×

MICE – speciální příloha časopisu KOMORA

Jak překonat hospodářskou krizi podle Tomáše Bati a Huga Vavrečky

Nejdokonalejší stroj je bezcenný v rukou nevidomého

Je zřejmé, že nejen Česká republika, ale celý svět prochází nelehkým obdobím změn. Někdo říká krize, někdo transformace, takřka všichni však o něm diskutují, hledají příčiny i řešení. Vesměs se shodují, že jde o období výjimečné. Lidská paměť je ale velmi nespolehlivá a dějiny jdou ve spirále. Pravda, jazyk a technologie byly před sto lety jiné, leč problémy totožné. Dokazuje to následující nikdy nepublikovaný text, který na základě hovorů s Tomášem Baťou takřka před sto lety, na prahu Velké deprese, sepsal Hugo Vavrečka.

Hugo Vavrečka Gabriela Končitíková Jakub Malovaný ikona hodiny26. 7. 2022 08:26
Foto: Nadace Tomáše Bati Hugo Vavrečka a Tomáš Baťa při kontrole kávostroje v Obchodním domě Bata, 21. dubna 1930 Foto: Nadace Tomáše Bati

Jak vnímáš současnou ekonomickou situaci v naší zemi?

Dívám-li se na současnou hospodařící lidskou společnost, vybaví se mi srovnání s dětmi, které rodiče nechali o samotě; vylekalo je jakési zabušení na dveře a děti si nevědí rady, tetelí se strachy před každým stínem a při každém novém zašustění.

Kde spatřuješ původ této tísně?

Národohospodáři různých směrů snaží se vysvětlit původ dnešní tísně, jedni vidí v ní jen zesílenou vlnu normálního cyklu konjunkturálního, jiní hledají její příčiny především v technickém pokroku nové doby, v racionalizaci a nadprodukci, druzí ve vysokých mzdách, v jednostranném rozdělení zlata na světě, v jeho předražení a deflaci peněz, z níž se podává neúměrný pokles cen, jiní spatřují naopak příčiny těžkých časů v nedostatečném snížení obecné cenové hladiny, jiní opět v politické nedůvěře, v důsledcích válečných, v reparacích, v ukrývání a v útěku kapitálu do ciziny, v neochotě poskytovati úvěry dlouhodobé a přepětí půjček na krátké lhůty, v obecném zdražení všech úvěrů vůbec, v útěku finančního kapitálu od zásobování výroby potřebnými provozními prostředky; mnozí pak líčí nynější krizi jako smrtelný zápas vyžilého už kapitalistického systému s budoucími novými formami hospodářství kolektivistického, k nimž se svět připravuje, někteří pak prorokují zánik veškeré dnešní kultury a civilizace, fiasko moderní techniky a návrat k primitivnímu životu.

Domnívám se, že náprava musí začít ne tak u systému jako u člověka, tedy u nás u všech; bylo by marné vymýšlet nové formy sociálně-hospodářské, dokud nezměníme, neosvítíme člověka, jenž v nich má žít. Generace, která si jasně uvědomí hospodářské souvislosti, vytvoří si bez námahy a bez převratů i nové formy lepšího bytí.

To byl pestrý výčet příčin. Stejně pestré a rozmanité jsou návrhy a rady, jak vybřednouti z dnešních obtíží a jak zajistiti opět nepřetržitý vývoj k vyššímu blahobytu lidstva. Jak je vnímáš ty?

Které se ti jeví jako efektivní? Jedni slibují si záchranu od plánové výroby státem řízení a kontrolované, od omezení produkce na rozsah vypočtený podle konzumu připadajícího na jednoho obyvatele, od mezinárodní reglementace výroby. Jiní od z obecnění a sestátnění monopolistických trastů a kartelů, navrhuje se nové rozdělení zlata, mezinárodní hodnota o měnách, jiní zase doporučují samozásobení hospodářských celků, obklopených prohibitivními cly. Konečně jsou tu i zastánci návratu k starobylému hospodaření, doporučují zákazy vynálezů a zákazy zdokonalování výroby. V některých zemích tak, zejména v Německu, kde národní mentalitě byly vždy sympatické zásahy vrchnosti úřední, získává v poslední době v široké veřejnosti stále větší oblibu myšlenka jakéhosi osvíceného státně-nacionálního hospodářského komunismu. Na druhé straně vidíme, že na Rusko, kde se už více než deset let pokoušejí systém kolektivistického řízení výroby a distribuce uvést prakticky v život, doléhá krize v jiné formě, ale stejně těžce jako v západnickém systému individualistickém a že se tam pilně studují a zavádějí právě ty metody výroby a distribuce, které jsou typické pro individualistické hospodářství kapitalistické a že je sověty uskutečňují v primitivních, ovšem formách kapitalismu před sto lety. Konečně doporučují někteří, aby se o krizi nemluvilo, abychom prostě jen důvěřovali v budoucnost a pracovali. Moderního člověka však neuspokojuje víra v lepší časy, chce vědět, zda jeho práce není marná, chce vědět, kde je pravda, kde je původ obtíží a jak je odstranit.

