Proč zase nefunguje trojúhelník času

Rok 1929 byl rokem tiché paniky. Politické násilí se mísilo s kulturním rozmachem, hospodářský optimismus s neviditelnými prasklinami ve finančním systému. Málokdo tušil, že do roka přijde Velká hospodářská krize a o pár let později se Evropa propadne do válečného běsnění. Illiesova věta zachycuje atmosféru doby, kdy se lidé odvraceli od minulosti, příliš bolestivé a sporné, a nevěřili v budoucnost, která byla mlhavá a nejistá. Zbývala jen přítomnost. A v ní se rodily krátkozraké vášně, které živily extrémy.

Dnes jsme v jiné éře, ale logika je až nepříjemně podobná. Žijeme v VUCA světě – prostředí, které je nestálé (volatility), nejisté (uncertainty), složité (complexity) a nejednoznačné (ambiguity). Každý z těchto prvků podrývá naši schopnost plánovat a věřit, že dlouhodobá strategie má smysl. Když k tomu připočteme klimatickou krizi, technologické otřesy, geopolitické napětí a ekonomické turbulence, dostáváme koktejl, který dává lidem důvod soustředit se jen na „tady a teď“.

Polarizace společnosti tento efekt násobí. Minulost se stává bojištěm interpretací, není prostor pro konsensus o tom, co se vlastně stalo a co si z toho odnést. Budoucnost je zase terčem vzájemného obviňování: každá představa o ní je hned odmítána jako utopie, dystopie nebo naivní plán. Přítomnost pak zůstává jediným místem, kde se lze shodnout. Ale shoda tu často neznamená spolupráci. Spíše sdílení okamžitého hněvu, strachu nebo nadšení.

V takovém prostředí roste populismus. Politici, kteří nemusejí skládat dlouhodobé účty, jen přesně cítí tep okamžiku a zesilují ho. Nepotřebují minulost, protože ta je rozdělená. Nepotřebují budoucnost, protože ta je nejistá. Využívají přítomnost, aby mobilizovali příznivce a vymezili nepřítele, často v několika hodinách od vzniku nějaké události. Rychlost sociálních sítí tuto dynamiku akceleruje.

Problém není v tom, že se zajímáme o přítomnost. Problém je, když se z přítomnosti stane jediný referenční rámec. Přítomnost bez ukotvení v minulosti a bez směru k budoucnosti je jako plavba bez kompasu – může působit svobodně, ale stačí první bouře a loď je ztracená.

Poučení z roku 1929 je jednoduché, ale těžko proveditelné: Odolnost společnosti závisí na schopnosti udržet trojúhelník času: učit se z minulosti, mít realistickou, ale inspirující představu o budoucnosti, a přítomnost chápat jako prostor pro přípravu, ne jen pro okamžitou spotřebu emocí.

Pokud tuto rovnováhu neobnovíme, riskujeme, že stejně jako tehdy „bezuzdně propadneme přítomnosti“. A pak už jen doufáme, že cena, kterou za to zaplatíme, nebude příliš vysoká.