Nemocnici nelze vypnout

Na první pohled je to téměř hotová nemocnice. Nové místnosti, čisté povrchy, rozvody, technické zázemí. Začátkem července procházíme nově vybudovanou částí jednotky intenzivní péče ve vídeňské nemocnici Orthopädisches Spital Speising. Ještě tu nejsou pacienti, takže se lze podívat i tam, kam se návštěvník nemocnice běžně nedostane.

Nová část bezprostředně navazuje na stávající JIP. Ta během výstavby dál sloužila pacientům. A právě několik metrů mezi fungující nemocnicí a staveništěm dobře vysvětluje, proč je rekonstrukce zdravotnického zařízení úplně jiná disciplína než běžná přestavba. Nemocnici totiž nelze vypnout.

DELTA Group nemocnici doprovází v projektovém řízení přibližně 25 let, kontinuálně od přelomu let 2000 a 2001. Nejde o jednu velkou rekonstrukci, ale o sérii přístaveb, přestaveb a sanací reagujících na proměňující se potřeby medicíny i samotného areálu.

„S vědomím, že je potřeba pravidelně čerpat nové podněty a sledovat nové technologické trendy, je dlouholetá znalost objektu jednoznačně výhodou,“ říká Evelyn Parnigoni, jednatelka a ředitelka divize projektového managementu ve skupině DELTA.

Při rekonstrukci prázdného objektu lze část budovy uzavřít, odpojit technologie, bourat a následně stavět. V nemocnici za provozu tato logika přestává platit. Dobře je to vidět právě v nové části intenzivní péče. Nestačí postavit nové pokoje a vybavit je zdravotnickou technikou. Nová JIP musí být napojena na infrastrukturu fungující nemocnice – elektřinu, vzduchotechniku i rozvody medicinálních plynů.

Právě plyny patří podle Maxe Denglera, vedoucího technické správy areálu, k místům, kde se ukazuje skutečná složitost podobné dostavby. „S rozvody jsme si zažili řadu obtíží. Novou část můžete technicky navrhnout podle současných požadavků. Kritické je ale místo, kde se nové systémy musí napojit na ty stávající. U medicinálních plynů potřebujeme přesně vědět, jak existující rozvody fungují, kam vedou a které provozy zásobují. Přitom samozřejmě nemůžeme jednoduše říct: teď systém odstavíme a budeme několik hodin přepojovat,“ vysvětluje Dengler.

Technická nebo zdravotnická infrastruktura totiž v nemocnici musí fungovat stále. Nejprve proto musí vzniknout nové řešení, být připravené k provozu a teprve poté může přijít přepojení. V nemocnici je proto plánování mezistavů stejně důležité jako výsledná stavba.

„Každá stavební fáze musí mít vlastní plán, který ukazuje, jak nemocnice v dané chvíli funguje, kudy vedou trasy, jak je zajištěno technické zásobování a jaká provizoria jsou potřeba,“ říká Parnigoni. „Nikdy se nesmí posuzovat pouze konečný stav.“

Stejnou logiku má pohyb lidí. Trasa, po níž se dnes převáží pacient z oddělení na operační sál, nemusí být zítra průchozí. Staveniště na jednom konci nemocnice může dokonce ovlivnit provoz na konci opačném, například proto, že obě části využívají společný vzduchotechnický systém. Proto vznikají provizorní chodby, zásobovací trasy nebo technické přípojky, která se po několika měsících zase odstraní. Některé plochy je nutné upravit dvakrát či třikrát, než získají definitivní podobu. To, co by na běžné stavbě mohlo působit jako neefektivita, je tady cenou za kontinuitu zdravotní péče.

Zvláštní význam mají v nemocnici i zdánlivě obyčejné stavební jevy: hluk, vibrace a prach. Staveniště se od zdravotnického provozu odděluje protiprachovými stěnami, při demolicích stavbaři využívají mokré postupy omezující prašnost, sledují vibrace a některé bourací práce musejí probíhat pomalejšími a náročnějšími metodami, než jaké by byly možné v prázdné budově. Důležitá je průběžná koordinace s nemocniční hygienou a technickým i zdravotnickým provozem.

Projektový management proto neřeší jen klasickou trojici náklady–termín–kvalita. Musí do ní zahrnout ještě další veličinu: nepřerušený provoz. A právě tady podle Parnigoni mnoho projektů selhává. „Největší chybou je přistupovat k nemocnici jako k běžné budově a soustředit se především na konečný stav. Každá jednotlivá fáze na takovýchto projektech musí fungovat sama o sobě – se svou vlastní logistikou, trasami a provizorii.“

Po více než sto letech existence areálu se přidává i další vrstva neznámých. Skutečný stav budov se v mnoha případech neshoduje s dokumentací. Během desetiletí vznikaly drobné úpravy, nové rozvody a technická propojení a ne všechno bylo zaznamenáno způsobem odpovídajícím dnešním standardům. Při rekonstrukci se tak často musí řešit, že místnost je napojena na jiný rozvaděč, než projektanti předpokládali, nebo že technické systémy propojují provozy, které spolu podle plánů zdánlivě nesouvisejí.