Příčin hospodářské krize i návrhů na jejich řešení jsou desítky. V čem ty sám spatřuješ tu hlavní podstatu?

Příčiny hospodářských poruch musíme hledat ne tak v hospodářském stroji samém a v jeho formě, jako v člověku, který chce ovládat a řídit. Nepochybně je obsažen kus pravdy ve většině výkladů o jednotlivých příčinách určitých hospodářských obtíží a jistě je správné, že rozháranost hospodářství jest z velké části způsobena obecnou politickou nedůvěrou. Ta však byla vystupňována zase určitými fakty hospodářskými. Je vůbec těžko rozlišit důvody druhotné od příčin základních a původních. Jsou-li někde poměry zlé, obrací se zpravidla ve zlo všechno, i to, co o sobě bylo původně dobré. Například: vznikl-li jednou požár, hoří obilí i plevy. Mnohé skutečnosti, jež se nám dnes zdají jako prameny hospodářského úpadku, jsou ve skutečnosti už jeho následky.

Hovory mezi Hugo Vavrečkou a Tomášem Baťou

Doposud nikdy nepublikovaný text rozhovorů mezi Tomášem Baťou a jeho blízkým přítelem Hugem Vavrečkou. Text se nacházel v archivních složkách jejich dalšího blízkého přítele Františka Xavera Hodáče. Jedná se o velmi cenný přepis rozhovorů mezi Baťou a Vavrečkou. Od roku 1929 až do své smrti často diskutoval Tomáš Baťa právě s Hugem Vavrečkou na téma hospodářská krize a její možná řešení, případná zmírnění, a to jak v tuzemsku, tak i mezinárodně. Někdy v druhé polovině roku 1931, když se začala krize silně projevovat i v Československu, dospěli v těchto hovorech k závěru, že by bylo vhodné vydat publikaci pro veřejnost, která začala být znepokojena a dezorientována. Z mnoha stran se tehdy volalo po různých státních opatřeních, po řízeném hospodářství a podobně. Tomáše Baťu „pálily prsty“ a jak říkal, chtěl napsat ostrou kritiku těchto „postátnění všech hospodářských starostí“. Hugo Vavrečka však zastával názor, že nestačí pouze kritika, ale že je třeba lidem nejprve vysvětlit, proč se dostavují hospodářské krize a pak jim vštípit několik jednoduchých zásad jako směrnice pro jejich překonání. Dohodli se na hlavních zásadách a Hugo Vavrečka převzal úkol dát to na papír. Vznikla stať Jak překonám hospodářskou krizi, jež byla dokončena na podzim, krátce před odletem Tomáše Bati do Indie. Tomáši Baťovi ale připadaly některé části příliš odborné. Chtěl vše říct populárněji, proto se dohodli, že s vydáním počkají a učiní tak, až se vrátí z Indie. Když se Tomáš Baťa z Indie vrátil, diskutovali o věci znovu, ale dospěli k závěru, že lepší než všechny polemiky o řízení hospodářství v tuzemsku, bude pustit se do obnovení exportu, který může být nejúčinnější brzdou vzrůstající nezaměstnanosti. Tak od vydání statě Jak překonáme hospodářskou krizi upustili. Stať obsahuje myšlenky Tomáše Bati a Huga Vavrečky tak, jak k nim dospěli v četných diskuzích. Své poznámky shrnuli do několika stručných obecných hesel, jimiž by se měla podle jejich mínění řídit veškerá národní hospodářská politika. Kompletní text naleznete v brožuře Jak překonat hospodářskou krizi podle Tomáše Bati a Huga Vavrečky. Brožura vznikla díky finanční podpoře společnosti Fosfa a zakoupit ji můžete na stránkách Nadace Tomáše Bati – www.nadacetomasebati.cz. Text pochází z archivního dokumentu, který je součástí podkladů ke knize dr. Františka Xavera Hodáče a je uložen ve Státním okresním archivu Zlín, fond Baťa, a. s., I/3 Vedoucí činitelé firmy, k. 19, inv. č. 31, f. 279-309.

Jak to myslíš? Můžeš být konkrétní?

Je marné a neplodné přít se o to, zda původ dnešní krize je více na straně peněz nebo statků, zda větší produkce tu byla dříve než pokles nebo nedostatečný vzrůst konzumu a podobně – vždyť všechny tyto názory tvoří uzavřený kruh. Ten, kdo stojí před hořící budovou, musí se zabývat nejprve otázkou, jak požár udusit a teprve když živly zvládl, bude se zajímat o to, jak stavbu přetvořiti, aby byla lepší a bezpečnější. Musíme vycházet z toho, že základní forma hospodářská a její řád jsou v celku dány přirozenými podmínkami na zeměkouli a povahou lidskou. Na nás je, abychom poruchy hospodářského stroje postupně odstraňovali, učili se jej ovládati a zdokonalovat. Nehledejme první prameny obtíží ve způsobech a institucích hospodářských, ale v člověku samém, v jeho nesprávné orientaci, v nedokonalosti a strnulosti jeho hospodářského myšlení a jednání.

