×

MICE – speciální příloha časopisu KOMORA

Středa 7. prosince 2022
Přihlásit se / Zaregistrovat se

Páté auto, třetí dům, druhá manželka…

…a s tím ruku v ruce stres, který dynamika změn na prahu třetího tisíciletí učinila vlastně všudypřítomným, respektive chronickým. Jsme schopni se mu ubránit? Sonda do našich životů i myslí s ředitelem Psychiatrické léčebny Bohnice Martinem Hollým.

Foto: Aleš Funke Petr Karban ikona hodiny21. 5. 2021 08:20
Foto: Jakub Hněvkovský MUDr. Martin Hollý Foto: Jakub Hněvkovský

Jste duchař nebo práškař, ve smyslu dělení profesora Höschla? Mně totiž přijde, že vy jste podobojí…

Já to rozdělování beru jako nadsázku, možná má či mělo nějaký historický význam, ale současný stav vědění to překonal. Minimálně si myslím, že mezi oběma kategoriemi je hranice velmi neostrá, pokud vůbec nějaká, protože nové neurozobrazovací výzkumy ukazují, že i psychoterapie dokáže měnit strukturu mozku, což dokazuje léčivou sílu slova…

Měnit na biologické úrovni?

Ano, mění jeho chemii, změny na úrovni nervových buněk, jejich spojení. Jsou to podobné změny, jaké můžeme pozorovat pod vlivem psychofarmak.

Jste exaktní vědec, zabýváte se psychikou. Věříte na duši? Můžete s takovým pojmem pracovat?

Pro mě je základem bio-psycho-socio-spirituální model osobnosti. My jako lékaři rozumíme tomu bio a psycho. Duši ale často vnímáme jako součást duchovna, nikoliv tedy duševna. Ale na duchovno jsou také odborníci, máme takové i tady v nemocnici, tým spirituální péče v čele s kaplanem. Vnímám to jako komplement k naší práci, protože my bychom se do toho neměli pouštět,  až na výjimky, například našeho spolupracovníka Prokopa Remeše, to jako psychiatři nemáme vystudováno.

Je faktem, že několik posledních desetiletí lze charakterizovat tím, že zmizela změna jako událost a máme změnu jako kontinuální proces. Dynamika vývoje je tak rychlá, že se neustále něčemu přizpůsobujeme a stabilita životních podmínek je velmi nízká. To přináší spoustu drobného stresu. Pokud se máme bavit o tom, co s tím, pak z mého pohledu je dobré soustředit se na vyhledávání toho, co stabilní je.

Když se jako psychiatr podíváte na stav populace, jak ho vidíte? Mohlo by se zdát, že se zhoršuje, na druhé straně jistě slábne stigmatizace, jít k psychiatrovi už není cejch…

Je velmi obtížné dávat jednoduché odpovědi na komplexní fenomény. Vy čekáte odpověď Ano Ne, ale správná odpověď je Tak trochu. Je to soubor vícero vlivů. Na jedné straně je tu za posledních dvacet let asi stoprocentní nárůst lidí, kteří vyhledali odbornou pomoc psychiatra. A skutečně jsou duševní poruchy méně stigmatizované, není již ostudou být v terapeutické či léčebné péči. Druhá věc je, že pravděpodobně na celou situaci má největší vliv jakýsi chronický stres, ve kterém žijeme. My jsme jako lidé připraveni na akutní stresy, které mají ale svou fázi odpočinku. Kdežto nyní máme pořád kolem sebe drobnosti, které nás ubíjejí a které se kumulují. Zdá se, že je to jedna z příčin reálného nárůstu úzkostně depresivních poruch. A další faktor je patrně stárnutí populace, protože řada poruch spadá do kategorie demence a problémů spojených se stářím. To, že se za posledních dvacet let prodloužila střední doba života o šest až sedm let, také mimo jiné znamená, že se té demence dožijeme. A musíme přiznat i jisté administrativní vlivy, zejména třeba sledování délky pracovní neschopnosti u praktických lékařů. To vedlo k tomu, že se delší pracovní neschopnosti přesouvaly ke specialistům a tak u nás skončila i část případů, které dříve řešili praktičtí lékaři. Psychiatrické diagnózy mají delší dobu léčení, nepochybně vybočují z průměru. Jinými slovy ano, k nárůstu došlo, ale bylo by povrchní vidět jen jedno číslo, které nějak vypadá. Pokud ho chceme nějak interpretovat, je potřeba podívat se hlouběji do souvislostí.

