Německo prohlubuje dál svůj ekonomický propad

V minulosti byl tento model postaven na několika klíčových předpokladech: levná energie z Ruska (to už je pryč a rozhodnutí vzdát se jádra to jen zhoršilo) trvalý růst exportu, hlavně do Číny. Čína přitom čelí vlastním problémům s domácí spotřebou a zhoršující se demografickou situací. Navíc za poslední desetiletí replikovala mnoho z německého průmyslového know-how a může Německo překonat v rozsahu výroby, a teď i v kvalitě, od aut až po solární panely, což není dobré zpráva i pro domácí ekonomiku. V neposlední řadě hrála pozitivní roli dostupná pracovní síla ve střední a východní Evropě jako součást logisticky výhodného dodavatelského řetězce. To částečně funguje, ale rozhodně už to není tak atraktivní jako dřív, vzpomeňme na prudký růst českých nákladů na pracovníka. Kapitolou samo o sobě je regulatorní rámec v podobě transmise průmyslu a požadavky na emise v rámci politiky tzv. Green dealu. Právě zde se hraje o takový poslední hřebíček do rakve německé ekonomiky.

Evropská unie si rozhodně nemůže dovolit ekonomicky slabé Německo.  Tamní ekonomika v lepších časech táhla „předlužené“ ekonomiky, jako Itálie nebo Řecko. Německo ručí za dluhy předlužených států eurozóny především prostřednictvím různých záchranných mechanismů a programů Evropské unie, zejména přes Evropský stabilizační mechanismus (ESM), Evropský fond finanční stability (EFSF) a programy Evropské centrální banky (ECB). A v jiném ohledu ani ČR. Ekonomický profil ČR se do velké míry zrcadlí s Německem, s velkou závislostí na západním sousedovi, kdy 30 % našeho exportu směřuje do této země. Bohužel, kroky tamních dvou posledních vlád nás stahují společně s nimi dolů.