Jak a kde tedy začít s nápravou?

Domnívám se, že náprava musí začít ne tak u systému jako u člověka, tedy u nás u všech; bylo by marné vymýšlet nové formy sociálně-hospodářské, dokud nezměníme, neosvítíme člověka, jenž v nich má žít. Generace, která si jasně uvědomí hospodářské souvislosti, vytvoří si bez námahy a bez převratů i nové formy lepšího bytí. Nejdokonalejší stroj je bezcenný v rukou nevidomého. Musíme se starat o to především, aby lidé rozuměli tomu, co sami vytvořili, aby jednali opravdu hospodářsky v dobách normálních i v době krize.

Kapitál, který z důvodů egoistických odešel do ciziny, nepřináší ani nové vlasti požehnání, neboť jejich zájem není shodný se zájmem ani první ani druhé země, jsou to vagabundi, na něž dolehne jednou tíha nepsaného, ale přísného zákona, který praví, že majetek je plodný jen tehdy, jestliže je věrný svému původu.

Dobře, jsme tedy u tvé oblíbené myšlenky – že všechny krize mají své řešení v lidské morálce a snaze člověka najít řešení. Proč nedokážeme plně využít tuto myšlenku k nápravě dnešní situace?

Hospodářské lidské snažení má dvojí stránku, osobně-egoistickou, která je dána živočišnou povahou lidskou a společenskou, sociální, která se u člověka objevila v tom okamžiku, kdy poznal, že své bytí si může opatřit lépe, spojí-li svůj rozum a svou práci s rozumem a s prací svých sousedů. Rozvojem kultury a civilizace, zdokonalením techniky a dopravy se stalo, že na světě převládá dnes hospodářství společenské a že izolovaná práce jednotlivcova může poskytnout člověku jen nepatrnou část onoho blahobytu, který se dá dosáhnout prací sdruženou. Přesto však prvotní pud egoistický neutuchl a všichni jsme náchylní k tomu, myslet vždy především na sebe. To je přínosné a o sobě není tento pud škodlivý, dokud se jím neporušuje potřebný soulad a potřebná vzájemnost při společné sociální práci. Oba principy, egoistický i sociální, jsou v neustálém konfliktu, který je tím větší a škodlivější, čím je mravní a rozumová úroveň členů společnosti nižší a nevyrovnanější; oba principy se však dají harmonicky sladit, jakmile si hospodařící lidé uvědomí, že ke zlepšení života jednotlivce je třeba obojího, i egoismu i sociálního cítění.

Není tedy nic špatného na tom, že člověk touží po vlastním blahobytu. Proč tedy touha jednotlivce po zisku, zlepšení a růstu nezaručí řešení současné situace?

Už dávno není totiž pravda, že prvotní, hybnou silou veškerého hospodářství může být jen touha po nejvyšším osobním zisku; pro toho, kdo pochopil smysl společenského soužití, je jasné, že osobního cíle nejvyššího blahobytu lze dosáhnout jen jeho podřazením cílům společným. K tomuto poznání je ovšem třeba jisté mravní, povahové a rozumové zralosti a má-li se svět a jeho hospodářství dále vzestupně rozvíjeti, je třeba, aby toto vědomí proniklo v lidu i mezi vůdci hospodářskými a politickými. Je třeba, aby celý národ a celý svět poznal, že dnešní hospodářská technika dospěla do stupně, kdy je další vývoj možný jen zvýšením vědomí pospolitosti a sociální spolupráce a kdy hospodaření bez cílů mravních a sociálních musí vždy skončit neúspěchem a škodou, neboť není způsobu, aby komukoliv byly trvale zachovány nějaké pracovní nebo podnikatelské a jiné zisky, jestliže mnohem větší zisk a mnohem větší úspěch z jeho práce nevzejde obci, okresu, zemi, národu, společnosti.

Desatero hospodářské politiky podle Tomáše Bati a Huga Vavrečky

1. Naprostá solidarita soukromého hospodářství se státem.

2. Odpovědnost hospodářských vůdců před veřejností.

3. Zrušení nebo alespoň podstatné snížení cel základních výrobních statků.

4. Snížení cen nejdůležitějšího zboží spotřebního a výrobního, především staviv, železa a cementu.

5. Zlevnění úvěru, zvláště úvěru pro zemědělství.

6. Zachování dnešní mzdové úrovně.

7. Úspornost ve státním hospodářství.

