25. 9. 2025
15:26
Poslední týdny nám dávají určité vodítko, jak by mohly vypadat průvodní jevy v následujícím období. V roce 2026 totiž může přijít „účet za éru levných peněz“ a tvrdě dopadnout na předlužené západní státy. Které země to jsou a proč? A jak to může skončit?
Vlády vyspělých ekonomik čelí po pandemii covidu-19 dvojí zátěži: rostoucímu dluhu a vyšším úrokovým sazbám. Před rokem 2019 se průměrný vládní dluh pohyboval kolem 103,6 % HDP, následně se však zvýšil a podle prognóz MMF dosáhne v roce 2025 přibližně 110,1 % HDP. Tuto situaci dále zhoršuje výrazný růst úroků. Zatímco před pandemií byly sazby blízko nuly, v letech 2023–2024 se ve vyspělých ekonomikách pohybovaly v rozmezí 4–5 %. Dražší financování se odráží i v rekordních výdajích vlád zemí OECD na obsluhu dluhu, které v roce 2024 dosáhly asi 3,3 % HDP – nejvíce od roku 2007. Kombinace vyššího zadlužení a dražší obsluhy dluhu tak představuje pro tyto ekonomiky značnou fiskální výzvu. Připomeňme si i domácí ekonomiku: zatímco dříve jsme běžně vydávali kolem 50 mld. Kč ročně na dluhovou službu, v příštím roce už to bude 110 mld. Kč.
Které státy jsou v tuto chvíli nejproblematičtější? Pravděpodobně dva někdejší velikáni mezinárodních vztahů – Velká Británie a Francie. Začněme zemí, která poslední týdny kvůli politické krizi nejvíce plnila titulky médií. Francouzský veřejný dluh se drží na vysoké úrovni: v roce 2024 činil zhruba 113 % HDP. To je více než průměr vyspělých ekonomik (108,5 % HDP podle MMF) a země se pomalu přibližuje Itálii – s tím rozdílem, že Francie je druhou největší ekonomikou eurozóny a její případná záchrana by byla podstatně složitější a nákladnější. Francie si navíc musí půjčovat dráž než Itálie, a to vůbec poprvé od vzniku eurozóny. Tamní deficit se už tři roky nepodařilo stlačit pod 5 % HDP a politická situace nedává velký prostor pro prosazení úsporných opatření či reforem.
O mnoho lépe si nevede ani někdejší „dílna světa“. Velká Británie zápasí s vysokými náklady na obsluhu dluhu, které patří k nejvyšším mezi vyspělými zeměmi OECD. Od let 2020–2021 se zčtyřnásobily na 105 miliard GBP ročně. Důvodem je kombinace vysoké inflace a značné závislosti na zahraničních investorech. Ti si rizik všímají – britské dluhopisy nesou na 30letém horizontu 5,3 %, což je nejvyšší hodnota od roku 1998.
Jak z toho ven? Podle mého názoru to nepůjde cestou reforem ani úspor. Vzhledem k růstu obranných výdajů (až na úroveň 5 % HDP) a k nepříznivému demografickému vývoji totiž státy nebudou schopny výraznějšího „škrcení“ výdajů. Časem tak znovu přijdou ke slovu centrální banky. Evropská centrální banka (ECB) i Bank of England (BoE) už v minulosti v rámci kvantitativního uvolňování (QE) nakoupily obrovské objemy vládních dluhopisů, aby podpořily ekonomiky po finanční krizi 2008 a během pandemie COVID-19.
ECB prostřednictvím programů APP a PEPP nakoupila dluhopisy v hodnotě bilionů eur, přičemž koncem srpna 2025 činila hodnota jejího portfolia aktiv přibližně 2,647 bilionu eur. Bank of England v rámci QE nakoupila dluhopisy v celkové hodnotě 895 miliard liber, z větší části šlo o státní dluhopisy. Tyto kroky významně ovlivnily trh: snížily dlouhodobé úrokové sazby, podpořily finanční stabilitu a usnadnily státům financování.
V současnosti obě banky své bilance snižují v rámci tzv. kvantitativního utahování (QT). Nakonec se však k dřívější politice budou pravděpodobně muset vrátit – a tím státům uleví, ovšem za cenu budoucí vyšší inflace. Ostatně historie už několikrát ukázala, že právě tento scénář bývá nakonec nejpravděpodobnější.
