JANČÍ

Ještě vám dnes říkají Jančí?

Kamarádi a rodina ano, to se mnou jde od dětství.

Když se podíváte na cyklistiku dnes a v 80. či 90. letech, kdy jste jezdil vy, jak moc se proměnila?

To má dva pohledy. Na jednu stranu se proměnila strašlivě. Ale všechno se nějak vyvíjí. A na druhou stranu, základy, taktika, to zůstává stejné.

Ale vy jste přece nejezdil s rádiem v uchu…

Taky už jsme měli rádia.

Na Závodu míru asi ne.

To ne, pravda, ale u profesionálů už ano. To zásadní, co se změnilo, je určitě snaha vychytat do detailu kondici závodníků. Jak technicky, tak co se týče stravování, regenerace. To za nás určitě nebylo. Jedli jsme normálně v restauracích, samozřejmě byla to spíše středomořská kuchyně než česká, ale bylo to, dá se říct, běžné jídlo. Dneska to kluci mají jinak, každý tým má prakticky svého vlastního kuchaře, dělají jídlo na míru, co kdo potřebuje, měří kalorie, aby váha byla optimální. Hlídá se regenerace, kompenzační cvičení, udržují se, aby střed těla měli pevný. Za nás to bylo jinak, i když i já jsem cvičil stretching, ale ještě to nebylo až tak, aby bylo všechno dotaženo do detailu.

A ještě jedna věc se dramaticky změnila – všechno se šíleně zrychlilo, protože závody se zkrátily. Když jsem jel první Tour de France, pamatuji i třísetkilometrové etapy. To už není. Bývalo běžným zvykem, že závody profesionálů měly 200–250 i víc kilometrů, na začátku se nějaký čas jelo v normálním tempu, aby se člověk zahřál a pak bývaly rychlé konce. Dneska už jsou etapy, které mají pod 100 kilometrů, jede se rychle hned od startu, a to umožňuje uspět už mladším závodníkům. Vezměte si jména jako Pogačar, Van Der Poel, Van Art, Bernal a další, už v mladém věku jsou schopni vyhrávat závody. To za nás nebývalo zvykem. Když přišel někdo od amatérů k profesionálům v mé éře, najednou jezdil o 50, 80 i 100 kilometrů delší závody a bylo třeba, aby si na tu zátěž pár let zvykl, než byl schopný závodit s těmi nejlepšími. Dnes ti kluci přijdou a hned jsou schopni vyhrávat, být konkurenceschopní… Za mě to začal Peter Sagan, on byl první, komu se to podařilo, a všichni koukali, jak je to možné, v 21 letech… Tehdy byl jediný, dnes je takových jako on mnohem víc a cyklistika je tím víc zajímavá.

A není moc svázána týmovou taktikou?

To bylo vždycky, dokonce si myslím, že to bývalo ještě horší. Profesionální týmy měly jednoho kapitána a v podstatě všechny závody jeli na něj. Ostatní neměli moc šanci se nějak uplatnit, zkrátka byli jen na tu černou práci. Dneska je to jinak…

Ale UAE jezdí na Pogačara…

Samozřejmě, protože on jako jeden z mála má šanci vyhrát Tour de France, ale každý z kluků má svou funkci, a když se závod vyvine takticky jinak, mají šanci uplatnit se a třeba i vyhrát, to dřív opravdu nebývalo.

Je vůbec cyklistika individuální sport?

Kdepak, je to velmi týmový sport, bez toho by to nešlo a na tom je to postavené.

Že by přišel bůh typu Eddieho Merckxe a vyhrával sám, nehrozí?

Ale on nevyhrával sám. Byl členem týmu, který měl Eddieho Merckxe a měl to postavené na tom, že Eddie vyhrává. Ale samozřejmě, byl fenomenální, byl schopen vyhrávat od jara až do podzimu jakýkoliv typ závodu, ať to byla rovina nebo kostky nebo kopce nebo Tour de France. Jeho univerzalita byla neuvěřitelná.

A dnes se může narodit závodník, který by dokázal vyhrávat ve sprintu i v horách?

Já si myslím, že Pogačar má k tomu velmi blízko, je schopen vyhrát kteroukoliv Grand Tour, je schopen vyhrát jakoukoliv klasiku, je schopen jezdit i závody typu Paris‑Roubaix, kde je potřeba zvládnout to technicky. Ano, není to úplně typický sprinter, ale v menší skupince nebo do kopce má i tu výbušnost. Ale dnes je to složitější v tom, že konkurence se velmi vyrovnala a závodníci se připravují obvykle na velmi úzký časový úsek, kdy mají špičkovou formu, a pak zase potřebují čas, aby zregenerovali. Byla výjimka, když loni Pogačar vyhrál Giro, Tour de France a ještě mistrovství světa, což je velká trojka, úplně super.