8. Cílevědomá investiční činnost státní.

9. Reforma železniční správy.

10. Zdokonalení dopravy silniční.

Hovoříš o vytváření osobního blahobytu v konsenzu s blahobytem společnosti. Jak se díváš na solidaritu podnikatele se státem, ve kterém podniká?

Prvním předpokladem rozumného hospodaření je naprostá solidarita s vlastním státem. Nechť se nikdo neklame, že by mohl úspěšně hospodařit a pracovati na svůj vrub a zůstat při tom lhostejný k osudům a k prosperitě státu, v němž žije. Na hospodářské věrnosti k vlastnímu státu, na solidaritě osobních zájmů se zájmy státními, rozeznáváme dobrého hospodáře od špatného. Každý pokus odnést majetek a jmění ze státu, v němž tento majetek a toto jmění bylo získáno, do ciziny, je nejen zrada na státě, ale i zrada na sobě samém, na svých vlastních zájmech. Neboť dříve či později se tento útěk nějak vymstí. Mnozí se domnívají, že jsou zvlášť chytří, když pro několik stovek, jež by museli platit na daních, ulijí část svého jmění do cizí země, která snad okamžitě má daně nižší, nebo kde je měna podložena větší zásobou zlata než doma. Na čas se to snad podaří, ale osudy lidské jsou právě tak málo vypočitatelné jako osudy národů a států. Ti, kdož utekli se svým majetkem z různých států evropských, ztrácejí namnoze dnes už víc, než mohly činit všechny daně a dávky doma za dlouhá léta.

Takže neuznáváš převádění majetku do zahraničí?

Kapitál, který z důvodů egoistických odešel do ciziny, nepřináší ani nové vlasti požehnání, neboť jejich zájem není shodný se zájmem ani první ani druhé země, jsou to vagabundi, na něž dolehne jednou tíha nepsaného, ale přísného zákona, který praví, že majetek je plodný jen tehdy, jestliže je věrný svému původu. Dnes vidíme, jak bojácní Holanďané posílají své peníze do Francie a bojácní Francouzi zase své hotovosti do Holandska; je to čiré bláznovství, neboť ať utečou kamkoliv, ze zeměkoule neutečou a na té vládnou koneckonců všude stejné hospodářské zákony a veškeré hospodářství světa je tak sepjato, že obecná krize a konec se musí rozšířiti na všechny státy bez výjimky, i na ty, které snad v důsledku svých rezerv obtížím dále mohou vzdorovat než jiné. Tím nechci říci, že by kapitál měl vždy zůstat doma pod pokličkou a že by se měl cizině vždy vyhýbat; světové sepětí hospodářské vyžaduje, aby domácí kapitál byl pro určité účely pohotový i v cizině; je to také často účelné, aby pracoval s cizí zemí ve prospěch domácích zájmů. Podtrhl jsem však slovo „pracoval“, poněvadž důraz leží na něm na rozdíl od „ukrýval se“. U nás byli již mnozí několikrát poučeni o tom, že se dezerce do ciziny nevyplácí; na druhé straně přinesl náš kapitál, správně v cizině použitý, našemu hospodářství značný prospěch a současně i prospěch zemi cizí.

Je vůbec těžko rozlišit důvody druhotné od příčin základních a původních. Jsou-li někde poměry zlé, obrací se zpravidla ve zlo všechno, i to, co o sobě bylo původně dobré. Například: vznikl-li jednou požár, hoří obilí i plevy. Mnohé skutečnosti, jež se nám dnes zdají jako prameny hospodářského úpadku, jsou ve skutečnosti už jeho následky.

Takže kdybys měl svou myšlenku zjednodušit – jaký postoj by měl podnikatel zaujmout ke státu, ve kterém podniká?

Solidarita s vlastním státem je základem veškerého úspěchu soukromého hospodářství. Není nijak příjemné platit daně, rozum však praví, že šidíme sami sebe, jestliže se pokoušíme obelstít hospodářský celek, jehož jsme součástí. Z toho ovšem vyplývá totožné i pro stát, to jest pro parlament, vládu a správu státní. Musí být solidární se zájmy všech svých hospodářských občanů, že jim musí opláceti věrnost věrností a poskytovati dostatek jistoty i svobody, aby mohli doma úspěšně hospodařiti.

Řešení tedy spatřuješ v podnikatelích, kteří jsou solidární se svým státem. Jak inspirovat současné podnikatele k takové odpovědnosti?

