Rozpočtové plány nové vlády budí pochybnosti

V programovém prohlášení vlády Andreje Babiše se objevuje celá řada rozpočtově extrémně nákladných slibů, jejichž naplnění by podle konzervativních odhadů vyžadovalo každoroční výdaje ve výši přes 250 miliard Kč. Mezi nejdražší položky patří navrácení valorizace důchodů (cca 30 mld Kč ročně), zvýšení platů učitelů na 75 tisíc Kč (84 mld), navýšení platů bezpečnostních složek (18 mld), převzetí plateb za obnovitelné zdroje státem (20–34 mld) a zestátnění ČEZ s jednorázovým nákladem přes 200 mld Kč a trvalou ztrátou dividend v řádu desítek miliard. K tomu se přidává podpora uhelné energetiky (4 mld), vyšší výdaje na vědu a výzkum (14 mld) a rozšíření daňových odpisů (4 mld). Na příjmové straně rozpočet zatíží zejména zrušení windfall tax (ztráta 35 mld ročně) a snížení daně z příjmů právnických osob z 21 % na 19 % (dalších 20 mld ročně). Za této situace by schodek rozpočtu snadno přeskočil v příštích letech kritéria z Maastrichtu na úrovni 3 %, saldo veřejných rozpočtů by se tak mohlo vrátit k pandemickým 5 % v poměru k HDP. Všichni víme, kam to vedlo.

Nabízí se tak jednoduchá otázka, zda naše hospodářství takovýto fiskální stimul nyní skutečně potřebuje. Spotřebitelské ceny v Česku v říjnu meziročně vzrostly o 2,5 %, inflace tak zrychlila ze zářijových 2,3 %. V meziměsíčním srovnání se ceny zvýšily o 0,5 %. Inflace zejména ve službách zůstává zvýšená a vyšší než dvojnásobek inflačního cíle ČNB. Dodatečné výdaje rozpočtu by tak tlak na růst cen ještě posílily. Ekonomika rostla ve třetím čtvrtletí o 2,7 %, a fakticky se tak nachází na hranici svého potenciálu, který ČNB odhaduje na 2,5 % růstu. Fiskálně uvolněná politika v současném vrcholícím konjunkturálním růstu povede pouze k plýtvání zdroji, posílení inflace a riziku, že až přijde skutečný makroekonomický šok, stát nebude mít na hašení krize žádnou potřebnou fiskální „munici“.