Populismus je destrukcí společnosti

Dnes se od podnikatelů často čeká, že budou mluvit uhlazeně, motivačně a bez konfliktu. Vy na to zjevně nejste.

Nejsem. A ani být nechci. Přijde mi zbytečné dělat rozhovor jen proto, aby člověk opakoval, jak je jeho firma skvělá, jak je všechno výjimečné a jak se všichni navzájem obdivujeme. Nemám problém říkat věci otevřeně. Jsem v pozici, že nikomu nic nedlužím, nemusím se nikomu zpovídat a nemusím nikomu podlézat. Firma nevyrostla na cizích penězích, nedrží nás nad vodou dotace ani nějaké milosti shora. To je obrovská svoboda. A svoboda je mimochodem to, co dnes chybí nejen v byznysu, ale i ve veřejném prostoru.

Co vás tedy dnes štve nejvíc?

Že jsme se stali nárokovou společností. To mě štve asi nejvíc ze všeho. Mám pocit, že obrovská část lidí dnes žije v přesvědčení, že má na něco automatický nárok. Na pomoc, na podporu, na úlevu, na kompenzaci, na omluvu, na speciální zacházení. A čím dál míň platí prostá věc, že nejdřív musíš něco vytvořit, odpracovat, unést a teprve potom máš právo chtít výsledek. Podle mě se svět zlomil v okamžiku, kdy si společnost zvykla, že problémy někdo vyřeší za ni. Covid to bez skrupulí odkryl. Ukázal, jak rychle si lidé zvyknou, že mohou dělat v podstatě cokoliv a zároveň očekávat, že na ně systém nezapomene a něco jim dorovná. A od té doby je to s námi. Jen se to přesouvá a prorůstá to všemi směry.

Vy opravdu vidíte covid jako zlom?

Ano. Ne jako jedinou příčinu, ale jako moment, kdy se hodně věcí odhalilo. Už předtím jsme jako společnost řešili spoustu zástupných témat, protože jsme si odvykli řešit skutečné problémy. Když člověk nemá reálný tlak, začne si vyrábět umělé konflikty. Lidé jsou podle mě nastavení tak, že potřebují něco překonávat. Když to nemají, začnou se zabývat malichernostmi a celé prostředí degeneruje. Pak přišel covid, potom válka, ekonomická nejistota, inflace, geopolitické napětí. A najednou se ukázalo, že jsme vnitřně mnohem slabší, než jsme si mysleli. Dlouho už žijeme v blahobytu, ale on nás nedělá silnějšími, naopak, udělal z velké části společnosti publikum, které čeká, co mu kdo přihraje.

To zní jako velmi tvrdá kritika populismu…

Protože populismus za mě opravdu je rakovina společnosti. Je to politika založená na tom, že lidem neříkáme pravdu, ale přesně to, co chtějí slyšet. Nevedeme je, ale utvrzujeme je v tom, že za jejich problémy může někdo jiný a že my jim to nějak zařídíme. Jenže tím je ve skutečnosti ještě víc oslabujeme. Nejhorší na tom je, že společnost dnes nepohání to, co chce, ale spíš to, co nechce. Lidé dnes nevolí vizi. Volí odpor. Nejsou pro něco, ale proti něčemu. A na tom se strašně špatně staví budoucnost. To je jen permanentní reakce, nikoli směr.

Čím si vysvětlujete, že populismus tak zesílil?

Sociálními sítěmi a přebytkem. Kombinace těchto dvou věcí je výbušná. Sociální sítě jsou podle mě jedním z největších rozkladných prvků současné společnosti. Nejen kvůli dezinformacím, ale hlavně proto, že mění způsob, jak lidé vnímají sami sebe, úspěch, status i realitu.

Když k tomu přidám blahobyt, ve kterém velká část západního světa dlouho žila, vidím společnost, která ztratila vztah k realitě i k výsledku. Nikdo neřeší, co kdo skutečně vytvořil. Řeší, jak to vypadá, jak to působí, jaký to má obal a jaký dojem to vyvolává. A to je smrtící.

Když jsme se bavili na akci, kde jsme se potkali, řekl jste, že Evropa ztratila vztah k výsledku. Vysvětlíte mi to?

Přestali jsme hodnotit věci podle toho, co přinesly, a začali je hodnotit podle toho, jak probíhaly. Ptáme se, jak se u toho kdo cítil, jestli byla cesta dostatečně komfortní, jestli byla dostatečně ohleduplná, jestli nikoho příliš nevyrušila. Jenže svět se na tohle neptá. Svět se ptá, kdo dodal výsledek. A jaký!