Považuji nejen za své právo, ale i za svou povinnost promluvit veřejně o dnešních hospodářských obtížích. Nemám důvod mluvit v této souvislosti dnes o poměrech ve Zlíně, neboť je známé, že výkonnosti a prosperity zlínských závodů a našeho kraje se obecná krize nedotkla a že zde neustále rozšiřujeme svou výrobu a zlepšujeme životní úroveň města a kraje. Domnívám se však, že by dnes měli mluvit a jednat všichni, kdož byli osudem postaveni na místa, jež možno srovnávati s místem kormidelníků na lodích. Kapitáni soukromého hospodářství mají podle mého názoru stejnou odpovědnost za přítomnost i budoucnost národa jako volení zástupci lidu, jako vlády a parlamenty, ba často i odpovědnost větší. Já se k této odpovědnosti chci vždy dobrovolně hlásit a zde se počíná také různost mé koncepce podnikatelství od běžného názoru i ve vědeckém i v populárním hospodářském myšlení. Dnes už podle mého přesvědčení nikdo nemá práva stát u kormidla kterékoliv soukromohospodářské lodi, nepřijímá-li odpovědnost za ni i před veřejností a nedokazuje-li neustále svými skutky, že pojímá svou činnost jako veřejnou funkci sociální.

Jak tedy ideálně propojit soukromé zájmy se zájmy veřejnými a nepotlačovat vlastní touhy?

Hájím zásadu, že ve spořádaném a solidním soukromém podniku musí být podnikatelský zájem, zájem na zisku a úspěchu – druhotný, podřazený zájmu společenskému. Uznávám ovšem současně, že jedno bez druhého neobstojí, a tím liší se můj názor od populární nauky socialistické. Život mne poučil o tom, že není rozdílu mezi činností soukromou a veřejnou, mezi hospodařením privátním, národním a státním a že správa každého podniku je především správa zájmů sociálních, společných celému národu. Život mne také poučil o tom, že spravovat dobře soukromý podnik, a tím též dobře sloužit veřejnému sociálnímu zájmu, mohou jen lidé, kteří svou povahou, svou duševní organizací a svými pudy a mravními názory jsou k této funkci uzpůsobeni a výsledky své práce legitimováni – lidé, kteří si toto povolání zvolili, protože cítili, že jsou pro něj šití, tak jako si jiní zvolili, že budou umělci, politiky nebo vědci.

Jsi zastáncem spolupráce, ale v dobách krize potřebují podniky i stát své vůdce. Jak to vnímáš ty?

Mám velice vyvinutý smysl pro práci ve skupině a každý, kdo byl ve Zlíně, mohl se přesvědčiti, že zde není žádné hierarchie a že vše spočívá na kolektivní spolupráci všech se všemi; zkušenost a zase zkušenost mi však potvrdila, že při každé větší koncepci musí tu býti jistý koordinační princip, jistá osoba, na níž spočívá poslední tíha odpovědnosti. Ztracena je loď, jejíž kormidlo řídí celá posádka a do jejíhož vedení mluví všichni spolucestující jeden přes druhého. Marná jest veškerá demokracie, jestliže zásada účasti všech na vládě není doplněna účelně uznáním spolehlivé autority, uznáním cílevědomé vůle osobní.

Mnoho podnikatelů zůstává v anonymitě, proč ty ne? Jak nahlížíš na tuto anonymitu?

Jestliže tedy při svém názoru na povahu a smysl soukromého hospodaření uznávám současně prioritu veřejného zájmu společenského i nutnost nezávislé silné, vedoucí individuální vůle, není v tom žádného rozporu. Ovšem nositel oné vůle musí si právo na místo kapitánské vydobýt a denně obhájit i v podniku, i před veřejností. To je, co nám chybí nejvíce. Vůdcové soukromého hospodaření se většinou halí v anonymitě, jsou veřejnosti právě tak málo známí jako jejich hospodářské a společenské úmysly a cíle, nikdo neví, jaký je jejich vliv, jak se vykonává a kam dosahuje. Není zajisté třeba, aby hospodářští vůdcové chodili na tržiště a ukazovali se veřejně lidu. Avšak veřejnost má právo vědět, kdo určuje hospodářské osudy národa, kdo je za ně nakonec odpovědný. Má právo vědět, podle jakých zásad jsou vedeny velké a důležité podniky, jak se spravují a jak konají své sociální úkoly. V dnešní době neexistuje již ve skutečnosti majetek čistě soukromý, pokud je součástí výrobního a provozního jmění národního, neboť cestou přes nesčetné vzájemné souvislosti hospodářské musí sloužit všem a náleží všem.

Jakou roli v dobách krize hraje vláda? Je možné očekávat nápravu od vlády?

Veřejnost si zvykla, zvlášť v těžkých dobách, očekávat veškerou nápravu od vlády a od státu, se vším se obracet na vládu a za vše činí odpovědnu vládu a parlament. Nemůže být pochybnosti o tom, že vláda a správa státu je skutečně za velké výseky národního hospodářství zodpovědná, formálně je dokonce zodpovědná za všechno. O této její odpovědnosti ještě promluvím. Avšak první stupeň odpovědnosti je u nás samých, nejvíce pak u vůdců soukromého hospodářství, neboť vlády a parlamenty řídí se vědomě i nevědomě úsudky a požadavky hospodářských kapitánů. Podle těchto přání upravují se zákony a předpisy. Při individualistickém hospodářství zbývá ovšem ještě veliká oblast hospodářská, kam moc a vliv zákonů nesahá a řeknu ihned zde, že je to tak správné, neboť zákony státní mají tvořit pouze rámec národního hospodářství, jeho výplň je věcí soukromého hospodářského přičinění a hospodářské práce nás všech.

