Obnažil Trump limity globalizace?

Nicméně se dá říct – odmyslíme-li si trochu buranské manýry a s nimi ladící rétoriku amerického prezidenta, který na vrcholnou politiku bez skrupulí narouboval hospodská pravidla, kdy spravedlnost určuje ten největší svalovec – že Donald Trump obnažil limity globalizace.

Evropa léta mluví o zóně volného obchodu, svět se tváří, že k němu chce směřovat, ale když odložíme hyperkorektnost, nezbývá než přiznat, že je to všechno blábol a čistá utopie.

Volný obchod, který by bezpochyby světu slušel, je reálně možný pouze tehdy, pokud ve všech zemích, které se ho chtějí účastnit, budou platit zhruba stejná pravidla, respektive kde součet plusů a mínusů z těch pravidel plynoucích si bude ve všech zemích zhruba roven. Jinak to nikdy nebude rovná soutěž. Těžko přece může výrobce košil z Evropy, která na udržitelnost, sociální jistoty a všelikou rovnost vynakládá stovky miliard euro, konkurovat výrobci košil ze zemí, kde tyto náklady nejsou.

Což jsme tak trochu tušili a proto jsme objevili lákavější model – vyrábět všechno tam, kde je to nejlevnější. To lze, ale pak záleží na tom, jestli spolu všichni zúčastnění kamarádí a jestli si můžeme věřit. A na to, jak ukazuje realita, spoleh není.

Budeme se muset smířit s tím, že svět není homogenní, ale skládá se z mnoha dílků, z nichž každý je dokonale jiný. Podmínky ani potřeby nejsou srovnatelné, zdroje nejsou spravedlivě rozděleny ani distribuovány a dohody mají platnost jen dočasnou. Jiné to asi na tomto světě nebude.

Otázka je, jak s tím naložit. Protože těžko někoho přesvědčovat, aby si kupoval cokoliv za cenu x, když si totéž může jinde koupit za x půl. Vždycky se najde někdo, kdo mu to obstará. On by to možná nebyl tak velký problém, jenže potíž je v tom, že současně je v zájmu mnoha zemí udržet kompetence, péči o krajinu, životní standard a já nevím co ještě… povětšinou kategorie primárně neekonomické, ale životně důležité.

Takže ano, můžeme cítit zradu i vztek, že kdosi z dálky za oceánem bourá svět, který tu cihličku po cihličce stavíme od konce poslední světové války nebo aspoň minimálně od devadesátých let minulého století. Nebo se můžeme přestat zabývat tím, jestli bude Amerika first again, a přiznáme si, že ta naše stavba pohromadě držela spíše silou vůle, víry a ideologie. A že není divu, že se po té ráně pěstí do stolu prostě rozpadla.

Takové přiznání by mohlo být prvním krokem k návrhům na stavbu novou. Poněkud odolnější.