Světlo na konci tunelu

Na začátku našeho pátrání stála jednoduchá otázka. Proč Heřmanická halda hoří a jaké nebezpečí představuje? O sedm dílů později máme poměrně jasnou představu o tom, co se uvnitř odvalu odehrává, jaké látky obsahuje, co se podařilo sanovat a které problémy zůstávají nevyřešené. Máme ale také mnohem lepší představu o tom, proč cesta k řešení trvá tak dlouho.

Začínali jsme u důlní hlušiny, zbytkového uhlí a endogenního hoření. Postupně jsme se dostali ke skládce chemických odpadů, neodtěženým kalům, problematické oddělovací stěně, neúspěšnému podnikatelskému projektu a vlastnickým vztahům, které opakovaně komplikují sanační práce.

Environmentální, respektive odborný technický problém se v průběhu let propojil s problémem právním, ekonomickým a institucionálním. Výsledkem je situace, kdy existuje poměrně konkrétní představa, co by se mělo udělat, ale stále nejsou vytvořeny všechny podmínky, aby se tak mohlo stát.

Heřmanická halda zabírá více než sto hektarů a obsahuje přes třicet milionů tun materiálu. Termicky aktivní oblast přitom představuje přibližně devět hektarů. Uvnitř tělesa probíhají pomalé oxidační a spalovací procesy, které se v některých místech projevují teplotami ve stovkách stupňů Celsia. Jde o jev známý i z jiných uhelných odvalů.

Představa, že nejjednodušším řešením je celou hořící část rozebrat, odvézt nebo okamžitě uhasit, naráží na několik zásadních překážek. Odtěžování termicky aktivního materiálu znamená přivádět k ohniskům další kyslík, manipulovat s rozpálenou hlušinou a dlouhodobě vystavovat okolí zvýšené prašnosti i emisím. Při rozměrech heřmanické haldy by šlo o mimořádně rozsáhlou operaci s vlastními výraznými ekologickými a bezpečnostními riziky.

To ovšem neznamená, že se s haldou nedá nic dělat. Je totiž rozdíl mezi snahou za každou cenu zastavit všechny termické procesy a snahou zabránit tomu, aby se tyto procesy rozšířily do míst, kde by mohly vyvolat mnohem závažnější následky. Právě na tomto rozlišení dnes stojí nová koncepce sanace.

Jednou z nejcitlivějších otázek je vliv heřmanické haldy na zdraví obyvatel okolních částí Ostravy.

Hořící materiál může být zdrojem prachu, plynů a organických škodlivin. Přítomnost těchto látek však sama o sobě ještě nevypovídá o skutečné míře expozice obyvatel ani o podílu haldy na celkovém znečištění města.

Proto je zásadní měření přímo v okolí lokality. Zdravotní ústav se sídlem v Ostravě provádí dlouhodobý monitoring kvality ovzduší, který zahrnuje také nepřetržité měření na stanovištích ve Vrbici a Muglinově. Sledují se mimo jiné koncentrace jemného prachu, oxidů dusíku, oxidu uhelnatého, oxidu siřičitého, benzenu a polycyklických aromatických uhlovodíků. Výsledky kontinuálního monitoringu z období 2024–2025, který ale pokračuje i nadále, neprokázaly, že by okolí haldy vykazovalo výrazně horší imisní situaci než srovnávané části Ostravy.

U některých škodlivin, zejména benzo[a]pyrenu, byly zaznamenány hodnoty překračující imisní limit, podobně jako na dalších ostravských měřicích stanicích. Samotná měření tedy nepotvrzují obraz bezprostřední rozsáhlé zdravotní katastrofy způsobené haldou.

To je důležitá zpráva. Stejně důležité je však nepřeceňovat její význam. Zjištění o relativně omezeném dopadu na okolní ovzduší neznamená, že halda nepředstavuje žádné ekologické riziko. A především neřeší bezpečnost objektů, které se nacházejí v blízkosti postupující termické aktivity.

Na území Heřmanické haldy se nacházejí dvě mimořádně citlivá místa. Prvním je uzavřená skládka chemických odpadů, do níž byly v minulosti ukládány kontaminované zeminy, dehty a další nebezpečné materiály. Druhým je bývalá kalová nádrž K1, která obsahuje zbytkové kaly z někdejšího provozu čistírny fenolčpavkových vod koksovny Svoboda.

