Dostupné bydlení se České republice vzdaluje

Především – již oznámený krok odsunout účinnost v nedávné době schválené komplexní rekodifikace stavebního práva nejméně o rok značně celý trh destabilizuje. Ačkoli panuje shoda na tom, že současný stav je dále neakceptovatelný, a také existuje shoda na tezích, co by se mělo změnit, nepanuje shoda na tom jak. Nepanovala dříve, nepanuje nyní. A panovat nebude. Bývalá vláda otevřela pomyslnou Pandořinu skříňku, v podobě desítek institucí a organizací, které byly do stavebního zákona různě zakomponovány a které, byť nedokonale, sjednotila do jednoho razítka. Skoro zázrak. Znovuotevření tématu znovuotevřelo tuto Pandořinu skříňku a všichni chtějí svá kulatá razítka zpět. A i někteří další. Zda nakonec bude něco jiného, zda to zůstane, jak je to nyní, tedy s rekodifikací stavebního práva, nebo zda se dokonce zasekneme ve stavu před rekodifikací, není zřejmé. Co ale zřejmé je, že tento samotný krok – tedy zastavení procesu změny nejméně o rok – znamená, že další roky se projekty budou připravovat podle starého systému a že takové projekty se budou fakticky stavět, když to dobře dopadne, až po roce 2028. Bez ohledu na to, zda je to soukromý investor, stát, nebo město, či obec.

Problémem navíc je, že vyřešení stavební legislativy není vyřešením problémů s výstavbou. Je to první krok, na který musí navazovat další. Nejsou dělníci, kteří by stavěli. Nejsou stavební materiály, ze kterých by se stavělo, a to málo, co je, je drahé a dále rychle zdražuje. České stavebnictví dusí normy a předpisy, které ne vždy lze dávat za vinu (jen) Evropské unii. Bydlení je u nás zdaněno výrazně více než v mnoha jiných zemích Evropy. Proinvestičně zde nejsou nastaveny podmínky pro vstup velkých investičních fondů, nebo pro podporu penzijních fondů, které by do nemovitostí rády investovaly, ale české podmínky jim to téměř neumožňují. Je potřeba legislativně upravit otázku územního plánování a v něm jednoznačně stabilizovat a posílit pozici místních samospráv. Protože právě skrze něj obce a města realizují svou politiku rozvoje (nikoli skrze fakticky technologické povolení).

Když k tomu ještě přidáme nově se objevující požadavky z oblasti udržitelnosti, modrozelené infrastruktury, pravidel ESG a mnohých dalších stejně jako podfinancování samospráv, které v důsledku toho nemají na vybudování potřebné městské infrastruktury a tuto svou povinnost následně přesouvají na developery, není pohled na brzké dostupné bydlení tak nadějné. Stejně jako na to, že by cena do budoucna výrazně klesla. A to jsem zatím nezmínila ani blížící se nedostatek pozemků a jejich ceny či střet mezi různými normami, které stále častěji skutečnou výstavbu limitují, či dokonce doslova brzdí. Zaseknout se ve změně pro ekonomiku životně důležitého sektoru na začátku nápravy dvacet let kolabujícího stavu nepřinese nic dobrého.