Zmínil jste chronický stres. Jak ale obstát v dnešní době, pro kterou je typická ohromná dynamika změn, což pro člověka, tvora z podstaty konzervativního, přestavuje stres už samo o sobě… Jak se vymanit ze stereotypů stresové reakce, jimiž je nejčastěji zamrznutí, útěk nebo boj?

Popisujete vlastně všeobecnou adaptační reakci. Jen si dovolím vsuvku, že i pozitivní změna vyvolává stres. Je faktem, že několik posledních desetiletí lze charakterizovat tím, že zmizela změna jako událost a máme změnu jako kontinuální proces. Dynamika vývoje je tak rychlá, že se neustále něčemu přizpůsobujeme a stabilita životních podmínek je velmi nízká. To přináší spoustu drobného stresu. Pokud se máme bavit o tom, co s tím, pak z mého pohledu je dobré soustředit se na vyhledávání toho, co stabilní je…

Například?

Vztah, což je něco, co nepřichází samo, ale je třeba o to pečovat. Životní rytmus, který ve vleku událostí často nedokážeme udržet. Žijeme v sekulární společnosti, kdy máme velmi málo rituálů, které by nás vedly ke stabilnímu rytmu. Připomenu třeba ranní a večerní modlitbu, společný oběd či večeři, zkrátka něco, co bylo součástí běžné společenské kultury a moderní doba to stírá natolik, že to do svých životů musíme vracet vůlí.

My často říkáme, že mladí řeší nesmysly, které my jsme neřešili, ale jejich referenční rámec je mnohem širší, zkušenost je vede jinam a vnímají realitu svým zaostřením. Z toho vznikají mezigenerační spory. Pro mě proto otázka míry spokojenosti není na místě. Jsme spokojeni přesně tak, jakou máme zkušenost.

Rituál má léčivou sílu?

Pomáhají nám držet rytmus života, díky nim si uvědomujeme, že přecházíme z večera do rána, z neděle do nového týdne, z jara do léta. Jsou to jedny ze zeitgeberů, což jsou běžné body, které určují náš rytmus a možná je dokážeme ovlivnit lépe než rituály. Je to podobná nutnost, jako pečovat o pravidelný, zdravý a kvalitní spánek. Existuje totiž nedozírná kaskáda věcí, které spánek ovlivňuje. Pokud jej udržíme pravidelný, má tendenci ke zdravější vnitřní architektuře, to je střídání REM a non REM fází, což je absolutně klíčové pro to, abych měl kapacitu zvládat změny, které mne ve dne čekají. Kvalitní spánek má také zásadní vliv na to, jak bude nastavena moje hormonální aktivita. Dnes se o spánku začíná mluvit, možná je to trochu móda, ale já jsem za to rád. Sám jsem byl ten, kdo před časem tvrdil, že mu stačí pět hodin spánku. Nestačí. Myslet si, že o víkendu něco dospíme, je mylná představa.

Rytmus našich životů ale často určují především všední pracovní či rodinné povinnosti…

Je dobré nebo spíš nutné nezapomínat na ty společenské aktivity, spojovat je třeba právě s tím, co dělat musím, to jsou typicky společné obědy či večeře, které už jsem zmínil.

Není pak dodržování rytmu jen dalším kamínkem do mozaiky stresů?

Nesmíte si z toho stres udělat. I když mám rytmus, můžu ukročit stranou, ale vím, k čemu se vracím. Rytmus není to, že pravidelně mezi 21.55 a 22.00 uléhám. Být otrokem rytmu je stejně škodlivé, jako rytmus nemít. Co je důležité a na co se často zapomíná, je přirozené střídání vyšší tepové zátěže a úlevy.

To pomáhá zvládat stres?

Určitě. Tělo potřebuje střídání fází zátěže a klidu. Pravidelný sportovní nebo pohybový výkon dává tělu signál, že teď přichází zátěž a pak přijde úleva. Současná až kampaňovitá móda otužování je toho důkazem, podobně jako inklinace k adrenalinovým aktivitám. Ledová voda vyvolá v tělu stres a po něm následuje úleva a je to taková amplituda, že zmenší moje soustředění na tu běžnou stresovou zátěž. Jinými slovy, když dám tělu jakoukoliv akutní stresovou zátěž, ať už je to chladnou vodou nebo výstupem na vrchol a podobně, eliminuje to vlivy chronického stresu. Dopřejme tedy tělu přiměřený a řízený stres. Vystavovat se únosům není nutné…

Ale možná by to byl zajímavý podnikatelský záměr… Zmínil jste jako jeden z faktorů vztah, předpokládám nejen partnerský, ale vztah obecně. Současná pandemie ale právě sociální kontakty tvrdě limituje. Vidíte reflexi doby?