Tohle je podle mě jeden z hlavních důvodů, proč je Evropa v problému. Ostatní části světa s námi nehrají hru na psychologické pohodlí. Hrají hru na výkon, rychlost, technologii, rozhodnutí a schopnost věci dotáhnout. My jsme se mezitím zabývali tím, jak mít ze všeho dobrý pocit. Jenže dobrý pocit není strategie.

Když tohle říkáte, napadá mě Čína. A vím, že vy ji vidíte jako příklad země, která umí věci dotahovat.

Aby bylo jasno, čínský model se mi lidsky nelíbí. Nechci v něm žít. Ale nemění to nic na tom, že když se dívám na výsledek, tak řada věcí tam funguje efektivněji než u nás. To je přesně ten problém západní debaty – my často odmítáme uznat realitu jen proto, že se nám nelíbí její forma. Ale svět se neptá, jestli je vám něco sympatické. Ptá se, jestli to funguje. A my jsme si v Evropě zvykli, že estetika debaty a morální póza někdy přebíjí výsledek. Ale to je klam. Nepřebíjí, jen nás ukolébávají. A mezitím nám ujíždí vlak.

Kam se podle vás ztratili političtí lídři? Vizionáři, kteří by nás měli vést…

Zmizeli ve chvíli, kdy se politika stala prostředím, do kterého normální, schopný člověk nechce vstoupit. Proč by to dělal? Vydělá si hůř, ztratí soukromí, vystaví rodinu, firmu i sám sebe permanentnímu veřejnému soudu a ještě se bude každý den brodit bahnem. Lídři navíc nejsou úředníci. Dnes vidíte spoustu lidí, kteří umějí spravovat, organizovat, vyřizovat, vykazovat, ale neumějí vést. To je obrovský rozdíl. Vést znamená nést konflikt, nést rozhodnutí, nést nepopularitu. A to dnes skoro nikdo nechce. Politika se smrskla na boj o další čtyři roky, ne na představu, kam stát dovést.

Má podle vás Česko vůbec nějakou vizi?

Ne. A to je na tom to nejhorší. Máme desítky strategií, koncepcí, programových prohlášení, ale nemáme skutečnou vizi. Nemáme jasno, čím chceme být. Chceme být průmyslová země? Technologická země? Země služeb? Inovační laboratoř? Kulturní prostor? Montovna? Nikdo to neřekl tak, aby to bylo uvěřitelné. A nikdo nenabídl cestu, jak tu vizi naplnit, a nenadchl pro ni lidi. A přitom bez vize se všechno drolí do provozu. Řešíte jen denní agendu, další volební cyklus, další průzkum, další tiskovku. Ale stát bez směru se dřív nebo později stane jen územím, kde se přežívá. A to je strašně málo.

V byznysu jste taky poměrně jednoznačný. Věříte v odpovědnost a v to, že podnikatel nemá nárok na pomoc.

Přesně tak. Když neuspěju jako podnikatel, je to především můj problém. Ne problém státu. Samozřejmě bavíme se o normálním podnikatelském prostředí, ne o situacích, kdy stát sám podnikatelům podkopává nohy. Ale princip je jednoduchý, nikdo nemá nárok na úspěch jen proto, že se rozhodl podnikat. Musí něco vytvořit, něco dodat, něco unést.

My jsme firmu nikdy nestavěli na cizích penězích v tom smyslu, že by do ní vstupovali investoři, kteří nám diktují, co a jak. Peníze byly buď naše, nebo rakouské matky, v rámci firmy. Vždycky to byly reálné firemní peníze. To vás naučí úplně jinému vztahu k riziku i k rozhodování. Každá chyba bolí jinak, když je opravdu vaše.

Jak se díváte na startupový svět, který často stojí právě na cizím kapitálu a velkých příbězích?

Nemám vůči startupům žádný ideologický odpor. Jen to není svět, ze kterého pocházím. Já jsem vždycky prodával něco, co jsem držel v ruce. Nějaký produkt, nějaké řešení, něco konkrétního. Startupová logika je jiná. Často prodává vizi, potenciál a příběh, a až potom se ukáže, jestli z toho něco bude. Ale jednu věc říkám jasně – když investor nasype peníze do něčeho, co nevyjde, není to automaticky selhání zakladatele. Je to také selhání investora. Nese za to stejnou zodpovědnost. Kdo dává peníze, musí vědět, proč je dává. Nemůže se pak tvářit překvapeně, že riziko bylo opravdu rizikem.

Když mluvíte o penězích, často zmiňujete, že dnešní svět ztratil vztah k jejich hodnotě.

