdo z rozhodnutí může mít prospěch. Původní návrh zákona byl v tomto křišťálově čistý, tam byla definována jasná kompetence místních politiků k územnímu plánování, a to i v poměrně velké míře podrobností, jako jsou například barvy fasád, sklony střech, šířka ulic a mnoho dalších detailů. Mají tedy dostatečný prostor k tomu, aby stanovili, co kde má být. Ale pak je tu i jasná kompetence technicistní a normová, kterou má mít jen osoba odborně způsobilá a nemůže být sama, protože u staveb se potkávají předpisy a normy ze všech možných oblastí, od přírody přes veškerou techniku až po bezpečnost. Jednotlivé požadavky je potřeba skloubit a harmonizovat do funkčního celku. A to je úloha odborné instituce. To je cesta, jak dojít k jednomu razítku. Jenže to znamená, že řada současných úředníků by o své razítko vlastně přišla. A jak říkal už Cimrman, razítko nesmí nikdy opustit kancelář a už vůbec ne svého úředníka.
A nikde v novém zákoně nenajdete slovo Developer. Zákon zná pojem Stavebník. A to je běžný občan, který staví rodinný dům, to je developer, který realizuje své projekty, ale je to také stát, kraj či obec a jejich instituce…
Proč nejsme schopni převzít naprosto funkční modely zahraniční? Příkladem budiž třeba Rakousko…
Protože máme ještě pořád ten více než třicetiletý skluz. Po revoluci jsme se vypořádávali s minulostí, ale často bez kontinuity. To s sebou nese celou řadu dopadů. Územní plánování máme trochu v chaosu. Ale bylo by nespravedlivé to dávat někomu za vinu, ono to má své konsekvence. Příkladem budiž vodohospodářství. Pustili jsme do něj privátní firmy a ty během dvou let snížily ztráty vody při distribuci o osmdesát nebo i více procent. Protože se systematicky zaměřily na identifikaci a odstranění konkrétních problémů. Nám se ale současně nějak rozpadla snaha plánovat území v souvislostech. V Rakousku se tomu intenzivně a dlouhodobě věnovali, takže mají velice podrobné regulační plány a výsledkem je, že investor přijde, koupí si pozemek a ví, co na něm může postavit, a navíc k pozemku již existuje infrastruktura. To u nás není, předvídatelnost investic je tu nulová a řadu zahraničních investorů to i přinutilo z našeho trhu odejít. Nejde jen o městské developery, citelně se to dotklo třeba investorů do větrných elektráren. Chceme je, ale většinou neprojdou přes povolovací řízení. Máme prostě problém a rakouský model u nás ze dne na den udělat nepůjde, ani kdybychom chtěli.
Proč?
Protože by to znamenalo, že města musejí celá území podrobně zmapovat a naplánovat stavby de facto až po podrobnost odpovídající územnímu rozhodnutí, vzít v úvahu majetkoprávní vztahy a návaznosti území včetně geologických podmínek, infrastrukturních kapacit a podobně. Pro územní rozhodnutí musíte přesně znát poměrně značné detaily, u stavby budov i počet místností, umístění dveří a oken, počet výtahů, spotřebu energie atd. Není v našich silách, aby toto vzniklo třeba do dvou let plošně. Samozřejmě je to možné a reálné například na malých územích v malých obcích, kde se dá předvídat rozvolněná zástavba, nastavit uliční fronta a další priority.
Nelze stanovit priority?
Lze, ale začne nepředstavitelný boj o to, co je prioritou. Brownfieldy? Dobře. Ale ty ostatní projekty tím na několik let zcela zabrzdíte. Neumím si to představit. Jsou tu vlastníci, kteří dostali v restituci zpátky pole, ale stát jim dodnes nebyl schopen říct, co s ním mohou dělat. Proto i návrh stavebního zákona, tedy rekodifikaci stavebního práva vedla snaha respektovat naše reálné podmínky. Těžko říct, jestli se to podaří udržet. Zatím jsme nezaznamenali konkrétní věcné jednotné zadání nové vlády a tato problematika je multidisciplinární. Problémy stavebnictví u nás jsou v mnohém důsledkem přílišného rezortismu. Ale to opakuji starou známou skutečnost.