Oba objekty mají odlišnou historii, vlastníky i režim odpovědnosti. Spojuje je však jeden zásadní požadavek: nesmí se k nim rozšířit termická aktivita z okolního odvalu.

Podle dostupných podkladů není prokázáno, že by samotná skládka chemických odpadů hořela nebo že by se z ní v současnosti uvolňovala kontaminace do podzemních vod. Stejně tak není doloženo hoření kalového pole K1. Riziko tedy nespočívá v již probíhající havárii těchto objektů, ale v možnosti, že by k ní za nepříznivého vývoje mohlo dojít.

A právě zde by měla být vedena poměrně jasná hranice mezi přijatelným a nepřijatelným rizikem. Termická aktivita uvnitř oddělené části odvalu může za splnění bezpečnostních podmínek dlouhodobě pokračovat. Její postupu do prostoru chemických odpadů a kontaminovaných kalů je ale nutné zabránit.

Také představa o optimálním řešení Heřmanické haldy se v průběhu let významně změnila. Původní představa, která vedla i k projektu homogenizační linky, směřovala k postupnému rozebrání a uhašení haldy. To při dnešním tvrdším pohledu na environmentální rizika považují experti za zcela nevhodné. V roce 2024 stát vybral variantu, která počítala s překrytím a zatěsněním termicky aktivní části odvalu takzvaným sarkofágem a současně s vybudováním dalších oddělovacích stěn. Principem bylo omezit přístup kyslíku k hořícímu materiálu a tím postupně utlumit termickou aktivitu. Projekt měl trvat přibližně deset let a stát kolem 2,3 miliardy korun.

Vedle vysokých nákladů však vyvolával také technické a ekologické pochybnosti. Kritici upozorňovali na rozsah potřebných zemních prací, možné zvýšení prašnosti a rizika spojená s manipulací s materiálem v blízkosti hořícího pole. V březnu 2026 se proto zástupci státu, města Ostravy a dalších zainteresovaných subjektů shodli na změně koncepce. Od sarkofágu bylo upuštěno.

Nové řešení se soustředí především na dokončení systému oddělovacích stěn, které mají zabránit šíření termické aktivity směrem ke skládce chemických odpadů a kalovým nádržím. Podle DIAMO by tato varianta měla znamenat také výraznou finanční úsporu. Namísto miliardových nákladů se zatím hovoří o stovkách milionů korun. Zatím však jde o odhady, nikoli o konečný účet za dokončenou sanaci.

Podstatnější než samotná cena je změna filozofie. Stát již neusiluje především o aktivní utlumení celého hořícího pole. Zaměřuje se na jeho bezpečné oddělení od okolí a minimalizaci zásahů, které by mohly současnou situaci zhoršit. To může být racionální řešení. Musí však skutečně fungovat.

Zásadní slabinou dosavadního postupu zůstává oddělovací vzdušná stěna A. Měla oddělit hořící část odvalu od prostoru skládky chemických odpadů. Původní projekt počítal s otevřeným odtěženým koridorem. V průběhu realizace však byla jeho podoba změněna a prostor byl vyplňován materiálem dodávaným společností Ridera Bohemia.

O původu, složení a vlastnostech části tohoto materiálu vznikly závažné pochybnosti. Kontrolní zjištění poukázala na nedostatky v evidenci i na přítomnost nevyhovujících složek. Ridera pochybení odmítá a tvrdí, že postupovala v souladu s požadavky na realizaci díla. Správní řízení v této věci bylo zastaveno, aniž by byla odpovědnost za tvrzené protiprávní jednání prokázána. Nepadla však dosud odpověď na tu zcela zásadní technickou otázku, zda stěna dokáže dlouhodobě odolat účinkům postupujícího hoření.

DIAMO zveřejnilo výsledky kontrolních vrtů, které podle podniku potvrzují správnou hloubku založení stěny. Její ochrannou funkci má dále posoudit Technický ústav požární ochrany. Právě odborné ověření funkčnosti bariéry je nyní podstatnější než pokračující vzájemná obvinění. Dokud nebude jasné, zda stěna spolehlivě plní svou funkci, nelze považovat bezpečnostní systém za definitivně vyřešený.