Ano, a souvisí to i s úvěrem. Někdo kdysi řekl, že jedním z nejhorších vynálezů moderního světa je úvěr. A já chápu, proč to řekl. Ve chvíli, kdy si na něco musím vydělat, odložit spotřebu a čekat, má to pro mne jinou hodnotu. Dnes banky samy nabízejí lidem obrovské peníze, aniž by se o ně někdo prosil. Ale možná ještě horší je to, že si kupujeme status.

Teď asi trochu nerozumím…

To je fenomén světa sociálních sítí. Kvůli statusu si lidé kupují věci na dluh. Auto, hodinky, dovolenou, životní styl. Ne proto, že je opravdu chtějí nebo si je mohou dovolit, ale protože to potřebují ukázat. To je strašně nebezpečné. Výsledek je virtuální. Důležitější než realita je obraz. Jenže obraz nikoho dlouhodobě neuživí.

Vy sám ale luxusní věci máte. V čem je rozdíl?

V motivaci. Když si něco koupím, tak proto, že to chci já. Ne proto, abych tím něco dokazoval okolí. To je zásadní rozdíl. Dnes obrovské množství lidí nežije svůj život, ale prezentaci svého života. To je úplně jiná disciplína. A mnohem dražší, psychicky i finančně. Luxus pro mě neznamená, že mám něco okázalého. Luxus je možnost volby. Mohu rozhodovat, co si koupím, proč si to koupím a od koho si to koupím. Víte, bohatství nesedí primárně na účtu. Sedí v hlavě, v autonomii a ve svobodě.

A k vaší kritice sociálních sítí – máte nějaké?

Ne. Spousta lidí tvrdí, že jsou vůči nim odolní. Já si to nemyslím. Já si naopak myslím, že bych byl přesně ta cílová skupina, kterou algoritmus semele. Že bych svoje chování začal přizpůsobovat tomu, jaký výsledek očekává okolí. A to nechci. Takže moje neúčast na sociálních sítích není důkaz síly. Je to důkaz vědomí vlastní slabosti. Vím, že bych do toho mohl spadnout. A tím, že si to přiznám, se tomu alespoň umím vyhnout. Upřímnost k sobě je v tomhle osvobozující.

A co umělá inteligence? Ta ten tlak ještě zesílí, nejspíš geometrickou řadou…

Dokonce bych řekl, že to bude ještě rychlejší, něco jako Ackermannova funkce. My se teprve rozkoukáváme. Dva roky zpátky jsme se v Česku o AI začínali bavit, dnes s ní dokážete během minuty udělat práci, která dřív zabrala půl dne. To je revoluce, ne kosmetická změna. Ale problém není v tom, že ta technologie přichází. Problém je, že společnost moc nedokáže změnit svoje návyky a vzdělávání tak, aby s tím uměla pracovat. Nepotřebujeme školství, které děti naučí memorovat izolovaná fakta. Potřebujeme školství, které je naučí chápat souvislosti, formulovat otázky a hledat odpovědi. Ne vědět všechno. Ale vědět, že něco existuje a proč je důležité to zjistit.

Vaše firma stojí na velmi tradičních hodnotách. Netlučou se s nimi vaše neortodoxní názory?

Snažím se, aby se netloukly. Aby firma fungovala tak, jak si myslím, že je to efektivní.

Co to znamená v praxi?

Třeba nevěřím na to, že firma má stát na jednom člověku, který všechno drží v hlavě a bez nějž se všechno sesype. Mým cílem bylo přesně tomu zabránit. Když jsem firmu převzal, bylo pro mě důležité, aby fungovala i bez toho, že budu každý den osobně u všeho. To neznamená, že jsem předal odpovědnost pryč. Tu mám pořád já. Ale cíleně jsem nechal kolem sebe vyrůst lidi, kteří mají odpovědnost za svoje části firmy a umějí rozhodovat beze mě. To je podle mě zdravý model. Jestli je vám čtyřicet, opravdu nechcete dalších pětadvacet let dělat každý den všechno osobně.

Ano, poznal jsem nespočet českých firem a musím přiznat, že u mnoha je největší překážkou růstu sám majitel.

To je pravda. A často to tak bývá i proto, že si majitel svou nepostradatelnost pěstuje. Někdy ze strachu, někdy z ega, někdy z pocitu kontroly. Jenže firma, která stojí na jednom člověku, je z principu křehká. Jakmile ten člověk vypadne, systém se začne hroutit. Kdokoliv se může dostat do situace, kdy nebude úplně při síle. Ale firma musí fungovat dál. To je důležité. Ne pro ego, ale pro důkaz, že ten systém žije. Jen tehdy má firma šanci na dlouhodobost.

Zajímavý je i váš systém odměňování. Ten je dost neobvyklý.

