Třikrát o českých daních

Často uváděná nepřiměřenost daňového zatížení práce v Česku je (aspoň v evropském kontextu) mýtem. Nestačí porovnat celkové odvody z pracovních příjmů (ať už placené zaměstnanci nebo zaměstnavateli), neboli porovnat součet daně a pojistného. V některých zemích totiž musí zaměstnanec ze svého „čistého“ příjmu provést určité další povinné platby (obvykle do soukromých penzijních fondů).
Teprve po zahrnutí těchto kvazi-daňových výdajů získáme porovnatelný ukazatel zvaný „klín povinných plateb“. Ten se liší podle rodinné situace, takže za každou zemi má organizace OECD k dispozici celkem 8 čísel: pro zaměstnance bez rodiny, sezdané bez dětí a konečně pro rodiny se dvěma dětmi a jedním nebo dvěma rodiči, navíc při různých úrovních příjmů. Česko je ve třech z těchto osmi kategoriích pod průměrem Evropské unie, ve zbylých pěti jen mírně nad tímto průměrem.
A navíc: vedle všech uvedených povinných plateb se domácnosti v mnoha zemích snaží ze svého čistého příjmu odkládat úspory na důchod (což lze brát jako další daň, byť jen „stínovou“). Česko však spolu s Belgií, Francií, Rakouskem aj. patří k zemím, kde toto odkládání není (zatím) tolik potřebné, protože dominantní část celkových příjmů důchodců jde z veřejných rozpočtů – takže mírně vyšší zdanění příjmů v těchto zemích dává jistý smysl.

Stupeň progresivnosti celkového zdanění domácností (tj. jak moc vyšší je procentuální zdanění pro domácnosti s vyšším příjmem) závisí zdaleka ne jen na samotné sazbě daně z příjmů ze závislé činnosti. Pár příkladů:
– slevy na dani způsobují progresi, protože snižují daňovou zátěž u nižšího příjmu relativně víc,
– nezdanitelné položky (dary, úroky z hypotečního úvěru, pojistné na penzijní připojištění nebo životní pojištění) způsobují nejspíš naopak degresi, neb je využívají hlavně lidé s vyššími příjmy,
– nenápadnou regresi způsobují také nepřímé daně (DPH, spotřební daně), protože výdaje na těmito daněmi zatížené zboží a služby tvoří vyšší procento v rozpočtech chudších domácností (bohatší utrácejí větší procento příjmu za cenné papíry, nemovitosti atp.)
Co se týče samotného zdanění příjmů, ČR patří v rámci OECD k zemím s nejmenší progresí:
Mohlo by se tedy zdát, že tlak na vyšší progresi je na místě, protože ČR je v tomto směru „pozadu“. Jenomže hlavním argumentem ve prospěch progresivního zdanění je snížení příjmové nerovnosti – a na tomto poli ČR vykazuje extrémně nízké hodnoty:
Hlavní „technický“ důvod pro posilování daňové progrese se tedy v Česku moc nevyskytuje. Rozhodnutí o síle progrese zdanění je ale nakonec vždy politické, bez ohledu na to, zda k němu jsou technické důvody nebo ne.

Pokud nakonec skutečně bude sníženo zdanění příjmů v rozsahu, který sníží příjmy veřejných rozpočtů o vysoké desítky miliard korun (jak o tom mluví některé scénáře vypracované ministerstvem financí), vzniká samozřejmě otázka, jak tento výpadek vykrýt.
Jednou elegantní možností je „probudit“ v ČR velmi málo využívanou daň z nemovitostí. Smysl by to dávalo, protože majetková nerovnost je v Česku podle všeho mnohem vyšší než ta příjmová (a plyne primárně z vlastnictví nemovitostí).
Pokud by výnos z daně z nemovitosti byl zvýšen tak, aby se podílel na celkových daňových výnosech v Česku aspoň v rozsahu, který najdeme například v Dánsku, znamenalo by to zhruba šestinásobné zvýšení (viz následující graf), které by samo o sobě pokrylo dobrou polovinu výše zmíněného výpadku.