Vědomí plusové hodnoty

Jaké byly vlastně začátky vašeho podnikání?

My s bratrem jsme se k tomu dostali hned od mala. Dědeček celý život pracoval v ústavu výpočetní tech­niky, byl do výpočetní techniky zapálený, ve volném čase leccos opravoval, měl na to i živnost. A k tomu byl ještě soudní znalec. Tehdy to fungovalo tak, že když někdo chtěl vyřadit staré počítače, potřeboval znalecký posudek, že už opravdu nejsou potřeba. Takže dělal posudky a zároveň nabízel, aby nikdo nemusel platit za likvidaci, že si vyřazené kusy vezme. Používal je pak na součástky, na opravy a opětovné použití. Mně bylo 15, bráchovi 12, a rádi jsme k němu jezdili na prázdniny a pomáhali mu rozebírat počítače. Vyházeli jsme železo, plasty a z plošných spojů on potom ještě leccos použil. Ale znáte to, pořád se toho hromadilo víc a víc a někdy po třech letech už byl jeho sklep tak plný, že jsme po­třebovali uvolnit nějaké místo. Nejdřív jsme mysleli, že to prostě naložíme a vyvezeme, ale tehdy poprvé jsme si uvědomili, že to vlastně není odpad, že je to pořád materiál a má svou plusovou hodnotu.

Hezký příběh…

Část jsme prostě zpeněžili, co nešlo, to jsme zlikvido­vali. Nejvíc se toho chytl brácha, ještě v 16 letech koupil na aukro.cz nějakých sto počítačů v aukci, pozval spolu­žáky a za pizzu a pivo jsme vše rozebrali. Pak jsme začali nakupovat společně, demontovat, prodávat plošné spoje, železo i plast.

Trochu se vám to rozrostlo…

Nabalovalo se to organicky. Nejdřív jsme byli dva kluci v garáži, pak byla druhá garáž, potom první pronajatá čtvrtina skladu, polovina skladu a tak pořád dál. V Brně na Bratislavské jsme nakonec měli vlastní provoz s prv­ními zaměstnanci, poté jsme se přestěhovali do většího areálu, pak do čtyřikrát většího a teď jsme v Podivíně, kde máme nějakých 16 000 m² vlastního areálu, což už nám kapacitně sedí více.

Asi to už není byznys toho typu, že věci rozmontujete a prodáte železo, plasty a plošné spoje…

Je to zvláštní, ale jak se nám to postupně nabalovalo, tak jsme přeskočili všechny, kterým jsme dřív prodávali, a v podstatě jsou dnes našimi dodavateli a většina z nich i přáteli.

Jak se to stane?

V určité fázi, když už jsme měli materiálu opravdu hodně a firma už byla i kapitálově silná, se nám podařilo udělat první kontrakt s rafinérkou, takže dnes fungujeme tak, že přijímáme celá zařízení i jednotlivé díly, vstupních druhů máme asi přes tisíc. Všechno demontujeme, čistíme, třídíme. Výstupních druhů je taky pár stovek… a dnes máme už kontrakty s rafinériemi po celém světě.

Rafinérie?

To jsou firmy, které dokáží z plošných spojů vytěžit to, co jim dává ekonomickou hodnotu, umí využít ty ces­tičky s mědí, zlatem, stříbrem a podobnými kovy a zase je vrátit zpátky do oběhu, do výroby.

A nebylo by rozumnější, že byste potřebné technologie měli vy a těžili sami?

Nad tím jsme samozřejmě taky přemýšleli, něco podobného dokážeme u těch hodně koncentrovaných věcí, které obsahují procenta zajímavého kovu. Ale u plošných spojů jsme na úrovni jednotek PPM, což je počet částic na milion, takže se bavíme o gramech obsažených v tunách. Většina těch rafinérií jsou gigan­tické provozy, těch našich 16 000 metrů je proti nim srandovních, oni se baví o stovkách tisíc metrů čtvereč­ních s vlakovou vlečkou nebo v Japonsku, kde máme jednoho velkého partnera, tak i s vlastním přístavem.

Fungujete po celé republice?

