Proč vize nestačí

Ano, vize jsou možná lákavé a krásné, ale pokud nejsou spojeny s činem, pokud k nim nevede – často složitá – cesta, po níž bychom šli, pak pozbývají smyslu. Nemáme-li vize, stáváme se bludnými ovcemi. Je jedno, jestli jde o život, firmu nebo stát. Vizi jako směr potřebujeme v každém případě. Ale to je pouhý prvotní impuls, který musí být následován činem, vykročením na cestu. Mezi vizemi v různých prostředích ale vnímám přece jen jeden zásadní rozdíl. Vize v životě je má soukromá, ovlivňuje zpravidla jen několik nejbližších. Vize firemní už ovlivňuje větší prostor, ale v zásadě vždy na bázi dobrovolnosti – nikdo není nucen mou vizi akceptovat, příležitostí je nepočítaně. Vize společenská, národní nebo státní, ta už je jiná. Byť ani v tomto případě není nikdo, alespoň v našem světě, nucen vizi akceptovat, ale obvykle – i když se s ní neztotožníte – s ní budete muset žít. Odejít z firmy a odejít ze země, to jsou nesouměřitelné odchody.

Jistě se nebudete zlobit, že svou soukromou vizi si nechám pro sebe. Naší firemní vizí je být nejlepší na světě a poskytovat zákazníkům tu nejlepší možnou službu. A s hrdostí si už dovolím říkat něco, co bych ještě před pár lety považoval za aroganci. Totiž, že v našem byznysu ke světové špičce už patříme. A jak vnímám vizi této republiky? Složitá otázka. V první řadě nejsem politik, mám jen pohled občana, podnikatele. A ten bude nutně jiný než pohled politika. Je vlastně otázkou, zda politik má ambice s vizí přicházet. Nedávno jsem někde četl rozhovor s panem Topolánkem. Ptali se ho, zda mu chybí politika. A on odvětil, že mu nechybí politika, ale moc. Nahlas tak pojmenoval něco, na co se snažil upozornit už Ladislav Mňačko, že politika není cesta k vizi, ale cesta k moci. Špatná zpráva je, že tito politici, ať chceme, nebo nechceme, definují prostředí, v němž je nám dáno žít a podnikat. A snad proto, že se bez vizí stydí, mluví často a rádi a na mnoha úrovních a v mnoha smyslech o transformaci společnosti. Mluví o ní a nedochází jim trapnost těch slov, když jejich horizont rámují čtyři roky volebního období. Dovolím si tvrdit, že za čtyři roky není možné transformovat ani středně velkou firmu, natož celou zemi. A navíc proklamace o transformaci nedoprovázejí činy, což nás staví do pozice předem prohrané. Nelze realizovat jakoukoliv myšlenku bez odpovídajícího úsilí a odpovídajícího času pro její naplnění. A ještě posunu své zamyšlení jinam – pokud chcete dlouhodobě budovat podnikání, musíte mít v epicentru službu zákazníkovi. Zákazníkem politiky je občan. Ale v praxi se to nijak neprojevuje, politika nemá ve svém epicentru tu nejlepší službu občanům. Politici totiž neznají tajemství podnikání, chovají se jako ty firmy, které žijí v přesvědčení, že dělají nejlepší produkt na světě, jen to zákazník neocení. A snaží se ho uchlácholit a získat na svou stranu reklamou. To je snad možné na krátký čas. V dlouhodobém horizontu se ale prosadí skutečná kvalita. Tu ovšem budujete léta a povede se to jen tehdy, když pochopíte, že pro kvalitu na výstupu je nezbytná kvalita na vstupu. Na to se u nás často zapomíná.

Já jsem tajemství podnikání našel v jedné z Baťových knih. Je v ní popisována scéna, v níž Alexandr Veliký navštíví nejbohatšího a nejúspěšnějšího kupce své doby a ptá se ho na tajemství jeho úspěchu. „Nakupuji draze a prodávám levně,“ zní odpověď. Což každý, komu to řeknete, bude považovat za nesmysl. Nedivím se, je to v podstatě oxymóron. Podobně tajemná byla věta, kterou mi kdysi řekl Masaaki Imai: „Nejlepší proces je ten, který neexistuje.“ Dlouhá léta mi trvalo, než jsem obě ta sdělení pochopil. Cesta se mi otevřela ve chvíli, kdy jsem do epicentra všeho podnikání umístil zákazníka a společně s ním i naše lidi. Můžete totiž chtít budovat cokoliv, ale bez kvalitních lidí a kvalitních procesů je to nemožné. V kontextu toho všeho musím souhlasit se Stevem Jobsem, který se držel ve své filozofii toho, že nejlepší produkt či design je ten, od kterého už nelze nic ubrat. A s určitým smutkem vnímám, že svět se ve své většině bláhově snaží jít cestou opačnou, procesy i produkty vylepšovat tím, že k nim stále něco přidává v naději, že pak už to konečně bude dokonalé. Složitost je faktor, který nás nakonec – bez ohledu na vize – dovede k zániku. Zvednout samurajský meč a rozetnout tento gordický uzel, to je z mého pohledu jedna z největších výzev současnosti, respektive pro budoucnost.

Protože takto se chová i politika, když vylepšuje veškerá pravidla a zákony tak, že je komplikuje. Tím se ovšem věci nestanou lepšími, pouze komplikovanějšími. Což může mít pro některé skupiny svou přitažlivost. Fotbal má jasně, srozumitelně a dlouhodobě definovaná poměrně jednoduchá pravidla, rozměry hřiště, počet hráčů, povolené a nepovolené zákroky. Na regulérnost dohlížejí rozhodčí, dnes často i s pomocí technologií. Hráči to vše musejí znát a respektovat, ale jakou předvedou hru, jak odehrají zápas v definovaném prostředí, to závisí na strategii, kterou určuje trenér, a na jejich talentu, kreativitě a schopnostech. Komplikovaná pravidla hru v podstatě znemožňují. Anebo hůře, ve složitém a nepřehledném prostředí lze z tribuny velmi dobře rozhodoval o tom, jaké bude mít ten který fotbalový tým výhody, či nevýhody a jaký vlastně bude výsledek. Takový fotbal ale nikdo, až na pár jedinců u moci, nechceme.

Pokud se máme bavit o vizi pro naši zemi, nevymýšlejme hranaté kolo. Podívejme se, kdo ve světě je úspěšný a má přitom podobné vlastnosti jako my. Malá země, bez moře, uprostřed Evropy… Mně z toho opravdu vychází Švýcarsko, jediná skutečně demokratická země na světě, multikulturní země s důrazem na vzdělání a znalosti, s mocí delegovanou z centrální úrovně do kantonů, země bez surovin, která ví, že jejím jediným bohatstvím jsou schopnosti lidí a přidaná hodnota. Že je to příliš smělá představa, vize, která je nenaplnitelná. Ale vždyť to všechno už jsme měli, to Česko učilo Švýcarsko dělat hodinky. A kdo dnes dělá nejlepší hodinky a nejdráž je prodává? Věřím, že to všechno v nás je. Máme Komenského a máme Baťu, tím máme všechno, co je potřeba. Nemusíme kopírovat žádné giganty, které stejně nezkopírujeme. Máme cestu, kterou nám napsali už naši předkové. Jen – bez soudržnosti a práce to nepůjde, řečmi to nevybudujeme. Ale přiznám se, moc rád bych vidět Česko jako zemi, v níž budou žít mé děti, a já se o ně nebudu bát.