Důvěra, čas a cílená podpora

Za výzkumem stál jednoduchý, ale zásadní motiv – projekt chtěl přinést data místo dojmů. Debata o bezdomovectví je v Česku dlouhodobě zatížená stereotypy i proto, že kvalitních a relevantních dat je nedostatek. Eufemisticky řečeno. Ona totiž v podstatě nejsou žádná. Výzkumný tým vedený Melanií Zajacovou proto chtěl zmapovat situaci lidí bez domova přímo v terénu a ověřit, jaký dopad může mít kombinace finanční podpory a sociální práce.

„Jediná data, která máme, ukazují, že počet lidí ohrožených chudobou a ztrátou bydlení přibývá. Pokud zároveň přibývá počet lidí na ulici, vypadá to, že současný systém příliš nefunguje, respektive neumožňuje lidem v tíživé situaci návrat do života. A o tom, jak úspěšně funguje systém směrem k těm, kteří zůstanou bez domova, už nemáme vůbec žádná data. Odpovědná místa si s tím ale úplně hlavu nelámou. Nejsou data? Nevadí, žádná data, žádný problém,“ říká k motivům pro výzkumný projekt Melanie Zajacová, vedoucí Katedry sociální práce Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a současně vedoucí výzkumného týmu projektu New Leaf Česko.

Projekt, inspirovaný podobným projektem v Kanadě, začal přípravnou fází už v roce 2024. V létě téhož roku tazatelé v celé Praze provedli rozsáhlý screening, během nějž oslovovali standardizovaným dotazníkem lidi bez domova. Nevěděli proč, neznali žádné detaily – to aby nedošlo ke zkreslení dat. Do základního souboru bylo zařazeno 420 kompletně vyplněných a ověřených dotazníků. Následně bylo do samotné výzkumné části zapojeno 100 osob, respektive 99 lidí, protože jedna z účastnic krátce po prvním dotazování zemřela.

Už tento primární screening přinesl důležitý obraz o podobě bezdomovectví v hlavním městě. Průměrný věk oslovených byl 47 let, 75 procent tvořili muži a 25 procent ženy. Medián délky bezdomovectví činil 25 měsíců a téměř polovina lidí byla bez bydlení déle než dva roky, tedy v pásmu chronického bezdomovectví. V pásmu, z nějž návrat je už skutečně velmi obtížný.

Vedle socioekonomických ukazatelů se prokázalo i výrazné zatížení psychikou a zdravím. Téměř polovina oslovených zažívala úzkost nebo napětí, časté byly také osamělost, depresivní ladění či kognitivní potíže. Přibližně pětina lidí vykazovala závažné psychiatrické symptomy.

Výzkum současně potvrdil fakta odborníkům známá: s delší dobou bezdomovectví roste i míra rizik. Prohlubuje se zátěž duševního zdraví i rizikové užívání alkoholu a drog. Právě proto tým zvolil pro hlavní experiment skupinu lidí, kteří byli bez domova maximálně 24 měsíců. Cílem bylo ověřit, co se stane ve chvíli, kdy podpora přijde včas, ještě před plnou adaptací na život na ulici.

„Potvrdilo se nám, že čím déle člověk v bezdomovectví zůstává, tím více rostou další rizika. O to důležitější je zasáhnout včas, kdy ještě existují vazby, motivace a prostor pro změnu,“ shrnula Melanie Zajacová.

Samotný projekt byl vystavěn jako randomizovaná kontrolovaná studie, tedy metoda, která je v sociální práci stále spíše výjimečná, byť věda ji má jako standard. Sto vybraných účastníků bylo náhodně rozděleno do čtyř skupin: jedna získala pouze podporu sociálního pracovníka, druhá jednorázový finanční transfer 100 tisíc korun, třetí kombinaci obou intervencí a čtvrtá sloužila jako kontrolní skupina.

Výzkumný tým během roku účastníky opakovaně kontaktoval a sledoval vývoj jejich situace. Dotazování probíhalo v několika intervalech, od prvního měsíce až po dvanáctý měsíc. Ačkoli se práce v terénu přirozeně potýkala s obtížemi, kompletní sledování se podařilo dokončit u drtivé části účastníků, což tým označil za úspěch.

Do vyhodnocení však zasáhla i komplikace: ve skupině s kombinací finanční podpory a sociální práce dlouhodobě onemocněl sociální pracovník, takže výsledky této větve nebylo možné interpretovat v plné síle. Hlavní závěry se proto opírají především o porovnání skupiny s finančním transferem, skupiny se sociálním pracovníkem a kontrolní skupiny.