Je postavený na tom, že všichni jsme na začátku měsíce v zásadě chudí. A teprve fungováním firmy se každému postupně načítá výsledek. Všichni jsou každý den zainteresováni na výsledku. Ne za rok, ne někdy. Lidé vidí, že jejich práce má přímou vazbu na to, co se děje. Není to slib, není to abstraktní mzda odtržená od reality. Ale není to něco, co máte dopředu jisté. To vytváří úplně jiný vztah k firmě. Nejsou to cizí peníze, není to cizí výsledek. Je to náš výsledek. A když je firma úspěšná, promítá se to do platů všech. Neříkám, že ten model je univerzálně přenositelný všude. Ale u nás funguje velmi dobře, protože lidé cítí spravedlnost i přímou souvislost.

Asi to potřebuje transparentnost…

Ano. Transparentnost je zdravá. Jakmile jsou pravidla jasná, je méně prostoru pro zákulisní jedy, dohady a hospodské verze reality. Když někdo cítí nespravedlnost, ať přijde a řekne to. Bavme se o tom otevřeně. To je podle mě mnohem čistší než systém, kde se všichni tváří korektně a pak si svoje frustrace ventilují někde bokem.

Setkal jste se někdy s tím, že někdo ze zaměstnanců přišel a zeptal se, proč má někdo jiný víc?

Setkal, asi čtyřikrát. Ale to je v pořádku. Můžu s kýmkoliv mluvit, můžeme si to vysvětlit, můžeme to přehodnotit, nebo také můžeme dojít k tomu, že současný stav dává smysl. Ale ten prostor, kde se to dá říct nahlas, existovat musí. Ten prostor se jmenuje moje kancelář.

S ohledem na všechno, co tu dnes padlo – vy ve firmě chcete hlavně výkon, nebo hlavně pohodu?

Obojí, ale pořadí je jiné, než si mnoho lidí myslí. Já chci klid a pohodu. Protože když v práci opravdu zažíváte klid a pohodu, přijde výsledek. Stejně jako ve vztahu. Když tam je klid a pohoda, může přijít i láska. Jen to nesmí být fráze. Musí se to opravdu žít. Bohužel, spousta lidí dělá věci jen na oko. Tváří se, že chtějí transparentnost, důvěru, loajalitu, týmovost. Ale nežijí to. A to je vždycky poznat. Proto mám mnohem větší respekt k nepříjemnému, ale pravdivému rozhodnutí než k hezky zabalené lži.

Upřímnost, a zvlášť upřímnost k sobě, to je docela vzácná disciplína…

Velmi. A přitom bez ní se nedá dlouhodobě dobře fungovat. Můžete manipulovat okolím, můžete působit přesvědčivě, můžete chvíli hrát roli. Ale večer stejně usínáte sám se sebou. A tam se ukáže, jestli si nelžete. Já určitě nejsem příkladem dokonalého člověka. Ale snažím se být příkladem toho, že některá nepříjemná rozhodnutí je lepší udělat než se v nich roky dusit. Platí to v práci i v osobním životě. Spousta lidí zůstává ve špatné práci, ve špatném vztahu nebo ve špatném nastavení jen proto, že se bojí, že to příště bude ještě horší. A tím si pomalu kazí život.

Pojďme se v závěru ještě vrátit k firmě. Jak vnímáte současnou dobu nejistoty?

Spousta věcí mě trápí, ale pokud něco neřeším, tak jestli za rok budeme mít pět procent plus nebo mínus.

Vás netrápí mínus?

Jako jev ne, jako trend ano. Mínus je součást podnikání, nikdy nemáte v rukou všechny karty a neřídíte hru. Jde o to hrát poctivě a srdcem. Vím, že firma je zdravá, vnímám trh, zákazníky, konkurenci. Mám vedle sebe lidi, kteří jsou ve svých funkcích lepší než já. Mým úkolem je postarat se o jejich pohodu. K tomu patří i schopnost odlišit krátkodobý jev od trendu. Reagovat na jev je nesmysl, stanete se otrokem operativy a lítáte zprava doleva. Reagovat na trend je strategie. A já žiju s tím, že firma není hračka. Vybudoval ji můj táta a to je závazek. Samozřejmě, že firma stojí na konkrétních výsledcích, lidech, projektech, hodnotách. Ale všechno se nakonec stejně vrací k výsledku. Můžeme mít tisíc krásných řečí o procesech, vizích, hodnotách, leadershipu nebo kultuře. Jen na konci dne platí jednoduché pravidlo. Čísla. Když fungují, je to v zásadě správně. Když ne, můžeme si to lakovat jakkoliv, ale je to špatně. Peníze, čísla, schopnost dodat, důvěra lidí a dlouhodobý výkon. To jsou zrcadla, která nelžou.