Proč se Trump mýlí, když láká evropskou výrobu do USA

Jenže pod hladkým povrchem Trumpovy vize bublá řada ekonomických i technologických rozporů. A především: Svět se změnil. Výroba už dávno není zlatou žílou hodnoty. Tím je dnes něco úplně jiného. Trumpova karta je zkrátka falešná.

Ekonom Stanley Shih přišel v 90. letech s konceptem Smile Curve, který ukazuje, kde se ve výrobním řetězci tvoří největší přidaná hodnota. Na jednom konci je výzkum, vývoj, design a branding – tedy know-how, nápady, image. Na druhém konci prodej, marketing a zákaznické služby – tedy distribuce a vztah se zákazníkem. A uprostřed? Samotná výroba. Přesně ta část, kterou Trump chce dostat zpět domů.

Jenže tady je háček: Výroba je ta nejméně zisková část. Tenký okraj sendviče mezi dvěma chutnými krajíci. Přesunout ji zpět znamená, obrazně řečeno, investovat do článku, který je sice nutný, ale rozhodně není tím, co určuje úspěch.

Klasická představa výroby jako motoru ekonomiky je dávno překonaná. Výroba je dnes vysoce automatizovaná, kapitálově náročná a extrémně citlivá na jakékoli výkyvy – od cen vstupů po geopolitické turbulence. To, co dříve zaměstnalo tisíce lidí v Detroitu nebo Porúří, dnes zvládne hala s pár techniky a armádou robotů. A pokud se výroba přesune do USA, neznamená to pracovní místa, ale vyšší náklady a logistické komplikace.

Evropské firmy to vědí. Proto své výrobní kapacity diverzifikují, ale nikoli podle Trumpova scénáře. Spíš se řídí principem China+1 – tedy přesouvají část výroby do jihovýchodní Asie, Indie nebo Latinské Ameriky, kde je možné těžit z levnější pracovní síly a zároveň snižovat závislost na Číně. USA v tomto kontextu nevypadají jako destinace budoucnosti, spíš jako drahá zóna s právní nejistotou a rostoucím protekcionismem.

Trump argumentuje nízkými cenami energií a ochranářskými opatřeními. Ale nízké ceny energií jsou dočasné – a závislé na dotacích či geopolitice. Cla sice chrání domácí trh, ale zároveň zvyšují ceny a ohrožují globální dodavatelské řetězce. A silný dolar? Ten sice vypadá jako výhoda, ale pro exportéry znamená spíš bolest hlavy.

Navíc Amerika dnes nabízí podnikům i řadu rizik: Právní nepředvídatelnost (viz spory o antimonopolní zákony nebo environmentální regulace), nejistotu kolem daní, ale i kulturní faktory – od nestability politického systému po rostoucí sociální polarizaci. V součtu to dává spíš červenou než zelenou.

Evropské firmy sice nejsou tak dynamické jako jejich americké protějšky, ale mají něco, co je v časech globálního chaosu zásadní – stabilitu. Právní prostředí, sociální smír, přístup k výzkumné infrastruktuře, zelená transformace i relativně predikovatelné regulační rámce. Pro byznys, který plánuje investice na 10–20 let dopředu, je to víc než ideologické výkřiky.

Navíc Evropa, na rozdíl od USA, drží pozice právě na těch krajích Smile Curve – v designu, výzkumu, brandingu. Italská móda, německé inženýrství, skandinávský design – to všechno jsou oblasti s vysokou marží, kde vzniká reálná hodnota. Trumpova nabídka na přesun výroby je tak svým způsobem návrat do první poloviny 20. století.

Trumpova vize Make manufacturing great again je pro jisté vrstvy nostalgicky líbivá. Ale ekonomicky je krátkozraká. Svět se posunul. Přidaná hodnota se přesunula od strojů ke znalostem, od pásu ke kreativitě. V tomto světě nemá smysl přetahovat se o to, kdo bude vyrábět levnější plechovky. Hra se dnes hraje o to, kdo navrhne další iPhone, vymyslí příští generaci baterií nebo vybuduje nejdůvěryhodnější značku. Na to evropské firmy Ameriku ani Trumpa nepotřebují. A uvědomují si to. Proto křivky jejich úsměvů, ty oblasti, kde se tvoří skutečná hodnota, zůstanou, kde jsou. A z větší části i výroba.  Ne tam, kde se zvyšuje hluk a snižují marže.