Institut strážců brány vymizel

Co je na mediálním právu z pohledu právníka zajímavé?

Spojuje dva naprosto nesmiřitelné světy. Svět médií, který je přeci jen trošku rychlejší, trošku povrchnější, trošku více zaměřený na efekt, se světem práva, který je pomalý, snaží se být důkladnější a zároveň se snaží udržovat legitimitu své činnosti. Ty dvě tendence jdou naprosto proti sobě a právě mediální právo se snaží je nějakým způsobem skloubit.

Dnes se vedou velké diskuse o tom, co je ještě povolený obsah médií a co už je ten obsah, který je v rozporu s dobrými mravy nebo morálkou, případně se zákonem. Jak toto téma vnímáte v éře umělé inteligence, deepfake a tisíců pravd?

Evropská koncepce toho, co je povoleno, se absolutně liší od té americké a nemůžu říct, že jedna je významně lepší nebo horší. Nicméně v Evropě jsme přijali konsenzus, že stát nebo společnost nám může říct, kde leží hranice svobody projevu. Problém je, že ty hranice každý vidí trošku jinak. A stále se posouvají. Souvisí to do značné míry s tím, že dříve bylo sdělování obsahu od jednoho k mnohým velice elitářskou záležitostí. Ti, kteří byli takzvanými strážci brány nebo držiteli klíčů, rozhodovali o tom, jaké informace se k veřejnosti dostanou. Digitalizace to změnila, z té vysoce elitářské záležitosti se stala záležitost vysoce plebejská, protože šířit jakékoliv myšlenky dál a dál je naprosto jednoduché, bez sebemenší fyzické nebo intelektuální námahy. A zároveň ve velmi krátké době můžete dostávat zpětnou vazbu na informace a názory, které sdělujete. Tisíce zdánlivých pravd v mediálním prostoru existují právě proto, že vlastně vymizel institut strážců brány. Ale pravda zůstává pořád jednou, není tisícinásobná. Ale je samozřejmě daleko složitější se v tom všem orientovat. Svádí to k tomu vybrat si svou pravdu, přestože ona zůstává pořád jedna.

Jak v tomto prostředí právo vidí institut objektivity?

Právo jej vidí asi pořád stejně, ale společnost se drží stále toho pohledu z minulého století. Objektivita a vyváženost samozřejmě mají svůj význam, ale asi jej nelze uplatňovat ve všech médiích. Požadovat objektivitu a vyváženost po těch komerčních se mi zdá trošku mimo dobu, kterou žijeme. I proto, že je to poměrně složitě uchopitelný termín a málokdo ho umí vykládat správně. Takže se tady setkáváme i s tím, že různé rady, které na to dohlížejí, se pod vyvažováním různých názorů dopouštějí třeba i vyvažování pravdy nepravdou. Objektivita a vyváženost přece nespočívají v tom, že v jednom pořadu vedle sebe musejí vystupovat zastánci toho, že Země je kulatá, a s nimi i toho, že je placatá. To si myslím, že je nesmysl. A vlastně to vede až k vulgarizaci toho tématu. Aplikování principu objektivity pak působí trošku směšně.

Je vůbec opodstatněné v tom dnešním světě tisíců pravd držet v mediální oblasti statut veřejné služby a veřejnoprávních médií?

Pořád nějakou roli hrají. Byť si myslím, že by se asi měla nějakým způsobem předefinovat. Asi bychom měli mít nějaké medium, které by plnilo určitou demokratizační roli, přinášelo by základní a pokud možno skutečně ověřené informace. A všechny nadstavby, které nad tím jsou, jako je zábava, sport a tak dále, ty už by mohly plnit komerční subjekty. Nebo by to mohly plnit i ti veřejnoprávní vysilatelé, ale za nějaký licenční nebo jiný poplatek, podobný tomu, co se platí kabelovým a internetovým televizím. Ale že by zde existovalo něco, co by společnost drželo v určitém hodnotovém rámci, to si myslím, že by existovat mělo. Respektujeme přece většinově určité hodnoty, na nichž naše společnost stojí.

Nesouvisí ten fenomén tisíců pravd s tím, co vlastně vymizelo, a to je autorita zdroje?