Může on být ten, kdo vyhraje Giro, Tour i Vueltu?

To si nemyslím.

V čem on je tak výjimečný?

Nebo je to jenom práce? Gros je vždycky práce. Samozřejmě je potřeba mít talent, ale bez práce se to nikdy nedá dostat až na takovouto úroveň. Je velmi univerzální, skvělý vrchař, který dokáže jezdit skvěle časovky, což je kombinace na Grand Tour úplně super. Ale on navíc je ještě skvělý i technicky, dokáže se pohybovat skvěle v balíku, dokáže číst taktiku.

Samozřejmě má i skvělý tým, což je taky potřeba. A nebojí se experimentovat, protože to, co dělá, že ujede někde 80 kilometrů před cílem, to ještě před pár lety vůbec nedávalo smysl. To by se uvařil sám a ostatní díky spolupráci by ho lehce dojeli a zlikvidovali. Ale on s tím nemá problém. Naopak, ty závody jsou vyhnané do takového extrému, že když odjede on, všichni ostatní už jsou mrtví, nikdo nemá sílu ho následovat.

Nakolik cyklista potřebuje hlavu?

To je právě ono, hlava je zásadně důležitá, aby dokázala zvážit, jestli útoky mají, či nemají smysl, jestli tělo dokáže udržet výkonnost až do konce nebo ne. Cyklistika je šachová partie, jen nehrají dva soupeři, ale deset, dvacet… Protože jistě dvacet týmů má někoho, kdo může a chce vyhrát. A pak jsou tu ti, kteří chtějí jen vyhrát etapu nebo jet v úniku… každý se snaží svou taktiku vnutit ostatním a v tom je potřeba umět číst, protože vznikají také aliance, kdy je to výhodné pro dva týmy, tři týmy.

Má cyklista jeho typu autonomii, že prostě řekne do rádia: Cítím se dobře, jedu, a jede? Nebo i jemu to schvaluje šéf týmu?

Týmová taktika se tvoří před samotným závodem nebo před etapou, vždycky je schůze, kde se řekne, jaké jsou cíle, co asi kdo by měl jet. Ale závod je závod, takže pak se to všechno vyvíjí podle toho, jestli nevznikne nějaká nečekaná situace, jestli nemá jiný tým navrch a je potřeba reagovat… Obvykle ale jsou cíle jasné a všichni přesně vědí, co mají dělat. A ano, závodník typu Pogačar, když se cítí a řekne, že chce taktiku změnit, tak to asi udělat může. A i kdyby to v tom jednom konkrétním případě nevyšlo, kolikrát je pro tým důležité udělat show pro lidi, aby se bavili, sledovali tým i toho závodníka. Někdy to zkrátka není jenom o vítězství, ale o tom, že uděláte závod.

Jaké to je, vyhrát na Champs‑Élysées?

Tak je to fajn, jako vyhrát v podstatě jakýkoliv jiný závod, je to skvělý pocit a samozřejmě umocněný tím, že na Champs‑Élysées to má ještě trošku jinou atmosféru. Užíval jsem si to hodně. Ale každé vítězství má něco do sebe a každé je svým způsobem specifické.

A nezasteskne se vám někdy po tom kolotoči?

Protože vy jste z něj vlastně nadobro vystoupil… Nezasteskne, moje kariéra, řekl bych, byla skoro optimálně dlouhá a povedlo se mi vyhrát hodně z toho, co jsem vyhrát chtěl.

Zatím vás vlastně nikdo nepřekonal. Jedenáct etapových vítězství na Grand Tour, Závod míru, nějaká ta vyhlášená klasika a spousta dalších závodů…

Je to dané tím, že jsem byl sprinter, a přece jenom sprinteři mají těch šancí o něco více než vrchaři nebo ti, co jezdí na celkové pořadí, tam těch možností asi přece jenom méně je. Ano, povedlo se mi vyhrát spoustu etap, i důležitých, dokonce i etapových závodů, ale nikdy to zase nebylo o tom, že bych byl kandidát na celkové pořadí na Grand Tour, protože v kopcích jsem tahal za ten kratší konec provazu.

