Jak cla škrtí ekonomiku a podkopávají růst?

Model, který autoři využívají, je postaven na modifikovaném Novokeynesiánském rámci s mezinárodním obchodem a zohledněním dovozních vstupů. Základní zjištění je jednoduché, ale zásadní: dočasná cla vyvolávají recesi, pokud je elasticita dovozní substituce nižší než kombinovaná vážená elasticita exportů a mezitemporální substituce spotřeby. V případě USA je splnění této podmínky vysoce pravděpodobné. Spotřebitelé i firmy reagují odkladem nákupů, exporty oslabují kvůli ztrátě konkurenceschopnosti a domácí produkce není schopna pružně nahradit výpadky dovozu. Výsledkem je pokles HDP.

Na první pohled cla zlepšují obchodní bilanci – méně dovozu díky slabší domácí poptávce. Jenže to platí pouze v absenci odvety. Jakmile zahraniční partneři zareagují vlastními cly, propad vývozu je prudký, recese se prohlubuje a obchodní bilance se paradoxně zhoršuje. USA ztrácí podíl na globálních trzích, aniž by získaly odpovídající náhradu ve formě vyšší domácí produkce.

Centrální banka může na tarifní šok reagovat uvolněním měnové politiky – snižuje sazby, čímž tlumí pokles poptávky. Současně však dochází k oslabení dolaru, což zdražuje dovoz. Výsledkem je stagflační situace: recese spojená s růstem cen, proti níž je měnová politika téměř bezmocná. Klasický trade-off mezi inflací a nezaměstnaností se rozpadá – šok působí negativně na obě strany.

Tradiční teorie optimálních cel operuje s rovnováhou mezi zlepšením terms-of-trade a distorzními náklady. Studie ukazuje, že v krátkodobém horizontu přibývá ještě silnější efekt – výpadek produkce, který převažuje nad potenciálními přínosy. I malá cla s odvetou znamenají welfare ztrátu. To radikálně zpochybňuje racionální jádro protekcionistické strategie.

Analýza ukazuje, že obchodní válka není nástrojem geopolitického vítězství, ale spíše ekonomickou autodestrukcí. V krátkodobém horizontu vede k recesi, inflaci a zhoršení obchodní bilance – zvláště pokud dojde k odvetným opatřením. Spojené státy, byť velké, ztratily více, než získaly. Klíčová otázka tedy není zda cla fungují, ale komu slouží. A odpověď je znepokojivá – rozhodně ne domácím spotřebitelům, podnikům ani ekonomice jako celku.

Zastánce obchodních válek řekne, že to jsou pouze krátkodobé posuny v poptávce, obchodní bilance a směnných relací. Nedávná studie Davida Baqaeeho a Hannese Malmberga však ukazuje, že z dlouhodobé perspektivy tuto tradiční logiku zastiňuje mnohem silnější mechanismus: útlum kapitálové akumulace. Cla totiž zdražují investiční statky, které se ve Spojených státech z velké části vyrábějí nebo montují z dovážených komponentů. Vyšší relativní cena kapitálu vede firmy k omezování investic; kapitalizovaná ekonomika tak postupně ztrácí svou „svalovou hmotu“ a s ní i produktivitu práce.

Autoři tento mechanismus vtělili do dynamického modelu s devíti regiony a šestadvaceti odvětvími, jenž sleduje nejen tok zboží, ale i tvorbu kapitálu a rozhodování domácností o úsporách. Simulace ukazují, že při vzájemném zavedení cel klesá reálná spotřeba amerických domácností o 2,6 % a mzdy o 3,7 %. Pokud by byl kapitál držen konstantní (jako ve starších modelech), pokles spotřeby by činil jen 0,6 %. Právě flexibilita kapitálové zásoby vysvětluje sílu negativního dopadu. Razance efektu tedy pramení právě z pohyblivosti kapitálové zásoby. V případě EU jsou dlouhodobé efekty 13x nižší.

Odmyslí-li se odvetná opatření a Spojené státy by cla zavedly jednostranně, tradiční teorie optimálního tarifu by slibovala drobné zisky ze zlepšení směnných relací. Studie však dokládá, že i v tomto hypotetickém scénáři mizí původní výhoda –⁠ pokles kapitálu převáží zlepšení směnných relací.

Z politického hlediska vyplývá z analýzy dvojí ponaučení. Zaprvé, cla nejsou jen dočasný „vyjednávací klacek“ –⁠ prodražují vstupy pro investice a dlouhodobě ořezávají růstový potenciál. Zadruhé, každé posouzení tarifní politiky musí pracovat s předpokladem, že kapitál se může měnit; jinak nepodchytí jádro hospodářských nákladů a riskuje hrubé podhodnocení škod.

Obchodní války nejsou jen krátkodobé rozkolísání statistik. Mohou přetvořit strukturu celé ekonomiky – a to k horšímu.