Ano, ta autorita zcela jistě upadá, dokonce upadá i autorita médií jako taková. A vlastně se projevuje to, že člověk má přirozenou tendenci věřit více tomu, koho zná, byť ho zná třeba jen virtuálně, než těm oficiálním autoritám, jako jsou státní úřady, tiskové agentury, klasická média. Ale právě o to více by se měla ta velká klasická média, která nechtějí úplně ztratit svůj vliv a nechtějí vyloženě jet na pěně sociálních sítí, o to více by se měla snažit získat si důvěru recipientů, o to více by měla se snažit přinášet informace, které jsou pevně relevantní. Nechci říkat ani objektivní a vyvážené, protože si myslím, že najít tu shodu je v podstatě nemožné, ale nějakým způsobem relevantní a ověřené. To, myslím si, by měla být jejich úloha. A samozřejmě vždy bude nějaká část společnosti, která jim nebude věřit, která se bude spíše spoléhat na to, co nachází na sociálních sítích, která spíše bude věřit těm teoriím o placaté zemi. Ale s těmi asi nic nenaděláme.

Nástup technologií a digitalizace nemění jen pohled na objektivitu a vyváženost. Nově se setkáváme s útoky nikoliv na osobnost, ale na samotnou identitu. Jak vnímáte z pohledu práva tento moment?

S konstatováním, že právo je vždy několik mil za technologií. To prostě vždycky bylo a bohužel bude. Teprve nyní byla například zakotvena nová skutková podstata trestného činu, který postihuje případy, kdy tvář nebo tělo nějaké osoby jsou využity v nevhodném sexuálním kontextu,

Proč se ale tento trestný čin omezuje na ten sexuální kontext, když podobnou nebo i stejnou škodu lze napáchat v ekonomické rovině nebo třeba v rovině soukromého, rodinného života? Proč ono jednání, které jste popsal, právo neumí pojmout jako zcela zřejmý podvod. Přece když někdo využije mou identitu, aby sděloval něco, co já sdělit nechci… Co to je?

Ne že by to právo nemohlo postihnout nebo nepostihuje. Ono to postihuje, ale mírnějšími prostředky, než jsou prostředky trestního práva. Protože trestní právo by mělo nastoupit až tehdy, pokud jsou všechny ostatní právní prostředky vyčerpány. A na to, co zmiňujete, směřují prostředky civilněprávní ochrany, ochrany osobnosti a potom něco, co nazýváme nekalou soutěží. Současný trend říká, že moderní společnost by spíše měla jít cestou dekriminalizace, čili postihovat trestním právem jen ty úplně nejpatologičtější jevy ve společnosti. A taková shoda na tom, že už jenom samo vydávání se za někoho by mělo být postižitelné trestním právem, tu zatím ještě není. Samozřejmě půjde o něco jiného, pokud třeba někdo použije falešnou identitu třeba k vylákání peněz, ale tam už vystačíme skutečně s obecnými skutkovými podstatami, které máme, jako je podvod a podobně.

Významné téma v mediální oblasti zcela jistě souvisí s ochranou osobnosti. Vy zastupujete řadu velmi známých osobností právě v takovýchto sporech, v nichž na sebe narážejí osobnostní právo a svoboda slova?

Každý ten spor, který vedu, je v něčem jiný a v každém se hledají hranice mezi tím, co je ještě dovoleno a co už je zakázáno. Mimochodem, vzhledem k tomu, že se rozhodování těchto sporů svěřilo okresním soudům, protože dříve bylo koncentrované na soudech krajských, tak se názor na to, kde jsou ony hranice, značně roztříštil. Těžko se hledá nějaký spojující moment a je pro mě relativně obtížné ho nějak obecně vymezit. Nicméně základní pravidlo je, že svoboda slova není úplně bezbřehá, protože když začne někomu ubližovat, měly by nastoupit prostředky právní ochrany té osoby. Ale vidíme i ze zahraničí, kupříkladu na Pentagon Papers, že je vždycky skutečně velmi složité najít hranici mezi stejně chráněnými právy. Právem na soukromí, právem na osobní život, právem na svobodu projevu, která jsou zařazena mezi základní práva. Mimochodem, my toto máme upraveno i v Evropské úmluvě o ochraně lidských práv, což je úprava trošku jiná než je v Listině základních práv a svobod. A když se podíváme na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, ona je zase trošku jiná než ta naše. Krásně se to ukazuje při projevech, které jsou urážlivé vůči náboženství. Vzpomínám, že například v 90. letech Pilsner měl před Velikonoci reklamu, kde byla dvě vajíčka, která měla podobu půllitru, u jednoho bylo napsáno Zelený čtvrtek, u druhého Velký pátek a slogan Inspirativní chuť Velikonoc. Rada pro reklamu tehdy řekla, že je to neetická reklama, že může urážet náboženské cítění věřících. Za pár let už to nikoho ani nenapadlo, že by to mohlo být nějak špatné. Nebo některé reklamy, třeba ty, které Oliviero Toscani dělal pro Benetton – v Japonsku dostávaly ocenění za nejlepší reklamu roku, v Německu dostávaly pokuty. Náš pohled se liší nejen v čase, ale i v regionech, liší se i u každého člověka. Takže to je skutečně velmi složité. Pak jsou případy, které jsou jasné, které vybízejí k násilí, k rasové či jiné nenávisti. To je celkem jednoduché, ale to se soudí relativně málo.

