Léčba byla úspěšná, pacient zemřel

Premiér i členové vlády se od prvního potvrzeného případu nákazy nepochybně snažili o zvládnutí krizového stavu. Na druhou stranu však nebyla nouze ani o zmatky, nejistotu, protichůdná tvrzení a další kroky, které rozhodně nepřispívaly k celkovému uklidnění situace. Něco tvrdil premiér, něco jiného říkal ministr průmyslu a obchodu a s něčím dalším přišel ministr zdravotnictví. A do toho se halasně ozývali epidemiologové také s dosti rozdílnými názory. To aby si jeden hodil kostkou, která z mediálně hlásaných možností nakonec vyhraje.

Jaké má následky nejistota a nepředvídatelnost prostředí pro firmy? Je naprosto jasné, že výrazným způsobem klesne poptávka domácností i firem. Není otázka zda, ale jak moc se ekonomika jako celek letos propadne, kolik firem zkrachuje a jak se pohne statistika nezaměstnanosti. Lidé jsou nejistí, šetří, odkládají nákupy, řada z nich přišla o práci, a hlavně nevědí, co přinese blízká budoucnost. Máme už nejhorší za sebou, nebo někdy na podzim udeří druhá koronavirová vlna? Jak při druhé vlně zareaguje vláda? Zavře zase půlku Česka? A zůstaneme opět bez pomoci? Většinu těchto obav by vláda mohla poměrně jednoduše uklidnit. Stačilo pomáhat alespoň tak jako okolní země, jasně a jednoznačně komunikovat a uklidňovat lidi, aby překonali obavy utrácet. Je tragické, že na to ani dva měsíce po vzniku krize vláda nenašla recept.

Bojím se začarovaného kruhu. Obávám se, že mnoho obchodů nejrůznějšího zaměření bude nuceno zavřít a těm, které přežijí, výrazně klesnou tržby. Obchodníci nebudou schopni platit vysoké nájmy, což způsobí problémy majitelům komerčních nemovitostí. K tomu připočtěme potíže se splácením úvěrů, zpřísnění politiky bank a tak by se dalo pokračovat. Ještě horší to bude pro firmy v cestovním ruchu, obrovský otřes čeká celý automobilový sektor, a šlo by pokračovat dál.

Proč tedy dokážeme být vzorem ve zdravotnických rozhodnutích, ale v těch ekonomických jsme tak žalostně zaspali? Příklady přitom jsou hned vedle nás. V Rakousku vytvořili balík pomoci, rychle ho rozdistribuovali a teď se zpětně chystají kontrolovat, zda ho třeba někdo nedostal neoprávněně. U nás? Vytvořili jsme tolik ochranných mechanismů, které navíc kontrolujeme předem, že se k pomoci dostávají podnikatelé snad ještě hůř než emigranti přes železnou oponu před revolucí. Jsme svědky až neuvěřitelné zmatečnosti a nesmyslnosti požadavků úřadů stejně jako zbytečné byrokracie, a to v době, kdy hrajeme o záchranu firem řádově ve dnech.

Přesto jsou však výjimky, které je dobré zmínit. Tam, kde zafungovala konstruktivní diskuze mezi státním a firemním sektorem, se nastavení záchranných a pomocných programů začalo dařit. Třeba taková Pětadvacítka pro OSVČ funguje a živnostníci mají po podání žádosti peníze na účtu obvykle do tří dnů. Rozhodně se to samé ale nedá říct u programu Antivirus a na chiméry známé jako úvěry COVID ani nemá cenu plýtvat písmenka. A čas přitom utíká.

Kdo však na pomoc čeká jako na spasitele, je nejvíce zasažená oblast tuzemské ekonomiky – cestovní ruch. K počátku května v cestovním ruchu skončilo nebo je ve výpovědní lhůtě přes 50 tisíc lidí a řada hotelů uvažuje o obnovení provozu až na jaře příštího roku. Stát tak může přijít o více než polovinu z obvyklých 140 miliard, které cestovní ruch přináší do veřejných rozpočtů. A to přitom nepočítám náklady na sociální a jiné dávky pro bývalé zaměstnance, často z chudších příhraničních regionů. Jako zásadní se proto jeví rychlá podpora poptávky ve formě státních voucherů na tuzemské pobyty, které už drahnou dobu slibuje ministryně pro místní rozvoj, a k tomu snížení DPH na veškeré služby cestovního ruchu. Ale opět jsme zůstali jen u slibů.

Vážený pane premiére, vážení členové vlády. Pacienta jsme, zdá se, zachránili. Proč ho tedy chcete nechat umřít hlady?