Evropa mezi Čínou a Amerikou: Lekce z obchodního šoku

Zkušenost USA s China shockem, jak jej popsal ekonom David Autor, nabízí cenné varování – nejen o tom, co nefungovalo, ale i o tom, čemu by se Evropa měla za každou cenu vyhnout.

David Autor spočítal, že mezi lety 1999 a 2011 způsobil prudký nárůst dovozu z Číny ztrátu zhruba dvou milionů pracovních míst ve výrobě ve Spojených státech. Nejhůře postižené byly regiony závislé na tradiční průmyslové výrobě. Zatímco spotřebitelé získali levnější zboží, pracovníci v Hickory, Severní Karolíně, ztratili živobytí, identitu a naději. Reakce americké vlády byla pozdní a nekoordinovaná. Sociální sít nedokázala zachytit padající pracovníky, a absence proaktivních investic do rekvalifikace a inovací pouze prohloubila krizi.

Autor dnes varuje, že nový přístup Donalda Trumpa – dramatické tarify na čínské zboží – jen posiluje hospodářskou nestabilitu. Místo cílené ochrany klíčových sektorů, jako jsou polovodiče, elektromobily či umělá inteligence, vzniká plošná daňová zátěž, která poškozuje i americké vývozce a odrazuje investory.

Trumpova politika ilustruje nebezpečný paradox: ve snaze zabránit dalšímu šoku se vytváří prostředí, které může vyvolat nový, tentokrát „autogenní“, ekonomický otřes. Nepředvídatelnost obchodní politiky a narušení dodavatelských řetězců způsobují, že i firmy přesouvající výrobu z Číny – například do Vietnamu – čelí novým, nečekaným bariérám.

Evropa se může poučit. Německý automobilový průmysl, francouzská jaderná energetika či italské strojírenství čelí podobným výzvám jako kdysi americké továrny. Čína již není „dílnou světa“ – transformuje se na high-tech impérium, které dominuje v sektorech budoucnosti. Evropa musí učinit tři klíčové kroky:

1. Cílené investice, ne plošné bariéry: Podobně jako Čína či USA s programem CHIPS Act, musí EU identifikovat strategické oblasti – kvantové technologie, obnovitelné zdroje, pokročilou výrobu – a masivně do nich investovat. Ne však formou necílených dotací, ale ve spojení s výzkumem, veřejnými zakázkami a podporou startupů.
2. Společný evropský přístup: Roztříštěnost národních politik je smrtící. Společná průmyslová strategie EU, založená na jednotném trhu, koordinaci a sdílení rizik, je podmínkou přežití v globální konkurenci.
3. Sociální mobilita jako pojistka: Zatímco USA podcenily lidský aspekt transformace, Evropa by měla zúročit své silné stránky: přístup k rekvalifikaci, aktivní politiku zaměstnanosti a robustní sociální stát. Je třeba investovat do lidí stejně jako do továren.

Autorův pohled je cenný právě svou dvojí kritikou: varuje před dogmatickým vírou v trh, ale i před destruktivním nacionalistickým protekcionismem. Pro Evropu je to výzva k inteligentnímu pragmatismu. Nevracet se do minulosti, ale vybírat si bitvy, které skutečně stojí za to vyhrát.

Evropský přístup musí stát na modernizaci, spolupráci a inovaci. Jinak riskujeme, že až příště přijde další globální otřes, bude nás čekat vlastní Evropský šok – a nebude koho obviňovat, než sebe.