Hugo Vavrečka

Narodil se 22. února 1880 ve Slezské Ostravě, zemřel 9. srpna 1952 v Brně. Byl český novinář, národohospodář, politik a diplomat, mimo jiné také děd prezidenta Václava Havla. Ve firmě Baťa působil od roku 1932. Byl jedním z Baťových blízkých spolupracovníků, muž širokého rozhledu s vystudovanou elektrotechnikou, pohybující se v oblasti publicistiky, beletrie, později též působil jako ministr ve vládě. Na první setkání s Tomášem Baťou vzpomínal následovně: „Bylo to z jara roku 1906, kdy jsem byl asistentem elektrotechniky u profesora Sumce. Tomáš Baťa se to patrně někde dozvěděl. Seděl jsem u oběda ve Slávii, když ke mně přisedl bez dlouhých řečí, s nějakým snad „Dovolte…“, cizí člověk. Podíval se na mne zkoumavě a řekl: „Vy jste pan Vavrečka?“ Pouze jsem polkl sousto a přikývl. „Já su Baťa ze Zlína… Co jsem chtěl řéct… Ano! Tak prosím vás, co je to kosinus fí?“ Sousto mně patrně uvázlo v krku, neboť jsem se rozkuckal smíchy. Baťa se rovněž velmi srdečně smál. A už mě pak až do večera nepustil.“ To byl začátek jejich vzájemné spolupráce. Následně působil Hugo Vavrečka v diplomacii ve Vídni, během 1. světové války u rakouského námořnictva a po válce se účastnil mírových konferencí jako vyslanec Československé republiky pro záležitosti dopravy a hospodářství. I přesto, že nebyl zaměstnancem firmy Baťa, tak s ním Tomáš Baťa konzultoval veškerá důležitá rozhodnutí týkající se podniku. Hugo Vavrečka po 1. světové válce dále působil v diplomacii a publicistice, a to až do června roku 1932. V roce 1932 odešel do Zlína, do firmy Baťa, kde se stal ředitelem. Ve firmě měl na starosti široké národohospodářské, obchodní a diplomatické vztahy podniku v Československu a ve světě. Jeho zlínská spolupráce s Tomášem Baťou ovšem trvala jen měsíc, do tragické nehody Tomáše Bati v červenci 1932. Po jeho smrti stanul Hugo Vavrečka v řídicím postavení jako člen tříčlenného direktoria spolu s J. A. Baťou a Dominikem Čiperou. Během 2. světové války byl ministrem protektorátní vlády, šest dnů byl ministrem propagandy a následně ministrem bez portfeje. Po 2. světové válce, v květnu 1945, byl Vavrečka odstraněn z vedení firmy Baťa, ovšem nepřízeň doby nesl důstojně a sebevědomě. Po únoru 1947 byl dokonce odsouzen na tři roky žaláře a ke konfiskaci majetku, k trestu ovšem nikdy nenastoupil. Zemřel v Brně roku 1952.

Pokud mají zákony vymezovat rámec národního hospodářství, jakým způsobem budou vymezeny principy jednání v soukromém podnikatelském sektoru?

Zdá se mi, že v oblasti svobodného hospodářství je to dnes ještě tak, jak to bylo na moři v dobách korzárů. Nic mi není tak vzdálené, jako přání, aby svoboda hospodářská byla nějak zúžena a omezena státními předpisy, budu však vždy bojovat o to, aby tam, kam nesahá zákon státní, zavládl zákon a pořádek na základě obecné morálky, obecného sociálního cítění, obecného veřejného mínění; není-li ho, nepomohou psané zákony. Snad je nyní jasné, proč jsem zdůrazňoval před chvílí, že je třeba především, aby kapitáni soukromého hospodářství byli veřejnosti známi, aby se vědělo, kam směřuje jejich kurz a pod jakou vlajkou plují. Proč trvám na tom, že jsou veřejnosti plně odpovědni, dříve, než je odpovědna vláda a parlament? Na svobodném moři soukromého hospodářství pluje plno anonymních pirátů, kteří hospodaří bez ohledů a zřetelů na společné zájmy a potřeby národa. Hledáme příčiny hospodářských obtíží na místech nepravděpodobných a přehlížíme, že svobodná směna statků a peněz je na širé oblasti, kam zákony nesahají, podvázána a zkřížena neznámými kořistníky. Je třeba vypraviti se za nimi a strhnouti jejich falešné vlajky.

Často se hovoří o tom, že hospodářské krize jsou jen součástí přirozených ekonomických cyklů, jak to vnímáš?