Možná nám chybí si přiznat, že žijeme těžkou dobu. Myslím, že současnou situaci většinově vnímáme tak, že se vlastně moc neděje, jen nás pořád někdo něčím omezuje. Ale jsem přesvědčen, že žijeme těžkou dobu a k té vyšší míra stresu patří. Nevím, nakolik je to korektní, ale nejsem politik – mnoho debat o stavu společnosti končí tím, že hodnotová relativizace, která je znakem doby, souvisí s tím, že dlouho nebyla válka. Věřím, že to, co žijeme, je taková soft válka a že to pro společnost bude nakopnutím k tomu, aby si uvědomila hodnoty. Třeba to, jak jsou cenné obyčejné vztahy. To podobenství s válkou volím záměrně, ona vždy vedla k omezování kontaktů, vždy byli lidé válkou uzamčeni ve svých jádrových bublinách. A tam přicházeli na to, jakou cenu mají dobré vztahy s těmi nejbližšími. Byla to totiž – a stejně je i dnes – vlastně jediná povolená a rozumná míra sociálních kontaktů. Nechci být negativistický, ale je zásadně důležité nedevalvovat sociální kontakty, zejména ty nejbližší. V obecné rovině je asi důležité říct, že lidé jsou bytosti sociální a byť se učíme adaptovat na distanční kontakt, je to pro nás frustrující. Paradoxně i pro mladou generaci. Facebook je fajn, když je to doplněk, nadstavba, ale když je to to jediné, co vám zbylo, začnete si uvědomovat sílu toho klasického face to face. Upřímně, nedovedu si moc představit, co bychom dělali, kdyby pandemie přišla před lety, kdy tu nebyla ani e-neschopenka, ani e-recept, ani e-shopy… To vše nám, z formálního hlediska, pomohlo přežít.

Nakolik se do duševního zdraví člověka promítá to, že dříve došel člověk kariérního vrcholu obvykle na sklonku aktivního věku, zatímco dnes je to často již v jeho polovině? Splnil si kariérní i osobní sny a najednou se cítí prázdný…

Odpověď mi na to dává celý směr, který založil rakouský lékař a psycholog Viktor Frankl a asi nejlépe jej vyjádřil v knize A přesto říci životu ano, v níž popisuje své zkušenosti s vyhlazovacími koncentračními tábory za druhé světové války. Popisuje to, jak i hrůzné prostředí a nepředstavitelně složitá doba poskytuje vnitřní svobodu a jak ta je podmínkou přežití.

Věříte na to, že se takové postoje dají naučit? Dnes je móda nejrůznějších kurzů pozitivního myšlení, vy jste známý tím, že větu Zapomeňte na stres! nemáte rád…

Protože tak to nefunguje. Něco se odpracovat dá, ale není možné to vnímat jako jednoduché. Není to tak, že si řeknete, že budete pozitivní a máte to v kapse. Vrátím se ještě k tomu Franklovi. V poválečném období růstu pracoval s lidmi, kteří přestali vidět smysl v tom kupovat si páté auto, stavět třetí dům a mít druhou manželku. Byli vyprázdnění. A je to velmi podobné tomu, co jste popsal a co se nám v porevoluční euforii možná přihodilo. Podstata toho problému tkví asi v tom, že zaměňujeme cíle za hodnoty. Kariérní cíl je cílem, ne hodnotou, která mě naplňuje a která mě udrží při smysluplném žití. Protože to spočívá v naplňování vnitřních hodnot, které máme každý nějaké jiné, ale každý je máme. Dobré je, když takové hodnoty jsou sebepřesahující, když jsou tak trochu pro ostatní. To hovořím Franklovým jazykem. Nemusí to tedy být hodnoty altruistické, jenom pro ostatní, ale něco, co je také pro ty druhé, pro společnost. Ukazuje se totiž, že poté, co si naplním všechny cíle, už mi zůstávají pouze hodnoty. A ještě je dobré, aby cíle byly s hodnotami v souladu.

Na příkladu závislostí je ale dobře vidět, že člověk rozumově ví, co  má udělat, ale není toho schopen. S tím vy asi umíte pomoct…

Bylo by hloupé říkat, že ne, ale nejsme jediní. Často se jako problematické ukazuje to, že člověk se rozhodne, že si uklidí ve svém životě a neuvědomuje si, že to není stovka, ale maraton. Rychlá konzumní kultura svádí k tomu, že jedeme projekty, ne procesy. Napřeme někam spoustu energie a čekáme brzký cíl, ale v případě věcí, o kterých se bavíme, je cílová čára opravdu daleko. Já jsem před deseti lety začal běhat. Vzhledem k mému věku to nejsou žádné výkony, ale když vím, že mě čeká ještě deset nebo patnáct kilometrů, tak si to dávkuji. A vím, že když to přepálím, tak mi síla dojde.

