Proč je lítost naší nejdražší komoditou

Když se zahraniční novináři ptají na specifika české mentality, obvykle skončíme u Švejka, piva a chalupaření. To jsou ale jen kulisy. Skutečné drama se odehrává v neurochemickém a sociologickém podhoubí našeho národa, v emoci, pro kterou většina světových jazyků nemá přesný ekvivalent.

Angličtina zná pity (soucit), regret (lítost nad minulostí) nebo remorse (výčitky). Němčina má Weltschmerz. Ale česká lítost? To je syntetický materiál. Je to slitina smutku, sebelásky, pocitu nespravedlnosti a potlačené touhy po odplatě.

Pro někoho může být zvláštní, že se ekonom nezabývá jen tvrdými daty, ale i emocemi. Ale emoce ovlivňují trhy, volby i demografické křivky. A pokud se podíváme na „českou lítost“ optikou behaviorální ekonomie, zjistíme, že jde o jeden z nejméně efektivních mechanismů, jak se vyrovnávat s realitou. Přesto v něm setrváváme. Proč?

Abychom pochopili makroekonomické dopady této emoce, musíme si ji definovat. Nejpřesnější definici nám neposkytl Freud ani Jung, ale Milan Kundera. V Knize smíchu a zapomnění popisuje lítost jako „stav trýzně vytvořený náhlým dohledem na vlastní bídu“.

To je klíčový moment. Lítost není jen smutek. Je to reakce na srovnání. Je to moment, kdy se podíváte na sousedovo nové auto, na úspěch kolegy, na geopolitický vliv velmoci, a pak se podíváte na sebe. Ten rozdíl mezi tím, kde jsme a kde si myslíme, že bychom měli být, vyplňujeme lítostí.

V českém kontextu má lítost specifickou dynamiku. Není to tichá rezignace. Je to aktivní, i když skrytý proces. Kundera geniálně dodává, že lítost funguje jako dvoutaktní motor: následuje po ní touha po pomstě. Ale protože jsme „malý národ“ (nebo se tak alespoň vnímáme), nemůžeme dát pěstí tomu silnějšímu. A tak se naše agresivita obrací dovnitř nebo se transformuje do pasivní agrese a rovnostářství.

Sociologie nám nabízí vysvětlení, proč je tento sentiment v Česku tak silně zakořeněn. Je to strategie přežití. Po staletí jsme byli součástí větších celků, o našem osudu se rozhodovalo ve Vídni, v Berlíně, v Moskvě. Mnichov 1938 a Srpen 1968 nejsou jen historická data, jsou to traumata, která do národní psychiky vypálila pocit vnějšího zavinění.

Navykli jsme si, že historie je něco, co se nám děje, nikoliv něco, co tvoříme.

V takovém prostředí se lítost stává racionální adaptací. Pokud nemůžete vyhrát silou, musíte vyhrát morálně. A kdo je morálnější než trpící oběť? V českém diskurzu má ten, kdo “to má těžké”, automaticky pravdu. Lítost se stává měnou, kterou si kupujeme pozornost a omluvenku z odpovědnosti. Je to náš sociální kapitál.

Problém nastává, když se tento historický atavismus střetne se současností.

Dnes žijeme ve světě polykrize. Inflace, energetická nejistota, válka na Ukrajině, nástup AI. To jsou obrovské, tektonické pohyby. V takovém prostředí je klíčovou kompetencí adaptabilita, rychlost a resilience. Prostě odolnost.

Česká lítost je ale pravým opakem resilience. Funguje jako kotva.

Část společnosti, která propadá největší skepsi a radikalizaci, není nutně ta nejchudší (měřeno příjmy), ale ta, která se cítí nejvíce zneuznaná. Lítost zde funguje jako toxický filtr reality.

V ekonomice: Místo abychom hledali cesty, jak inovovat nebo změnit kvalifikaci, cítíme lítost nad tím, že „staré dobré časy“ například levných energií a jistot jsou pryč. Očekáváme, že stát (novodobý císařpán) nás zachrání, protože „my si to přece nezasloužíme“.

V politice: Polarizace v Česku je často soubojem dvou lítostí. Jedna strana lituje, že jim svět utíká a nerozumí mu (konzervativní lítost), druhá strana lituje, že musí žít v zemi s těmi prvními (liberální lítost). Obě strany se cítí jako oběti té druhé. Diskuze končí, začíná zákopová válka ublíženosti.

Lítost je v tomto kontextu brzdou modernizace. Je to klam utopených nákladů aplikovaný na národní identitu. Investovali jsme tolik energie do toho, abychom se cítili jako oběti dějin, že se této role odmítáme vzdát, i když nám už nic nepřináší.

Nemůžeme mluvit o lítosti a nezmínit její ošklivější sestru: závist. V českém pojetí jsou to spojené nádoby. Pokud je lítost „trýzeň z pohledu na vlastní bídu“, nejrychlejším lékem (byť dočasným) je snížení cizího úspěchu.

V ekonomii to vidíme v odporu k elitám, v podezírání úspěchu. Pokud někdo uspěl, neptáme se „jak to udělal, abych se inspiroval?“, ale „koho okradl?“. Tento postoj dramaticky snižuje naši schopnost generovat bohatství. Místo abychom pekli větší koláč, hádáme se, proč má soused větší drobek, a tajně doufáme, že mu zplesniví. Lítost nehledá řešení typu win-win, lítost hledá stav, kdy jsou na tom všichni stejně špatně, protože to je ten moment, kdy „trýzeň“ polevuje.

Je tato diagnóza fatální? Nikoliv. Data i pozorování ukazují, že se měníme.

Mladší generace, která nezažila normalizaci, ten skleník, kde se lítosti dařilo nejlépe, už tento emoční kód nese méně silně. Vidíme nástup podnikatelů, vědců a aktivistů, kteří odmítají roli oběti. Rozumí tomu, že svět jim nic nedluží.

V této nové energii je řešení. Lítost má obrovský energetický potenciál. Je to silná emoce. Pokud ji dokážeme sublimovat, můžeme ji proměnit:

Z lítosti do soucitu: Lítost je sebestředná (já trpím). Soucit je orientovaný ven (chci pomoci tobě). Na začátku války, kdy k nám utekli statisíce Ukrajinců jsme ukázali, že toho jsme schopni.

Z vnějšího do vnitřního řízení: Musíme jako společnost přijmout, že naše „bída“ (ať už reálná či domnělá) není jen výsledkem spiknutí mocných, ale často i naší vlastní pasivity.

Lítost je jako mlha v české kotlině. Je v ní teplo, tlumí zvuky a ostré hrany světa, ale není v ní vidět na cestu. Abychom v 21. století uspěli, budeme muset z této mlhy vystoupit. Bude to bolet, protože ostré světlo odpovědnosti řeže do očí. Ale je to jediný způsob, jak přestat být objektem dějin a začít být jejich subjektem.

Jsme národ s neuvěřitelným potenciálem improvizace a kreativity. Jen si musíme přestat sami sebe tak moc všímat a litovat se. Čísla nelžou: investice do sebelítosti má dlouhodobě záporný úrok. Je čas změnit emoční portfolio.