Jedním z nejsilnějších zjištění projektu je, že se nepotvrdil častý názorový stereotyp, podle nějž by lidé bez domova jednorázovou finanční podporu projedli, propili nebo profetovali.

Data ukázala jiný obraz. Největší část výdajů směřovala do jídla, bydlení a ošacení. Právě bydlení se ukázalo být jednou z prvních a nejlogičtějších priorit. Lidé tedy reagovali způsobem, který je z hlediska stabilizace sociální situace racionální.

„Nepotvrdilo se, že by nepodmíněné peníze vedly ke zvýšení útrat za návykové látky. Naopak jsme viděli, že lidé ty prostředky využívali hlavně na jídlo, bydlení a oblečení, tedy na základní stabilizaci své situace,“ komentuje zjištění Melanie Zajacová.

Při srovnání týdenních výdajů za alkohol a drogy se ukázalo, že jednorázový finanční transfer nevedl k dramatickému nárůstu spotřeby. U drog byl naopak zaznamenán pokles. Výzkum tak zpochybňuje zakořeněnou představu, že finanční autonomie sama o sobě musí vést k destruktivnímu chování.

Důležitý byl i další moment: účastníci projektu nezmizeli z kontaktu ani po obdržení peněz, ani při zapojení do sociální práce. To podle týmu souviselo se změnou přístupu. Výzkumníci i pracovníci nejednali s lidmi bez domova jako s objekty pomoci, ale jako s partnery, jejichž zkušenost má hodnotu a smysl.

Ano, bydlení patří mezi nejvýmluvnější výsledky projektu. Ve skupině s finanční podporou si nově zajistilo bydlení 87 procent účastníků. Ve skupině se sociálním pracovníkem to bylo 45 procent.

Zároveň se ale ukázal rozdíl v udržitelnosti. Zatímco finanční transfer přinesl rychlý nástup změny, stabilita byla vyšší ve skupině se sociálním pracovníkem. U lidí, kteří si díky této podpoře bydlení našli, si ho přibližně 80 procent také udrželo. U finanční podpory byla míra udržení nižší, zhruba kolem 40 procent.

Výzkum tak nabízí cenné rozlišení: Peníze mohou být velmi účinným nástrojem pro rychlou stabilizaci, zejména při vstupu do bydlení. Sociální práce zase pomáhá změnu ukotvit a udržet v čase.

„Když měli lidé peníze, velmi často je rychle investovali do bydlení a stabilizace. Když měli podporu sociálního pracovníka, změna byla pomalejší, ale stabilnější. To je důležité zjištění pro budoucí podobu služeb,“ uvedla Melanie Zajacová.

Výrazně pozitivní výsledky přinesla skupina, která dostala nikoliv peníze, ale výlučnou sociální práci. Výzkumný tým ji záměrně založil na přístupu orientovaném na člověka, bez kontrolního režimu a bez převažující administrativní zátěže. Sociální pracovníci měli relativně nízký počet klientů a mohli se tak věnovat jejich konkrétním potřebám – jestliže v rámci výzkumu měl sociální pracovník v péči dvacet osob, v běžném režimu terénní sociální práce v Česku je to sto padesát, často i více.

Právě zde se ukázal jeden z nejsilnějších dopadů projektu. Ve skupině se sociálním pracovníkem došlo během roku k výraznému zlepšení subjektivní duševní pohody. Standardizované skóre psychické nepohody kleslo zhruba na polovinu. V kontrolní skupině naopak k podobnému posunu nedošlo.

„Naši sociální pracovníci nedělali terapii. Přistupovali k těm lidem jako k lidem, reagovali na jejich potřeby a doprovázeli je v situaci, která byla často velmi složitá. Právě tady se ukázalo, že důvěra a vztah mají konkrétní dopad,“ zdůraznila Zajacová.

Právě tento rozměr považuje výzkumný tým za zásadní i pro další debatu o roli sociálních služeb. Projekt ukázal, že sociální práce není měkký doplněk systému, ale odborná práce s měřitelnými výsledky. Pokud má pracovník čas, prostor a přiměřený počet klientů, může vracet lidem nejen orientaci v systému, ale i důstojnost a stabilitu.