Jsou-li snad občasné výkyvy hospodářské prosperity nutným důsledkem hospodářského vzestupu a koloběhu, je jisté, že délka a hloubka hospodářských depresí je ve většině států zaviněna nehybností cen nejdůležitějších výrobních a konzumních statků, monopolními kartely nezodpověděných výrobců. Zde tkví nejdůležitější příčina dnešní krize a zde je důvod, proč se hospodářství po depresi nemůže tak dlouho hnout z místa a znovu se roztočit. Monopolní kartely to jsou, které sedí na živém prameni obnovy, jako ona ropucha v pohádce.

Ve kterých odvětvích spatřuješ, že monopolní kartely způsobují největší problémy současné hospodářské situace?

Je to zejména jedna skupina zboží, jehož nepřiměřená cena dusí obzvláště těžce hospodářský život a zdržuje obrat k lepšímu. Jsou to suroviny a polotovary stavební, železo, cement a cihly atd. Tyto statky mají mimořádný význam pro veškeré hospodářství z několika důvodů a na jejich ceně lze přímo měřit možnosti veškeré prosperity státního celku. Jsou základem veškerého hospodářského života a veškeré výroby. Jejich drahota určuje na celé generace drahotu všeho, neboť obytné domy, tovární budovy, stavby vodní, železnice a ostatní dopravní prostředky mohou se amortizovat teprve průběhem dlouhé doby a byl-li v nich vázán kapitál nepřiměřeně velký, jsou na léta brzdou rozmachu, přenášejí se z otců na děti jako jakýsi dědičný hřích. Ale ještě z jednoho důvodu mají ceny těchto výrobních statků základní význam právě v době krize. Po hospodářské depresi dostavoval se dosud vždy obrat nejprve v průmyslu stavebním, protože bojácný kapitál, který při krizi zalezl do punčoch, ještě nejsnáze se dal ze svých skrýší vyvolat možnostmi investic bezpečných, konzervativních. K tomu ovšem bylo třeba, aby ceny železa a staviv byly elastické, aby sledovaly zákon nabídky a poptávky a aby v krizi byly sníženy na takovou úroveň, která by mohla býti pobídkou k stavebním investicím.

Existuje dvojí racionalizace, užitečná a škodlivá, rozumná a nerozumná. Rozpoznáváme oba druhy racionalizace podle toho, že první má za následek snížení cen výrobků a zlepšení mezd, kdežto druhá ceny nemění, nebo je i zvyšuje, a při tom snižuje mzdy a plodí nezaměstnanost.

Jak vnímáš ceny základních průmyslových surovin v naší zemi?

Naše ceny železa i staviv jsou nyní v krizi stejné jako za vysoké konjunktury a jsou vysoko nad cenami světovými. Za tuto drahotu nejdůležitějších surovin vděčíme nezodpovědným, anonymním direktorům několika kartelů, na jejich vrub pišme převážnou většinu dnešních i budoucích hospodářských obtíží našeho státu a soukromého podnikání. Oni způsobují u nás veškerou nezaměstnanost, protože znemožňují oživení stavebního ruchu a rozběh našeho strojařského průmyslu; oni jsou hlavními původci deficitu ve státním hospodářství, neboť ten odvozuje se jen z předražených investic veřejných prací a železnic; naše stavby a naše železnice platí železo i cement o sto procent dráž, než by bylo třeba.

Je podle tebe situace odlišná jinde v Evropě?

V sousedním Německu je tomu stejně, kartely rovněž nesmírně předražily ceny výrobních statků, železa a staviv, a ochromily tím německé hospodářství víc než všechny reparační platy. Do ciziny ovšem německé kartely dodávají za ceny světové, tedy asi za polovinu toho, co musí platit domácí spotřebitel. Kdyby snad hospodářská dohoda mezi Francií a Německem, o níž se dnes mluví, měla spočívat v tom, že by se francouzské a německé kartely dohodly na společném provozování této politiky, pak by tato dohoda přinesla Evropě ještě větší hospodářské škody než válka.

Jak se této kartelové politice bránit?

Vinu na tom, že se pirátství monopolistů u nás rozmohlo tak, že boj s ním se zdá nyní býti bezvýhledný, máme my všichni, naše veřejnost, naše dělnictvo, naše inteligence, naše politické zastoupení a všechny naše vlády. Dobrovolně jsme si dali navléci chomout kartelových cen nejzákladnějších výrobních statků, a ještě jsme ochotně sami do něj strkali hlavu. Nejprve jsme uvěřili báchorkám, které monopolisté u nás odjakživa šířili a živili jakoby výroba železa, cementu a cihel byla u nás zvlášť obtížná a drahá. Stačí však vzít tužku do ruky, abychom si vypočetli, že se dá u nás vyrábět železo za stejných podmínek a cen jako v četných jiných zemích, kde stojí polovinu.

Nemyslíš si, že řešení by přinesla promyšlenější racionalizace práce?