Nejenom po republice, máme spoustu dodavatelů a partnerů různě po Evropě, nám sem jezdí z okolních zemí, z Německa, Holandska, Slovinska, i z Rumunska. Jezdilo nám hodně materiálu i z Turecka, ale změnila se legislativa a teď čekají na nové notifikace. Obsluhujeme celý segment, od firem, které se zabývají odpady přes větší výrobní firmy, menší firmy až po úplně drobné fyzické osoby, pro které máme sběrné místo prostřed­nictvím Kolektivního systému, pro který jsme zpraco­vatelem.

Co všechno vůbec likvidujete? Plošné spoje a základové desky jsou dnes skoro ve všem…

Jsme schopni obsloužit v podstatě všechno, ale zamě­řujeme se primárně na IT, typicky počítače, set top boxy, modemy, harddisky, herní konzole a podobná zařízení. Dokážeme samozřejmě v nějakém rozumném množství zpracovat nebo obsloužit i pračky, ledničky, televizory, ale není to úplně ve středu našeho zájmu. Stejně jako kabely, ty jsme se taky naučili zpracovávat, protože jich bylo hodně. Podobně jsme se dostali i k měděným, hliní­kovým, zinkovým a jiným odpadům s koncentrovanějším obsahem kovů, kterým se teď také věnujeme.

Co baterie a solární panely?

Uvažovali jsme nad tím, do budoucna uvidíme. Pravda je, že z demontáží máme baterií stále víc a víc, problém ale je, že na ně moc není odbyt. V Evropě je zatím málo firem, které by s nimi zvládly udělat něco rozumného nebo je nějak zpracovat, zatím jsme měli v nacenění jednu jedinou zpracovatelskou linku, která by baterie dokázala zpracovat aspoň na nějakou použitelnou formu.

Je to v něčem složitější?

No, těžko říct. Spíš je to poměrně nový segment. A pro­blémem u baterií je hořlavost, když se prorazí nebo poškodí. Možná i to je důvod, proč se tomu zase tolik firem zatím nevěnuje.

Když už jsme se dotkli budoucnosti, kam míří vaše výhledy?

V blízké budoucnosti plánujeme ještě nějaké dostavby, chceme rozšířit provoz, protože kapacitně jsme už trošku na hraně. Měla by přijet k naší stávající ještě nová drticí linka, která by měla umět zpracovat i širší škálu materiálů. A budeme uvádět do provozu stroj na speci­alizovanou likvidaci dat.

Ta se také likvidují?

V určitých případech ano, firmy chtějí mít jistotu, že data z likvidovaných zařízení neuniknou. A jak rostou datová centra, určitě poroste i poptávka. Zatím se dato­vé nosiče likvidují převážně manuálně, protože to dává největší materiálovou výtěžnost. A fyzicky zlikvidovaný nosič je samozřejmě nečitelný. Ale pro některé účely to není dostačující, proto pořizujeme stroj, který data dokáže zničit už hned na vstupu.

Je likvidace dat nějak legislativně ošetřena?

Přímo legislativní postup zatím není, spíš si to každá firma upravuje sama vnitřními předpisy podle toho, co na nosičích měla.

Když vás tak poslouchám, vlastně netuším, jak to je s placením. Platí firmy za likvidaci vám, jako třeba v případě nebezpečného odpadu, nebo vy jim za materiál?

Záleží na druhu zařízení a požadavcích zákazníka, co všechno zajistí on a co požaduje po nás. Většina materiálů má ale pozitivní plusovou hodnotu, takže v 99 % platíme my. Nebo například může materiálová hodnota, kterou získáme, krýt náklady na likvidaci dat.

Zmínil jste, že chcete provoz rozšiřovat, jak to máte se zaměstnanci?

Deset šikovných rukou navíc se vždycky hodí, ale nestě­žujeme si. Zatím se nám daří pracovní kapacity celkem naplnit, možná i díky tomu, že v rámci firmy provozu­jeme chráněnou dílnu. Myslím, že se nám v Podivíně podařilo sestavit dobrý tým lidí, za což jsem vděčný.

Petře, máte hezký příběh. Zajímá mě, jestli dědeček, u kterého jste se někdy v 15 letech učili, je svědkem toho, co jste vybudovali…

Ano, a je pravda, že z toho má pokaždé radost. S ohle­dem na věk je už pro něj cestování složitější, takže sou­časný provoz zná dnes spíše už jen z fotek a historek, ale vždycky to rád poslouchá.