Proč skončil ambiciózní projekt, který měl pomoci sanaci?

Myšlenka měla na papíře logiku. Heřmanická halda obsahuje vedle hlušiny také zbytkové uhlí a další využitelné složky. Ostravská těžební proto vybudovala zařízení, které mělo materiál mokrou cestou rozdělovat na několik frakcí.

Z haldoviny se mělo získávat obchodovatelné uhlí a kamenivo. Zbytek s nižším obsahem hořlavých látek mohl být dále využit při sanaci. Pro stát to mělo znamenat menší objem materiálu k řešení a nižší náklady. Pro soukromého investora naopak příjem z prodeje získaných surovin.

Model měl fungovat nejméně deset let. Nevydržel ani polovinu.

Projekt homogenizační linky začala Ostravská těžební konkrétně připravovat kolem roku 2014. Na technologickém řešení se podílela také VŠB – Technická univerzita Ostrava. Výstavba byla zahájena 26. července 2016. Uváděná investice přesahovala 250 milionů korun, přičemž 21 milionů představovala veřejná dotace. Zkušební provoz byl povolen v únoru 2017 a v červenci téhož roku byla linka slavnostně uvedena do plného provozu.

Původní veřejné prezentace počítaly s výkonem až 350 tun za hodinu a potenciální roční kapacitou kolem dvou milionů tun. Při spuštění plného provozu už byly odhady opatrnější a počítaly přibližně s jedním milionem tun ročně.

Realita byla výrazně střízlivější. Za první pololetí roku 2017 bylo zpracováno pouze asi 32 tisíc tun materiálu. Do října 2019 pak linka podle dostupných údajů zpracovala celkem téměř dva miliony tun. V poměru k odhadovanému objemu celé Heřmanické haldy šlo přibližně o šest až sedm procent.

Zásadním problémem projektu nebylo samotné spuštění technologie, ale jeho ekonomika. Prodej uhlí, kameniva a dalších výstupů nedokázal vytvořit dostatečné výnosy, aby pokryl provozní náklady a investici. V roce 2019 už Ostravská těžební veřejně připouštěla, že projekt je ekonomicky neudržitelný, a požádala DIAMO o pomoc a převzetí zařízení.

Státní podnik však v lednu 2020 dosavadní smluvní vztah vypověděl. Linku následně několik měsíců provozoval sám v rámci ověřovacího provozu. Ani DIAMO ale nedospělo k závěru, že by pokračování dávalo ekonomický smysl. V říjnu 2020 byla linka definitivně odstavena.

Na tom, že linka byla ekonomicky ztrátová, se obě strany v zásadě shodují. Zásadně odlišně ale vysvětlují příčiny.

Ostravská těžební tvrdí, že skutečné složení materiálu na haldě neodpovídalo předpokladům, na nichž byl podnikatelský model založen. Podle její argumentace obsahovala haldovina méně využitelného uhlí a naopak více kontaminovaných složek, než investor očekával. Vzorky a testy přes spuštěním projektu si ovšem zajišťovala sama firma, která dnes rovněž tvrdí, že neměla přístup k těm částem odvalu, jejichž zpracování bylo pro ekonomiku projektu důležité.

DIAMO tuto interpretaci odmítá. Podle státního podniku měl investor před zahájením projektu k dispozici relevantní informace včetně analýzy rizik a musel si být vědom charakteru materiálu i podnikatelských rizik.

Právě otázka, jaké informace byly před zahájením projektu skutečně k dispozici, co z nich bylo možné vyvodit a jaké závazky jednotlivé strany převzaly, patří k nejdůležitějším bodům následných sporů.

V prosinci 2020 podala Ostravská těžební proti DIAMO žalobu, v níž uplatnila nárok ve výši 1,2 miliardy korun. Ve veřejném prostoru se zároveň objevovaly údaje o ztrátě investora přibližně 350 až 500 milionů korun. Tyto částky ale nelze považovat za prokázanou škodu.

Samotná existence žaloby také nedokazuje odpovědnost DIAMO, uvedené nároky také nebyly pravomocně přiznány. Stejně tak není možné bez konečných soudních rozhodnutí určit, nakolik byl neúspěch důsledkem podnikatelského rizika investora a nakolik případného porušení povinností státního podniku.

Vedle ekonomiky se postupně otevřela ještě jedna zásadní otázka: zda mohla být samotná technologie hlavním nástrojem sanace Heřmanické haldy.

Expertní komise Ministerstva průmyslu a obchodu v roce 2021 tuto variantu jako hlavní sanační metodu nedoporučila. Důvod je poměrně jednoduchý. Linka byla určena především ke zpracování materiálu, který bylo možné vytěžit, dopravit a technologicky upravit. Nebyla univerzální metodou schopnou bezpečně řešit termicky aktivní jádro hořícího odvalu. Zpracování haldoviny tak mohlo být jedním z dílčích nástrojů, nikoliv řešením celého problému.

Od října 2020 zařízení stojí. V roce 2025 jej spolu s pozemky a dalším majetkem koupila společnost OKK Koksovny. Celková hodnota transakce činila 361,5 milionu korun. Samotné pozemky byly podle dostupných údajů oceněny přibližně na 60 milionů. Kolik z kupní ceny připadalo přímo na homogenizační linku, zveřejněno nebylo.

Stejně tak není známo, zda nový vlastník počítá s jejím opětovným spuštěním, přestavbou nebo jiným využitím. Linka se tak z projektu, který měl být symbolem propojení soukromého podnikání se sanací ekologické zátěže, proměnila v odstavené technologické zařízení a předmět mnohaletého právního a majetkového sporu.

Příběh homogenizační linky se dnes dá snadno vyprávět dvěma zcela opačnými způsoby.

Podle jednoho šlo o soukromý podnikatelský projekt, jehož investor nesprávně odhadl kvalitu vstupní suroviny, provozní náklady a reálné výnosy a následně se snažil část podnikatelského rizika přenést na stát.

Podle druhého šlo o projekt, který měl státu pomoci řešit ekologickou zátěž, ale jeho ekonomika se zhroutila také proto, že investor nedostal takové podmínky, informace nebo přístup k materiálu, s nimiž při vstupu do projektu počítal.

Jisté je, že projekt plánovaný nejméně na deset let skončil po několika letech. Soukromý investor na něm prodělal, státní podnik po vlastním ověření odmítl pokračovat a technologie, která měla pomáhat rozebírat jednu z největších ekologických zátěží Ostravska, už šest let stoj

Sledujte sérii DO TEČKY! s podtitulem Halda plná otazníků.

První díl

Druhý díl

Třetí díl

Čtvrtý díl

Šestý díl budeme publikovat v pondělí 12. října.

Sedmý díl budeme publikovat ve čtvrtek 15. října.