Je i ve stavební legislativě odraz sporu mezi veřejným a soukromým zájmem? Protože ono se to tak někdy prezentuje, především ze strany municipalit, které bijí na poplach, že ztratí moc nad územním plánováním…
Opakovaně nabízím odměnu milion korun tomu, kdo v povolovacím procesu stavebním v novém stavebním zákoně najde nějakou kompetenci, o kterou by proti současnému stavu přišla municipalita. Nabízím tu odměnu už dlouho a ještě se nikdo nepřihlásil. Byla bych ráda, kdyby začali ten zákon konečně číst. Ona totiž žádná taková kompetence nezmizela, v povolování staveb podle stávajícího i podle nového zákona je obec vždy účastníkem řízení. Vedle toho má samozřejmě zastupitelstvo možnost navrhovat a schvalovat územní plány, kde stanoví, jakému účelu má které území sloužit. Má možnost, pokud to umí, udělat i regulační plán. Informace o ztrátě kompetencí zřejmě vznikají v důsledku nepřehlednosti a složitosti současného stavu, anebo to mohou být hlasy šedé zóny, o níž jsem mluvila. Zvláštní v této souvislosti je, že se třeba Svaz měst a obcí nezasadil o to, aby se územní plánování stalo z opatření obecné povahy obecně závaznou vyhláškou. Tím by obce významně posílily svoji roli a kompetenci. Jsou přece řádně demokraticky volené a měly by mít možnost a efektivní nástroj k prosazení volebních programů v rámci jasných pravidel. A ještě jeden detail přidám. U nás je vlastně takřka nemožné kvůli systémové podjatosti uzavřít plánovací smlouvu, aniž by politikům hrozilo veřejné napadání, a mnohdy dokonce trestní stíhání. Pro úřad to znamená složité a zdlouhavé řízení o systémové podjatosti, které může skončit převedením spisu na jiný úřad. Už to samo o sobě koliduje s argumentem, že když budou stavební úřady ve spojeném modelu, je jisté, že bude zajištěna lokální odborná znalost území. A obce pak mají problém, že jim chybí třeba občanská vybavenost. Přitom v zahraničí je zcela běžné, u větších projektů, že investor se v území, kde staví, také podílí na budování veřejné vybavenosti, ať jsou to dětská hřiště, místa pro komunitní grilování nebo třeba školka. A to přesto, že právě v případě školky jde o investici, která je úkolem obcí a která má být financována z daní placených občany a podniky. Je zajímavé, že i na jednání v Senátu zaznělo, že s těmi plánovacími smlouvami se musí něco udělat. Vloni schválený zákon je ale vyřešil velmi dobře.
Není české stavebnictví tak trochu ve slepé uličce?
Je. Potvrdil to i poslední pátek v Poslanecké sněmovně. Některá ustanovení nového stavebního zákona již platí a jsou účinná, přitom ve sněmovně leží dva poslanecké návrhy a jeden vládní, všechny tři chtějí odložit jeho účinnost. Každý jinak, ale ani jeden neprošel zatím prvním čtením a všechny vykazují zásadní legislativně technické vady. Legislativní rada vlády u všech konstatuje, že jejich přijetí by způsobilo v praxi neřešitelné aplikační problémy. Některé agendy, typicky vodovodní či kanalizační přípojka nebo vyjmutí ze zemědělského půdního fondu, by se ocitly ve vakuu, obcím by byly odňaty, ale nebyla by autorita, která by o nich rozhodla.
Úplně optimisticky to nezní. Co tedy máme očekávat? Nekonečné debaty a chaos jako v pátek?
To bych taky ráda věděla. Moc bych si přála, aby si poslanci zákon skutečně přečetli, ono je skoro jedno který z nich, zda stávající nebo ten nově schválený. Pak by možná pochopili to martýrium. Chci zdůraznit jednu věc. Odpůrci zákona hlasitě poukazovali na to, že Komora si zákon napsala pro developery. To ale samozřejmě není pravda, zákon vznikal čtyři roky, prošel meziresortním řízením a standardním legislativním procesem se vším všudy. A nikde v tom zákoně nenajdete slovo Developer. Zákon zná pojem Stavebník. A to je běžný občan, který staví rodinný dům, to je developer, který realizuje své projekty, ale je to také stát, kraj či obec a jejich instituce… Pan ministr Bartoš říká, že do 31. března předloží do mezirezortu věcný návrh novely stavebního zákona. Moc bych si přála, aby to, co předloží, mělo kontinuitu s očekáváním stavebníků. Protože stavebník je ten, kdo se podle podmínek zákona musí chovat, musí mu rozumět a zákon mu musí umožnit realizovat stavbu. Pan ministr mluví o něčem, co nikdo neviděl a já si moc neumím představit, co může – když to má řešit takto složitý proces – vzniknout za dva měsíce práce bez jakékoliv odborné diskuse, bez jediného zasedání nějaké pracovní skupiny a věcné diskuse nad konkrétním návrhem.