Jak se s tím ale, zvláště u mužů, potkává imperativ Žijme přítomností, protože zítřek možná nebude? Ženy přece jen, v zájmu zachování rodu, jsou asi nastaveny více pro budoucnost…

Nechtěl bych to nechat ve schématu genderu, ačkoliv rozdíly tam jistě jsou. Ale je to možná kontradikcí, říkáme, že žít přítomností je znakem doby a současně říkáme, že jednou z hlavních hodnot je svoboda. Já bych se ptal, jestli ten imperativ Urvi z života co nejvíc! není spíš důsledkem znesvobodnění marketingem.

MUDr. Martin Hollý, MBA

Psychiatr a sexuolog, ředitel Psychiatrické nemocnice Bohnice. Absolvoval psychoterapeutický výcvik v individuální i skupinové psychoterapii a řadu akreditovaných psychoterapeutických workshopů. Publikoval v monografiích a odborných časopisech, přednáší na domácích i zahraničních konferencích. Působil také jako externí lektor poradenských a vzdělávacích firem, se specializací na trénink komunikace a týmové spolupráce.

Svoji profesní dráhu začal na psychiatrickém oddělení nemocnice v Trenčíně. Od roku 1996 pracuje v PN Bohnice, zpočátku na sexuologickém oddělení, poté jako vedoucí lékař Centra krizové intervence. V roce 2008 byl jmenován ředitelem PN Bohnice.

Vedle řízení nemocnice s více než tisíci lůžky a dvanácti stovkami zaměstnanců se věnuje také ambulantní psychiatrické a sexuologické praxi. Od roku 2012 je jednou z klíčových postav probíhající reformy psychiatrické péče v České republice, která je jednou z nejkomplexnějších změnových agend v českém zdravotnictví.

Máte jako psychiatr vysvětlení pro to, že míra komfortu roste, míra spokojenosti či štěstí nikoliv?

Na dobré se snadno zvyká. Pokud pandemie vrhne ekonomiku zpět do devadesátek, bude to chvíli trvat, ale přestaneme řešit Karibik a budeme rádi za to, že budeme jezdit na Šumavu nebo na Mácháč. Náš referenční rámec možností se zmenší, ale my se adaptujeme. Problémem je změna, i ta pozitivní. My často říkáme, že mladí řeší nesmysly, které my jsme neřešili, ale jejich referenční rámec je mnohem širší, zkušenost je vede jinam a vnímají realitu svým zaostřením. Z toho vznikají mezigenerační spory. Pro mě proto otázka míry spokojenosti není na místě. Jsme spokojeni přesně tak, jakou máme zkušenost.

V jistém smyslu se vašeho oboru dotýká i relativizace hodnot. Hovoří se o krizi identity. Je jedním z projevů fenomén pohlavní identity, respektive některé otázky s volbou pohlaví?

Obecnou odpověď nemám. Víc se o tom píše, protože se to dobře čte a když se to dobře čte, je to dobré pro reklamu. Upřímně ale musím říct, že některé mediální story nepopisují realitu, obvykle vypíchnou její okrajové části. Přehlížet lidi s poruchou pohlavní identity nemůžeme, ta porucha je reálná. Že se o ní více povrchně píše, než že by se fakticky řešila, to mě spíše mrzí. Z praxe vím, že pro lidi s touto poruchou je často největším traumatem to, že jejich reálný problém je považován za výstřelek a extravaganci. Je to přitom jedna z největších výzev uzrávání osobnosti.

Narazil jste na zajímavý fenomén, jak svět médií ovlivňuje reálný život… Deformuje nás to?

Nepochybně nás to formuje a ovlivňuje. Já bych se chtěl vyhnout termínu deformace, který už má nějakou konotaci. A nese to s sebou několik témat. Začněme tím, co je třeba vytknout před závorku: média nás ovlivňují, protože je to jejich podstata a jsou na tuto roli velmi sofistikovaně připravována. Jsou nositelem reklamy, která přináší zisk. To není výtka, jen je dobré si uvědomit, že se píše to, co se čte, čímž se dostáváme do začarovaného kruhu. Nemám negativní vztah k žurnalistické práci, novináři z velké části dělají poctivou práci a přinášejí obvykle to nejvíc, co dokáží vytěžit. Jiná věc ovšem je, že ekonomický tlak nepřeje specializaci. Výsledkem je to, co hezky pojmenovala novinářka Ludmila Hamplová, že ideální míry novináře jsou 20-20-20. Je mu dvacet a za dvacet tisíc bude dělat dvacet hodin denně. Ideální zaměstnanec, zcela jistě ne ideální situace. Jiná věc ovšem je, co dělá internet, jehož nános začíná být velmi silný a orientaci v informační džungli dělá obtížnou, už třeba jen tím, že třídění není založeno na relevanci, ale na čtenosti, protože ty nejčtenější články jsou vždy první na ráně. A vůbec už nemluvím o sociálních sítích, které sofistikovanými algoritmy klastrují lidi do bublin. A jsme znovu u toho, jestli imperativ svobody a okamžité radosti není v kontradikci.