Projekt se od počátku snažil podrobit konfrontaci s realitou také stereotypy, které lidi bez domova dlouhodobě provázejí. Data ukázala, že tito lidé často pracují, i když v nestabilních nebo nízkopříjmových formách. Už na začátku projektu mělo nějakou práci přibližně 52 procent účastníků. Ve skupině s finanční podporou jejich podíl během roku vzrostl až na 80 procent, ve skupině se sociálním pracovníkem na 60 procent.

Ani zde se tedy nepotvrdila představa, že by podpora vedla k rezignaci na práci. Naopak se ukázalo, že stabilnější zázemí může pracovní zapojení usnadnit.

Součástí zjištění je také méně viditelný, ale velmi důležitý rozměr: Obnova vztahů. Výzkumníci sice tuto oblast systematicky neměřili, ale opakovaně zaznamenávali návraty k rodinným kontaktům a znovu navázané vazby s blízkými. Právě to je jeden z momentů, který by chtěl tým v budoucnu sledovat podrobněji. „Sociální práce je vztahová profese. Když má pracovník čas a prostor, může člověku vrátit zpátky důstojnost. A to je často první krok k dalším změnám, které už pak nejsou vidět jen v tabulkách,“ vysvětluje Melanie Zajacová.

Zjištění projektu zároveň nepřímo pojmenovávají slabá místa současného systému pomoci. Pokud běžný sociální pracovník pečuje o desítky až stovky klientů, nemůže podle výzkumného týmu dosahovat stejného efektu jako v podmínkách, kde má na člověka skutečný čas. Kontrolní skupina navíc ukázala, že pouhé využívání standardní sítě služeb samo o sobě nestačí k zásadní změně.

To je důležitá zpráva nejen pro odbornou veřejnost, ale i pro zadavatele sociálních služeb a tvůrce veřejných politik. Výzkum naznačuje, že výkon systému by se neměl hodnotit jen počtem obsloužených lidí, jak tomu, bohužel, dnes je, ale především tím, zda se jejich situace skutečně mění. Což je parametr, který nikdo de facto nesleduje.

Cost benefit analýza, tedy ekonomické vyhodnocení projektu, bude zveřejněna v září 2026. Už teď je ale zřejmé, že projekt přinesl silný empirický základ pro další práci i další výzkum. Tým chce ověřit dopady sociální práce i mimo Prahu a rozvíjet koncept trust-based social work, tedy sociální práce založené na důvěře.

Vedle toho se podařilo vyvinout také AI modul pro sociální pracovníky, který má pomáhat s odlehčením od administrativy, která dnes zabírá více než třetinu času sociálních pracovníků. I tento výstup ukazuje, že projekt nezůstal pouze u sběru dat, ale otevřel další inovativní směry.

Výzkum už nyní vzbudil pozornost i v zahraničí. Podle Melaniiny Zajacové je cenný i tím, že jde o první projekt svého druhu v Evropě a po Kanadě teprve druhý v zemích s vysokými příjmy. I to potvrzuje, že český tým dokázal vstoupit do mezinárodní debaty s tématem, které je aktuální, odborně podložené a společensky důležité.

Výsledky projektu nepřinášejí jednoduché heslo ani univerzální recept. Přinášejí ale něco možná ještě důležitějšího: Důkaz, že pokud se podpora nastaví včas, s respektem a důvěrou, může mít reálný dopad. Ať už v podobě rychlé stabilizace skrze finance, nebo trvalejší změny skrze sociální práci.

Právě v tom je síla celého projektu. Nepopírá složitost bezdomovectví, neaspiruje na řešení celého problému, ale ukazuje, že změna je možná a že existují možnosti, které mohou nárůst bezdomovectví když ne zastavit, tak jistě zmírnit. Nepracuje s žádnou představou zázračného řešení, ale s daty, která mluví jasně.

Lidé bez domova nejsou generátorem předsudků, ale pořád lidé. A v mnoha případech dokáží na důvěru a smysluplnou podporu reagovat rychleji a odpovědněji, než společnost čeká.

Pro budoucnost sociální práce, veřejnou debatu i pro společnost jako takovou je to velmi dobrá zpráva. Udivuje ale, že reakcí na celý výzkumný projekt ze strany těch, kteří jsou za sociální politiku této země odpovědní, je mlčení. Tím spíš, že nevíme kolik peněz nás péče o lidi bez domova ročně stojí ani jaký efekt vlastně přináší.