Když má svět dveře dokořán
Pohled z praxe
8. 5. 2024 11:13
Práce pro firmu s globální působností, která své dodávky realizuje doslova na všech světadílech, má svá specifika. Jedním z nich,...
Až do 70. let 20. století se mnoho ekonomů spoléhalo na stabilní inverzní vztah mezi inflací a nezaměstnaností. Údaje shromážděné od 60. let 19. století naznačovaly, že nezaměstnanost klesá, když inflace roste, a roste, když inflace klesá. Předpokládalo se, že během hospodářské expanze bude poptávka zvyšovat ceny, což bude podniky motivovat k růstu a najímání dalších zaměstnanců. Během recese by nižší poptávka vedla k nezaměstnanosti, poklesu cen a nižší inflaci.
Nicméně, v roce 1973 členové Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC) provedli embargo na vývoz ropy do USA a evropských zemí (toto embargo bylo reakcí na podporu Izraele během Jomkipurské války). V důsledku této situace se začala situace otáčet a vztah inflace a nezaměstnanosti přestal fungovat. Do ekonomiky tak dorazila stagflační léta, které provázela opakovaně zrychlující inflace a prakticky „nulový“ ekonomický růst. Z pohledu konkrétnějších čísel to znamenalo, že např. v roce 1975 inflace dosáhnula 9,1 %, rok následující již pouze 6,5 %, aby v roce 1979 to bylo bezmála skoro 10 %. Z pohledu ekonomické historie je tedy patrné, že klesající trend inflačních očekávání se může také po čase zastavovat.
Politika úrokových sazeb se tak dostala rovněž do bludného kruhu. Tvůrci měnové politiky si museli vybírat mezi inflací, ekonomickým růstem a podporou zaměstnanosti. Nakombinovat vše najednou, se ukázalo, jako velmi složité. Ve velmi podobném stavu se nachází nyní ČNB, která se snadno může dostat do schizofrenní situace, kdy inflace může opět zrychlovat, ale česká ekonomika bude potřebovat nastartovat svůj růst.