A měl jsem asi velké štěstí, že se mi povedlo dostat se k profíkům jako mladý. Protože Milan Jurčo nebo Jiří Škoda se k nim dostali na sklonku kariéry, kdy už neměli moc šancí se nějak předělat a zvyknout si na jiný způsob ježdění. Byli to skvělí závodníci a taky se jim povedlo pár skvělých výsledků. Já měl to štěstí, že když startovala moje kariéra, tak padl režim a začal volný pohyb po Evropě, a navíc jsem vyhrál Závod míru, což mi otevřelo dveře do profesionálního světa.

Mělo to zvuk v profesionálním světě, byť to byl amatérský závod?

Samozřejmě. On má i dnes velké jméno, jezdí se to ve verzi do 23 let a je to jenom na území České republiky, ale pro mladé jezdce je to skvělá příprava.

Jaké byly vaše začátky v Lampre?

To byly roky, kdy v týmu končil kariéru Giuseppe Saroni, skvělý italský závodník, mistr světa, vítěz Gira a podobně. Končil kariéru a tým procházel generační obměnou, ten první rok jsme se tam sešli úplně skupina bažantů, žádné velké jméno, zůstalo tam pár služebně starších pomocníků, jak se říká nosičů vody, a přišel jsem já jako naděje. Jezdili jsme závody, ale byl problém něco vyhrát, mně se to určitě v prvním roce nepovedlo, něco, myslím, vyhrál Fabrizio Bontempi, celkem rychlý závodník, ale ne úplně typická hvězda. Ale sponzoři chápali tu generační obměnu a nikdo nevytvářel nějaký extrémní tlak. Dostali jsme čas. Druhý rok už jsem něco málo vyhrál, nějaké dva, tři menší závody. Zlom nastal třetí rok, kdy jsem sice nevyhrál, ale byl jsem asi desetkrát druhý, umístění na bedně tam bylo relativně dost a jenom se čekalo, kdy přijdou ta vítězství. U profesionálů totiž být druhý, třetí, umístit se někde a vyhrát, to je rozdíl naprosto neuvěřitelný. No a pak ten čtvrtý rok to konečně přišlo, vyhrál jsem hned tři etapy na Giru, potvrdil jsem to i na Tour de France jednou etapou a pak už to bylo docela veselé.

A přesto, že za vámi zůstala výrazná stopa, nešel jste cestou jako Roman Kreuziger, který je v jednom z elitních týmů sportovním ředitelem…

No, na to musíte mít trošku vlohy a musí se vám ten kočovný způsob života líbit. Mně se na tom líbilo to soupeření, závody, ale jinak… jezdit po světě a mít neustále sbalený kufr, jeden den vybalit, druhý zabalit… to je celkem dost náročné a tenhle způsob života jsem nezvolil. Ani ho nikomu nezávidím. Navíc, sportovní ředitel tráví, dá se říct, celý den v autě. A věřte, že to si nic moc neužijete. Párkrát jsem to zažil, když jsem vzdal, to vás naloží týmové auto a zbytek etapy jste absolvoval v něm a to byla neuvěřitelná nuda. Jeďte v autě dvě stě kilometrů čtyřicítkou, do kopce dvacítkou. To se nedá. ¨

Takže Střelice jsou Střelice…

Jasně. Navíc v době, kdy jsem končil, jsme měli už nastartovaných pár obchodních aktivit a spíš jsem se chtěl věnovat jim a rodině. Když jste pořád po světě na závodech, tak se těšíte, že budete chvíli doma s těmi, které máte rád.

Obchod vám zůstal, ale také se angažujete v pořádání cyklistických závodů pro firmy…

Moje pozávodní aktivita měla klikatý vývoj, dost dlouho jsem se hledal a řekl bych, že to bylo asi i pět nejtěžších let mého života.

V čem?

Roky jsem byl zvyklý na dost velký stereotyp, na to, že ráno vstanu, najím se, jdu trénovat, abych posunul výkonnost, pak co nejvíc regenerovat, abych byl schopen fungovat i další den… A když od dvanácti do šestatřiceti neděláte nic jiného a najednou to skončí a nikdo od vás nic nečeká… Vystudoval jsem elektrotechniku, ale 25 let jsem ji nedělal, takže to nebyl směr, kterým bych mohl jít.