Průzkum skutečného stavu je proto zásadní. Jenže právě v nemocnici bývá obtížný: k některým místům se projektanti jednoduše nemohou dostat, protože jsou nepřetržitě využívána.

Digitalizace tento problém postupně zmírňuje. Nové části mohou vznikat v BIM, zatímco sousední historická budova existuje pouze ve 2D dokumentaci. DELTA proto využívá jednotlivé rekonstrukce také k postupnému mapování stávajícího areálu, například pomocí 3D laserového skenování. Získaná data mohou sloužit nejen pro další výstavbu, ale i budoucí facility management.

Když se při prohlídce bavíme s Maxem Denglerem, vrací se ale jeho výklad od potrubí a technologií opakovaně k lidem. Protože spolupráce a vzájemná důvěra je pro úspěch takových projektů naprosto zásadní.

„Můžete mít technicky perfektní projekt, ale jestli neodpovídá tomu, jak skutečně pracují lékaři a zdravotní sestry, máte problém,“ říká. „Projektanti, projektový management i realizační firmy musejí umět naslouchat. Nejde o to odškrtnout si v checklistu jednání s uživateli, je potřeba všechno zvážit a nalézat ta správná řešení. Tohle je na spolupráci s DELTA Group jedinečné – oni tohle velmi dobře chápou a snaží se, aby naši lékaři a sestry byli spolutvůrci všech změn.“

Nemocnice je prostředí s mimořádně velkým množstvím aktérů a jejich požadavky se mohou dostávat do konfliktu. Lékař vidí nový provoz jinak než zdravotní sestra. Technická správa potřebuje přístup k technologiím, pacient klid, bezpečí a srozumitelnou orientaci, management sleduje ekonomiku a harmonogram. Do toho vstupují projektanti, dodavatelé, hygienici nebo památkáři.

„Nejlepší řešení vzniká tehdy, když se lidé, kteří nemocnici navrhují a stavějí, dokáží ptát zdravotníků, proč něco potřebují právě takto,“ pokračuje Dengler. „A totéž platí pro pacienty. Stavíme a modernizujeme nemocnici pro ně, ne pro výkres.“

Stejný princip zdůrazňuje Evelyn Parnigoni. „Chápeme se jako spojnice mezi různými zájmy a pohledy — musíme rozumět jazyku všech zúčastněných stran,“ říká. Rozhodujícím faktorem úspěchu je podle ní téměř vždy komunikace. A jedním z hlavních úkolů projektového managementu je ty odlišné světy pacientů, zdravotníků, techniků a stavbařů propojit a sladit.

„Pouhé informování personálu proto nestačí. Uživatelé musí být zapojeni už do plánování prostor, v nichž budou později pracovat. Pokud přijdou ke slovu příliš pozdě, nevzniká jen odpor ke změně, ale také riziko, že výsledné řešení nebude odpovídat nárokům – nemocnice je objekt, který je velmi silně orientovaný na potřeby lidí,“ říká Erik Štefanovič, CEO DELTA Group CZ.

Při průchodu novou částí intenzivní péče můžeme hodnotit především výsledek: místnosti, materiály, technologie a jejich uspořádání. U nemocnice za provozu je ale velká část projektové práce po dokončení neviditelná. Jsou to provizoria, která už byla odstraněna. Konstrukce, které bylo nutné nejprve postavit a později znovu zbourat. Dočasné trasy, kterými se několik měsíců vozili pacienti. Prachová opatření, přepojování technologií, harmonogram hlučných prací nebo desítky jednání se zdravotníky i technickou správou.

„Investor si nekupuje jen hotovou nemovitost, ale především jistotu – v nákladech, termínech i kvalitě, a to i během provozu v době výstavby,“ shrnuje Parnigoni. Po více než dvou desetiletích práce a zkušeností na klinice k tomu přidává ještě jeden aspekt. „Naučila jsem se, jak zásadní je komunikace a jak důležití jsou všichni zúčastnění – nejen ředitelé a primáři. A také to, že jeden člověk sám, ať ví sebevíc, takto složitý projekt nezvládne. Je to vždy týmová práce.“

Ve Speisingu jsme se přesvědčili, že tohle není fráze. Těsně za stěnou nové jednotky intenzivní péče totiž po celou dobu existovala ta stará. Zatímco se jedna část nemocnice teprve stavěla, ta druhá nesměla ani na chvíli přestat být nemocnicí. Vídeňská zkušenost tak může být zajímavou inspirací i pro české nemocnice. Protože zdravotnictví je oborem, v němž si technologie právě v současné době říkají o modernizaci velmi hlasitě.