Existuje dvojí racionalizace, užitečná a škodlivá, rozumná a nerozumná. Rozpoznáváme oba druhy racionalizace podle toho, že první má za následek snížení cen výrobků a zlepšení mezd, kdežto druhá ceny nemění, nebo je i zvyšuje, a při tom snižuje mzdy a plodí nezaměstnanost. Oba druhy racionalizace mají prvotně stejný účel: ušetřit na provozních nákladech lepším využitím materiálu, energie a lidské práce. Liší se však od sebe způsobem, jak se této úspory dále užije; rozumnou, užitečnou racionalizaci provádí firma, která je řízena podle zásady nejvyššího prospěchu společenského, druhá spekuluje s tím, že se na úkor společnosti obohatí. Podnikatelé, kteří jednou pochopili, že tajemství úspěchu racionalizace spočívá ve zlevnění cen, ve zvýšení mezd a v zaměstnání většího počtu lidí, nikdy nebudou provádět racionalizaci druhou.

Co je podle tebe základem účelné racionalizace a jak se liší od té egoistické?

Účelná racionalizace směřuje k tomu, aby nový vynález, účelnější stroj a lepší organizace práce byla využita výhradně ve prospěch podnikatele – rozdíl je jednoduchý a jasný a jak patrno, nejde zde zase o nic jiného než o veřejnou zodpovědnost, o smysl pro sociální spolupráci, o solidárnost s národem a státem. Jedna věc je u egoistické racionalizace podivná; její výpočet se totiž vždy musí nakonec ukázat jako falešný, a přece je mnoho jinak velmi inteligentních podnikatelů, kteří si myslí, že jsou zvlášť geniální, když úspor racionalizačních užívají pro sebe, a nikoliv pro snížení cen, zvýšení mezd a pro rozšíření výroby. Ve skutečnosti pracují se škodou, ale neuvědomí si to, až po delší době, nebo když přijde náhlá stagnace jako dnes. Racionalizace má totiž tu vlastnost, že prospívá jen podnikatelům velkorysým, lakomce však sežere.

Jak se vyrovnáváš s předsudky, které předvídají, že racionalizace výroby bude dovedena do takového stadia, že již nebude potřeba dělníků a stroj opravdu nahradí člověka. Jak za takové situace využívat lidského potenciálu?

Opravdu často slýchávám otázku, co nastane, jestliže pokroky technické budou umožňovat stále větší racionalizaci výroby a jestliže se tím bude vyřazovat stále větší počet spolupracovníků z práce. Ukázal jsem již, že správná, domyšlená racionalizace rozmnožuje počet potřebných spolupracovníků a že dostavuje-li se nezaměstnanost, není to důsledek zdokonalení výroby, nýbrž falešné cenové politiky. Také se mne tážou, kam nakonec povede stálé zvyšování výroby, když – jak se zdá – svět už je zbožím přeplněn. Považuji domněnky o nadprodukci za falešné. Není pravda, že by bylo na světě více zboží, než by bylo možno konzumovat. Rozhlédněme se kolem sebe, běžme do dělnických čtvrtí našich průmyslových čtvrtí a do vesnic našich, všimněme si, jak chudě jsou miliony našich spoluobčanů oblečeny, jak špatně bydlí a jak bídně se stravují. Ať za mnou nikdo nechodí s tvrzením, že by tu nebylo konzumní potřeby.

(Text vznikl ve spolupráci s magazínem Be the Best, kde byl publikován 30. června 2022.)

Nejnovější články

Aktivity HK ČR
Vybrat si správnou práci je výhra pro všechny

„Školáci často tuší, čemu by se v budoucnu...

KHK KK může veškeré akce a projekty pořádat...

Trendy
Usměvavou recepční stroj ve všech směrech nenahradí

Dobrým příkladem technologií, které před nedávnem ohlásily nástup...

Moderní kancelářské budovy a její recepce se také...

V čem technologie v budovách přinášejí neocenitelnou pomoc,...

To, co platí ve vztahu technologie vs. člověk...

Expertní pohled
Klíčem k obnovení rovnováhy v retailu je redistribuce

Koronavirová pandemie a s ní spojené dlouhé čekací...

Až do vypuknutí pandemie koronaviru využívali obchodníci k...

Po více než roce striktních opatření se situace...

Ukazuje se, že stávající objednávkové a predikční systémy...

Nejnovější Osobnosti

Aktuality
První rektor nové české univerzity se ujal funkce

Panevropská univerzita vznikla transformací dvou vysokých škol, které...

Vědecká činnost nové univerzity odráží reálné potřeby trhu....

Videa & Podcasty
Pomoc cestovnímu ruchu a rozvoj digitalizace

Během prvního výletu do Bruselu se Ivan Bartoš...

Osobnosti
Michal Otyepka: Chci si koupit svůj vynález

Pane profesore, jste muž, tak můžu prozradit, že...

Co vám při studiu šlo samo a u...

V roce 2020 jste jako první Čech získal ERC...