Ale přece jen, dělal jste sportovního ředitele Merida Bike Team…

Ano, dva tři roky jsem jezdil s klukama po světových pohárech a byla to cyklistika na té nejvyšší úrovni, i když ne ta moje silniční. Dokonce jsem měl myšlenku postavit nějaký menší vlastní tým horských kol a jezdit tady po České republice závody, propagovat náš obchod… ale nakonec jsem zjistil, že na ty závody moc není čas. Trochu jsem na sport i zanevřel, byly nějaké dohody, které se nenaplnily, tehdy jsem to bral trochu jako křivdu… A najednou jsem dostal nabídku z Lampre dělat obchodního zástupce pro Českou republiku a Slovensko. To byla velká výzva dělat úplně jiný obor, přijít do styku s jinými lidmi, naučit se nové dovednosti. Takže ve finále musím říct, že vlastně všechno nějak fungovalo, všechno mělo nějaký svůj účel a asi jsem si zkrátka musel prožít i horší roky, abych se něco naučil a abych dostal příležitost dělat něco jiného a znovu se chytnout.

Trenéřina vás nelákala?

Nikdy. Měl jsem možnost zkusit si to v rodině, ale nebyl jsem úspěšný. Syn byl sportovně nadaný, šikovný a každý, kdo ho viděl, s ním chtěl zkusit pracovat. Jenže sport ho bavil, jen dokud to byla zábava, když to začínalo bolet, chyběla vůle vydržet. Potřeboval nad sebou bič a tvrdou ruku, aby se donutil do těžší práce a na to já jsem nikdy nebyl. Já to měl vždy v sobě, chtěl jsem dělat víc než ostatní a někoho nutit mi přišlo zvláštní – buď to chceš dělat, tak dělej, nebo nechceš a pak dělej něco jiného. Nikdy bych nechtěl tlačit vlastní děti do něčeho, co nechtějí.

Ještě pořád nevidím tu cyklistiku pro firmy…

To vzniklo vlastně jako nadstavba byznysové části našich obchodů. Mí společníci přišli s tím, že bychom mohli pro firmy dělat třeba testování kol, team building víkend a podobné aktivity. Já jsem měl zkušenosti a kontakty, tak se mi povedlo zorganizovat něco tady na jižní Moravě, kousek od Brna. Což bylo fajn, měl jsem za zády obchod, automechanika a vše potřebné. A jižní Morava je na ježdění krásná. Pak jsme se dostali na Giro d‘Italia, podívat se na nějaké etapy, což je celkem atraktivní pro každého, kdo se věnuje cyklistice a chce se zblízka podívat na jména, která vidí v televizi. Jezdíme i Provence, Toskánsko… postupně se to začalo nějak nabalovat. Česká republika je v tomto fenomén, spousta lidí je tu nadšená do rekreačního sportu, to snad nikde jinde na světě neexistuje. Tady má každý druhý kolo, lyže… venku si všichni tyhle věci půjčují, protože nemá smysl koupit si lyže a dvakrát za zimu si někde zalyžovat. A když už si vybavení kupujete, investujete do něj často i dost peněz, je dobré se taky trochu vzdělat…

Jako že kolo má důležitější aspekty než barvu?

Tak nějak. Ono to vypadá úsměvně, ale nevěřil byste, kolik lidí má špatné kolo.

Čím může být kolo špatné?

Každý by si měl vybrat kolo tak, aby mu sedělo, správně vysoké, správně dlouhé, správně vybavené. Nemá smysl mít horské kolo celoodpružené, když nejezdí v těžkém terénu, to jen zbytečně tahá kila. Jsem toho názoru, že když už dělám nějakou volnočasovou aktivitu, tak bych měl být vybaven tak, abych si to především užil. A to není jen o kole, ale i o dalších věcech, třeba o obutí, o správném oblečení…

A takové konzultace jsou součástí vašich eventů?

Když vidím, že na kole někdo sedí špatně, samozřejmě se snažím poradit, protože vím, že to může pocit z jízdy posunout úplně na jinou úroveň. A ještě jedna věc – spousta lidí nikdy závodně nesportovala, koupí si kolo a najednou se v nich probudí závodník, sednou na kolo a jedou úplně na doraz. To není dobré. Všechno by mělo mít nějakou postupnost, jezdit pravidelně, nenárazově a postupně zvyšovat svou výkonnost. Takže potřebují poradit, co by měli dělat, že by si měli hlídat tepovou frekvenci, nepřekyselovat zbytečně organismus… Často vidím, že to lidé přeženou, protože si stanovují velké výzvy. Nikdy jsem neběhal a teď uběhnu maraton.

A výsledek? Protože běhám blbě, budu týden úplně odvařený. Eventy, které dělám, nejsou o tom najet co nejvíc kilometrů, ale o tom užít si tu příjemnou stránku cyklistiky, svézt se na kole, udělat si hlad a žízeň, spojit to s hezkou zastávkou na jídlo, s hezkými výhledy do krajiny. Takže je to spíš taková zážitková cyklistika.