Další oddělovací stěny mají podle současné koncepce navázat na již realizovaná opatření a vytvořit systém, který bude bránit šíření termické aktivity do citlivých částí území. DIAMO má připravenou projektovou dokumentaci a zajišťuje potřebná stanoviska.

Problémem však zůstávají vlastnické vztahy. Přibližně polovinu území haldy vlastní společnost OKK Koksovny, s níž se státní podnik nedohodl na podmínkách majetkového vypořádání.

Změna územního plánu Ostravy schválená v září 2026 sice otevřela možnost případného vyvlastnění potřebných pozemků, sama o sobě ale přístup na ně ani zahájení staveb nezajišťuje.

A tak po letech diskusí zůstává jeden z hlavních bezpečnostních prvků stále nedokončený. Přitom právě schopnost dokončit oddělovací systém rozhodne, zda se nová sanační koncepce promění v účinné opatření, nebo zůstane jedním z řady plánů, které se nepodařilo uskutečnit.

V konci září se udály dvě věci – ostravský magistrát odsouhlasil změnu územního plánu, která umožňuje vyvlastnění pozemků heřmanické haldy. A padla i (zatím)  poslední nabídka na odkup pozemků heřmanické haldy ve vlastnictví společnosti Ostravsko-karvinské koksovny – ve výši 230 milionů korun. Podle všech dostupných informací zatím na nabídku žádná reakce nepřišla.

Jisté je jedno – halda hoří a hořet bude. Pokud se podaří spolehlivě oddělit termicky aktivní část od skládky chemických odpadů a kalových nádrží, zajistit stabilitu odvalu, udržet jeho vliv na okolní prostředí na přijatelné úrovni a průběžně prokazovat, že ochranná opatření fungují, bude dosaženo podstatné části sanačního cíle.

A to i v případě, že bude uvnitř vymezené části haldy termická aktivita ještě dlouho pokračovat. Samozřejmě to předpokládá další důsledný a dlouhodobý monitoring, který DIAMO provádí dnes.

Naše sedmidílné pátrání po odpovědích na haldu otazníků tímto končí. Nedopátrali jsme se všech odpovědí. Některé skutečnosti zůstávají předmětem odborného posuzování, jiné právních sporů. A některé bude možné vyhodnotit až ve chvíli, kdy budou připravovaná sanační opatření skutečně dokončena.

Dnes však víme mnohem více než na začátku. Známe základní příčiny hoření a rozumíme tomu, proč je mimořádně obtížné je zastavit. Víme, kde leží nejvýznamnější rizika, proč vznikly spory kolem oddělovací stěny a jakou roli sehrály soukromé podnikatelské projekty a komplikované vlastnické vztahy.

Víme také, že dosavadní vývoj nelze jednoduše vysvětlit jediným selháním, jediným viníkem nebo jediným chybným rozhodnutím. Heřmanická halda je výsledkem dlouhé průmyslové historie, stejně jako její současné problémy.

Za více než dvě desetiletí se zde vystřídalo několik sanačních koncepcí, soukromých vlastníků, dodavatelů i odpovědných představitelů státního podniku. Vznikly odborné studie, posudky, správní rozhodnutí a soudní spory. Termická aktivita mezitím pokračovala.

Určitě není namístě slibovat, že halda v dohledné době přestane hořet. Takový slib by podle současných poznatků ani nebyl realistický. Realistické je požadovat něco jiného: aby stát a vlastníci dotčených pozemků konečně vytvořili podmínky pro dokončení bezpečnostních opatření, jejichž účinnost bude možné odborně ověřovat a dlouhodobě kontrolovat. Právě v tom může být ono příslovečné světlo na konci tunelu.

Fakt, že heřmanická halda po čtvrtstoletí stále hoří, se ve všech souvislostech nedá nazvat selháním. Pokud by ale ani v nejbližších letech nebyla přijata a dokončena opatření, která mají zabránit tomu, aby její hoření zasáhlo místa, kde by mohlo způsobit mnohem vážnější následky, bylo by to selhání zcela jistě.

Halda může hořet klidně dál. Odpovědnost za její bezpečné zvládnutí ale nelze dál odkládat.

Sledujte sérii DO TEČKY! s podtitulem Halda plná otazníků.

První díl

Druhý díl

Třetí díl

Čtvrtý díl

Pátý díl

Šestý díl