To jste se dotkl živého tématu – jaký je váš pohled na konkrétní inzerát o chirurgovi z východu?

Byl hnusný, nevkusný, ale nejsem si zcela jist, jestli splňuje skutečně intenzitu toho, aby se jednalo trestný čin. To je pohled právní. A dodám ještě ten společensko-politický: panu Okamurovi trestní stíhání v době předvolební jenom přidá body. Společensky je ta otázka složitá i proto, že každý morálku vnímá trošku jinak, zvláště díky sociálním sítím se společnost více a více polarizuje a ztrácí soudržnost, protože sociální sítě mají algoritmy nastaveny tak, že zvýrazňují radikálnější postoje, a to na obou stranách, ať na straně progresivistů nebo na straně konzervativců.

Je pro vás právníky těžší pohybovat se v takto polarizovaném nebo spíše fragmentovaném prostředí?

Ohledně ochrany osobnosti určitě, protože jednak se změnou občanského soudního řádu se nám trošku rozbil i názor soudů na danou věc a je čím dál tím složitější určovat, kdy je hranice překročena. Protože ta hranice se mění ne v letech, nýbrž ve dnech.

Kde je ta hranice u veřejně činných osob?

Veřejně činné osoby mají právo na soukromí z podstaty své činnosti omezeno.

A kdo vlastně – z pohledu práva – je za veřejně činnou osobu považován? Jsou to jen politici? Protože u herců, sportovců, VIP osobností, které zná celý národ a tak trochu si činí nárok na jejich soukromí, bulvární média přinášejí denně zprávy o jejich soukromí, i o tom nejniternějším. Kde je ta hranice? Existuje vůbec?

Existuje. Pokud zastávají nějakou veřejnou funkci, tam je to celkem jasné. A potom jsou to i osoby, které svou činností přitahují nějakou větší míru pozornosti a jejich činnost má nějaký vliv na společnost. Samozřejmě musí to být přitahování míry pozornosti v oprávněném zájmu, nesmí to být dáno jenom zvědavostí. Hvězdy šoubyznysu jsou pochopitelně předmětem zvýšeného zájmu veřejnosti, protože podstatou své činnosti veřejnost zasahují. A ona má z tohoto důvodu neříkám právo, ale oprávněný zájem vědět o nich něco víc. Samozřejmě, i oni mají své hranice a není možné zbavit je veškerého práva na ochranu soukromí, ale ta ochrana je samozřejmě menší.

Můžete to nějak konkretizovat?

Zřejmé je, že u politiků má veřejnost právo na vše, co souvisí s výkonem funkce. A pokud jde o soukromý život, tak například tehdy, když se jejich osobní život dostane do prudkého protikladu s tím, co hlásají, je na místě na to poukázat. Osoby, které nemají veřejnou funkci a přesto jsou v kategorii osob veřejného zájmu, si často mohou hranice určit samy. Je přece velmi obtížné, když někdo do bulvárních médií o sobě říká všechno a pak se brání, když média zveřejní něco, co se jemu nelíbí. Hranice si takhle svým způsobem nastavuje každý sám. Ale ještě bych rád poznamenal jednu věc – naprostá většina sporů na ochranu osobnosti jsou ve své podstatě spory kontraproduktivní. Tři roky něco řešíte a když se po té lopotné práci doberete výsledku, třeba i pozitivního, tak vyjde někde tituleček, omlouváme se tomu a tomu, že jsme tehdy a tehdy uvedli to a to. Ten výsledek je vlastně úplně neadekvátní. Tři roky je to bahno a pak to končí něčím, co vlastně žádnou satisfakcí není.

Projevuje se posun hranic i u sporů na ochranu osobnosti?

Samozřejmě. Dnes třeba se řeší hranice mezi veřejným a privátním prostorem. Známý je případ Naomi Campbell, která byla vyfocena na ulici, když vstupovala do dveří protidrogové kliniky. Ona říkala, že je to sice ulice a je osobou veřejného zájmu, ale že vstupuje někam, kde už veřejný prostor není a je to její soukromí. Soukromí, které něco říká o jejím zdravotním stavu. A to jsou informace chráněné, jak už jsem zmínil. Absolutně chráněné. To, co souvisí se zdravotním stavem, s dětmi, s narozením, úmrtím, to je přísně privátní prostor a tak by to mělo i zůstat. Tady zájem veřejnosti není oprávněný nikdy. Dává to logiku, protože někdy je opravdu složité odlišit to, co souvisí s prací a výkonem povolání nebo funkce a co s rodinným životem.