Nedostali jsme se jako lidstvo do fáze, kdy je vývoj rychlejší, než co naše adaptační schopnosti mohou zvládnout? Je mozek schopen dlouhodobě zvládat adaptaci a stres bez úhony?

Jsem přesvědčen, že ano. Kapacitní možnosti mozku jsou nedozírné. Zároveň ale běží v základních algoritmech, které musíme podporovat. Rytmizace, emoční inteligence, rituály, sociální vztahy… pak se dokážeme adaptovat na neuvěřitelné věci. Před lety jsem se přestěhoval do Prahy a v té ulici, v roce 1997, nebyla zavedena telefonní linka.

Bylo vám lépe?

Nevím. Dnes nosím v kapse počítač, o kterém se tehdy nikomu ani nesnilo. A žijeme s tím. Nemyslím tedy, že bychom naráželi na nějaké limity vinou technologického vývoje. Když se ovšem podíváme na deep fakes, vidím hrozbu. Možná už za pár let budeme mít každý appku a budeme si dělat srandu ze sousedů. Co dnes vypadá jako hra, může mít ovšem tragické důsledky, protože to už opravdu nebude nikdo vědět, co je pravda a co ne…

Nezní to apokalypticky?

Ne, tahle krize důvěry může naopak vést k tomu, že zase začnou platit takové věci jako prosté podání ruky. Myslím, že vlastně se umíme adaptovat na cokoliv a že pokus o obrodu lidství by nemusel být nepřekonatelný problém.

Přečtěte si rozhovor s Liborem Knapem – Budoucnost je přidaná hodnota.

Nejnovější články

Aktuality
Jednejte s cizinci bez problémů. Ve svém jazyce

TAP2U je aplikace, která spojuje ty, kteří jsou...

Nápad vzešel z potřeby dorozumět se v rámci...

Expertní pohled
Jak dosáhnout stability cen energií v Česku?

Začátkem třetí dekády tohoto století bude Česká republika...

Komunitní sítě umožňují subjektům nakupovat nebo dodávat elektřinu...

Na trhu je mnoho menších i větších firem,...

Současný vývoj velkoobchodních cen elektřiny a jejich strmý...

Česko má největší poměr výroby elektřiny z uhlí...

Energetická koncepce založená na decentralizaci, zvýšené flexibilitě, inteligenci...

Analýzy ze Spořky
Kam se ztratila schopnost stavět rychle a efektivně?

Empire State Building byl nakonec dokončen před stanovaným...

Na druhé straně, aktéři, kteří se staví proti...

A kdeže jsme tedy ztratili tu rychlost a...

Nejnovější Expertní pohled

Expertní pohled
Jak dosáhnout stability cen energií v Česku?

Začátkem třetí dekády tohoto století bude Česká republika...

Komunitní sítě umožňují subjektům nakupovat nebo dodávat elektřinu...

Na trhu je mnoho menších i větších firem,...

Současný vývoj velkoobchodních cen elektřiny a jejich strmý...

Česko má největší poměr výroby elektřiny z uhlí...

Energetická koncepce založená na decentralizaci, zvýšené flexibilitě, inteligenci...

Názory
Investovat do Bitcoinu, nebo je to tunel?

Největší zájem přitahuje Bitcoin. Zatímco před rokem byla...

Pikantní na tom je to, že nám léta...

Dokud Bitcoin rostl na dohled hladiny 70 tisíc...

Z toho by šlo usuzovat, že až sedne...

Propad Bitcoinu je tak brutální, že se nabízí...

Expertní pohled
Dlouhodobá péče o zaměstnance je lékem na krizi

Firmy, které si své sociální prostředí dlouhodobě budují,...

Krize sebou do firem přináší propouštění, omezování výroby...

V době krize je také potřeba přesně vědět,...

Výsledky vzešlé z měření SocioRatingu lze navíc velmi...