Vyčkáme tedy do konce měsíce. České stavebnictví ale netrápí jen legislativa. Ruská invaze odvedla ze stavebnictví, které si na nedostatek kapacit stěžuje dlouhodobě, další zaměstnance, protože právě stavebnictví bylo segmentem, kde byli často zaměstnáni ukrajinští muži. Nehrozí kolaps z této strany? Zvládneme vůbec naplnit Národní plán obnovy? Tam stavebnictví má významnou roli…
To, co popisujete, vnímáme už nějaký čas, a invaze ten nedostatek skutečně prohlubuje. Z našeho pohledu je to opravdu velký problém, protože i při našem nedostatku stavebních povolení je vlastně takřka nemožné sehnat volné stavební kapacity. V pandemii zamrzly dodávky materiálu, který je z Asie, a chybějí nám zaměstnanci, což se teď ještě zhorší. Bojíme se. A do toho politici očekávají, že budeme schopni dodávat ubytování pro ukrajinské válečné uprchlíky. Popravdě si to moc neumím představit. Dobře, v nouzovém stavu lze za jistých okolností stavět i bez stavebního povolení. Ale už se neumíme moc vypořádat s tím, kde se to něco má stavět, a hlavně jak takovou stavbu zkolaudovat, když nebude stavební povolení. A bez kolaudace nesmíte stavbu užívat. Takže i kdybychom zmobilizovali kapacity, které nemáme, tak pořád vidím velké otazníky. Možná spíš neřešitelný problém. Je to další důvod pro to, abychom se začali chovat rozumně, protože jinak se utopíme v byrokracii, kterou si pečlivě a svědomitě roky hýčkáme. A když už jste zmínil Národní plán obnovy, teď právě se připomínkuje zpráva o jeho plnění a chci upozornit důrazně na to, že tam zcela chybí vyjádření ke kapitole 1. 6.–Restrukturalizace a zefektivnění povolování prostřednictvím zřízení Státní stavební správy a Nejvyššího stavebního úřadu, na který je z evropských zdrojů vyčleněna miliarda a šest set milionů korun. Doufám, že ty peníze nenecháme propadnout.
Stavebnictví v pasti Foto: David J. Wodinský Jedno z velkých témat je digitalizace stavebnictví, věnovala se mu v osobě Zdeňka Zajíčka i Hospodářská komora…
Digitalizace je nezadržitelný a žádoucí proces a děje se. O digitalizaci se často mluví jako o další průmyslové revoluci. Ale četla jsem nedávno v Science článek Martina Neila Bailyho, ekonoma Brookings Institution, který to přirovnání odmítá. Zdůvodňuje to tím, že všechny předchozí průmyslové revoluce měly jeden společný znak. Totiž že na vyrobení většího množství produktů bylo zapotřebí méně lidské práce. Skoková změna. Což je ale znak, který u digitalizace chybí. Protože digitalizace se manifestuje především v kancelářské práci, v úřadování. Fakt, že dokument můžete vytvořit rychleji, znamená, že se dokumentů vytvoří více. Počet úředníků v kancelářích neklesne, z toho lze dovodit, že se prostě naopak může zvýšit počet rozhodnutí a razítek. Skutečný dopad na procesní zjednodušení a odbourání byrokracie je přinejmenším v tomto ohledu sporný. K zamyšlení je, zda dopad samotné digitalizace do povolování staveb může zjednodušit a zrychlit povolovací řízení. Myslím si, že nikoliv. Ostatně to řekl naposledy dnes i ministr Bartoš, což je nadějné. Myslím si to proto, že vygenerování papírového dokumentu netrvá pět let. Pět let trvá ten nekonečný byrokratický proces okolo. Takže pokud nezměníme procesy, nic neurychlíme. Pouhým přechodem od papíru k digitálu prostě není možné dosáhnout zlepšení. Digitální technické mapy a jejich sjednocení je skvělé, stejně jako portál stavebníka, ale samy o sobě pokrok nepřinesou. Umožní ale to, že nebude potřeba za úředníky a úřady fyzicky dojíždět a můžete agendu řešit z pohodlí domova či kanceláře. V tomto smyslu časovou úsporu žadatelům o povolení stavby nepochybně přinese.
Změna procesů, to je ten krok nad digitalizací, to je digitální transformace…
A to je úplně jiná reforma, která vyžaduje změnu myšlení, především u úředníků. A také změnu a integraci procesů… Digitalizaci považuji za základ rekodifikace stavební legislativy, ale nepovažuji ji za řešení problémů ve stavebnictví. Protože jestli nějaký papír ležel u úředníka pár měsíců, tím, že to celé zdigitalizujeme, dosáhneme jediného. To, co jsme viděli předtím, uvidíme zase, jen digitálně.Takže jsme zpět na začátku, u stavebního zákona…
Co ve světle toho všeho vidíte jako největší priority sekce pro nejbližší období?
Snažíme se – jako Hospodářská komora, ale také jako Svaz průmyslu a dopravy či Svaz podnikatelů ve stavebnictví – edukovat a vysvětlovat. Protože se zdá, že hlavním problémem je tu neznalost a složitost problematiky jako takové. Není pravda, že neexistují studie a analýzy, není pravda, že problémy nejsou popsány, není pravda, že neexistují řešení. Chceme proto pokračovat v jejich konstruktivním hledání a poukazovat na to, že ta, která nabízíme, nesměřují pouze k firmám. Doufám, že i krizová situace na Ukrajině vrátí do hry zdravý rozum a začneme hledat logická a reálná řešení. A ne řešení, která jsou jen formální, protože jejich jediným motivem je být splněným číslem ve výkazu.
