Co nám brání poznat pravdu ve věku dezinformací?

A není to náhoda. Výzkum Garrett & Weeks (2017) ukazuje, že hluboko pod povrchem našich politických názorů nebo mediálních bublin leží epistemická přesvědčení – tedy naše představy o tom, co je to pravda, jak ji poznáme a kdo rozhoduje, co je skutečné. A právě tato přesvědčení mají zásadní vliv na to, zda člověk uvěří konspirační teorii, odmítne vědecký konsenzus nebo se nechá zmanipulovat dezinformací.

Jinými slovy – náš problém s dezinformacemi není jen o lhaní politiků nebo algoritmech na sociálních sítích. Je to hlubší kulturní a kognitivní problém. Krize důvěry v poznání samotné.

Znáte to: někdo sdílí nesmysl o tom, že Bill Gates do nás dává čipy, a když mu pošlete důkaz, odpoví: „Však si to najdi. Nenechávám si všechno diktovat od systému.“ Nejde o fakta, ale o epistemologii – o to, čemu věříme, že fakta vlastně jsou.

Garrett a Weeks identifikovali tři klíčové postoje: 1) Důvěra v intuici („já to prostě cítím“); 2) Potřeba důkazů („chci vidět data“); 3) Přesvědčení, že pravda je politická („pravdu určují mocní“).

Každý z těchto přístupů zásadně mění, jak lidé vyhodnocují informace. A co víc — podle výzkumu jsou relativně stabilní, ale přesto ovlivnitelné. Zásadní tedy je, kdo a jak tyto epistemické postoje formuje.

Žijeme v době, kdy konspirační teorie nejsou jen okrajovým fenoménem, ale součástí hlavního politického proudu. Od ploché země po dezinformace o covidu a klimatu — velké části společnosti odmítají realitu, protože se nehodí do jejich rámce. Ale jaký rámec to je?

Právě ten epistemický. Epistemická krize znamená, že nemáme společný základ, na kterém by debata mohla probíhat. Když někdo věří, že „věda je jen názor“, a druhý očekává argumentaci opřenou o data, jejich rozhovor není dialog – je to střet dvou různých vesmírů.

Tato krize úzce souvisí s rostoucí polarizací. Politická identita se čím dál víc proměňuje v kulturní kmen, který sdílí nejen hodnoty, ale i vlastní epistemologii.

Republikáni a demokraté v USA se liší nejen v tom, co si myslí, ale i v tom, jak věří, že se pravda poznává.

Populismus čerpá svou sílu právě z narušení důvěry v tradiční nositele poznání – novináře, vědce, akademiky. Nejde jen o obsah (např. „migranti ohrožují naši kulturu“), ale i o formu: kdo to říká a na základě čeho tomu věříme.

Typický populistický apel nestaví na důkazech, ale na emoční rezonanci: „Vy to přece cítíte stejně!“ Tento styl komunikace je perfektně sladěný s epistemickým postojem důvěry v intuici. Je rychlý, jednoduchý, a obejde se bez ověřování faktů. Zároveň dává moc těm, kteří „říkají nahlas to, co si všichni myslí“ – bez ohledu na to, jestli je to pravda.

Výzkum ukazuje, že právě důvěra v intuici a nedůvěra v objektivitu pravdy (pravda jako politikum) jsou klíčové faktory, které zvyšují náchylnost k populistickým narativům.

Výzkum Garretta a Weekse probíhal pomocí tří rozsáhlých a reprezentativních dotazníkových šetření v USA (2015–2016) a zaměřil se na tři klíčové epistemické postoje:

1. Důvěra v intuici při rozhodování o faktech (FI-facts): Lidé, kteří věří svému „vnitřnímu pocitu“ spíše než důkazům, jsou náchylnější k víře v konspirační teorie. Tito lidé často říkají, že „to prostě cítí“ – a pokud se jim nějaká informace intuitivně líbí, považují ji za pravdivou, i když odporuje důkazům.
2. Potřeba důkazů (Need for evidence): Na druhém konci spektra jsou lidé, kteří trvají na tom, že přesvědčení musí být podloženo důkazy. Tito lidé mají menší sklony věřit dezinformacím a lépe rozeznávají realitu od fikce, i v politicky citlivých tématech, jako je klimatická změna nebo bezpečnost očkování.
3. Přesvědčení, že pravda je politická (Truth is political): Tento postoj tvrdí, že „fakta“ nejsou objektivní, ale vždy nějak politicky konstruovaná – tedy že „pravda“ závisí na tom, kdo ji říká a proč. Lidé s tímto přesvědčením jsou rovněž náchylnější k dezinformacím, protože vnímají odborný konsenzus jako nástroj moci.

Z výzkumu Garrett & Weeks vyplývá několik důležitých věcí:

• Fakta nestačí. Nestačí „vyvracet mýty“. Pokud člověk nevěří, že fakta mají váhu, žádný fact-checking nezabere.
• Musíme učit epistemologii. Základy kritického myšlení nejsou jen o logice, ale o tom, čemu věříme, že je pravda. Mediální gramotnost musí zahrnovat i otázku „kde se berou fakta?“
• Podporujme myšlení založené na důkazech. Nejen ve školách, ale i v politickém diskurzu. Důraz na transparentní zdůvodňování postojů a veřejné ověřování by měly být normou, ne výjimkou.
• Buďme pozorní ke stylu, jakým lidé mluví o pravdě. Když někdo často říká „to přece každý ví“ nebo „já to cítím“, je dobré se ptát: Na základě čeho to víš? A nebát se odpovědi: Já tomu prostě věřím.

Když mluvíme o krizi pravdy, nemyslíme tím, že „lidé si nepamatují fakta“. Myslíme tím, že nevědí, komu a čemu mají věřit. A proč. A právě to je důvod, proč je tak těžké někoho přesvědčit, že se mýlí.

V jádru současné společenské rozdělenosti neleží jen rozdílné názory, ale rozdílné způsoby poznávání. Pokud se nedokážeme shodnout na tom, co je důkaz a jak se poznává pravda, nemůžeme mít společnou debatu. Máme jen paralelní monology.

A možná největší výzvou pro budoucnost není „boj s fake news“, ale obnova společného poznávacího rámce.

Ne jaké máme názory, ale jak víme, co je skutečné.