Právo platit hotově by se mělo zcela zrušit

A to je problém, protože prodej za hotové je pro prodávajícího docela nákladná věc. Musí přijímanou hotovost zkoumat z hlediska pravosti a poškození, už přijatou hotovost musí skladovat, třídit – aby ji banky byly ochotny převzít – a přepravovat do bank, přičemž skladování zabírá prostor, zkoumání pravosti a třídění zdržuje a veškerá manipulace s hotovostí vyžaduje drahá opatření na ochranu před zloději. Kromě toho je tu neustálá obava z trapasu v podobě nedostatku drobných na vrácení, a v posledních letech nabyla na významu i otázka hygieny.

Uzákoněním práva na platbu hotově tak uvalujeme na obchodníky nezanedbatelné náklady. Řadu let už přitom existuje bezhotovostní alternativa. Ta může být pro obchodníka leckdy celkově výhodnější, zejména pokud nezneužívá hotovostní platby k daňovým únikům.

Nákladový rozdíl mezi oběma variantami a součet jejich nákladů může být někdy tak velký, že kvůli povinnosti přijímat hotovost daný prodejce svůj obchod buď ani neotevře, nebo přijímá právě jen hotovost. Trpí tak buď všichni spotřebitelé, nebo přinejmenším ti, kterým platba bezhotovostně nevadí nebo jim přijde z různých důvodů lepší.

Náznak toho, že popularita bezhotovostního placení oproti platbou hotově roste, lze získat například z vývoje relace objemů peněz, které česká populace drží v hotovosti versus na běžných účtech  – jako hlavní zdroj bezhotovostních plateb jsou využívány právě tyto účty. Hotovost v tomto srovnání ztrácí dlouhodobě na váze, přičemž tento trend je jen občas přechodně narušen šokem (covid, invaze na Ukrajinu) nebo metodickou změnou ve vykazovaných datech.

Podobně vyznívá i skutečnost, že objem peněz utracený v Česku přes kartu od roku 2015 (dřívější data nejsou) prudce roste, kdežto objem peněz, který byl vybrán z bankomatu, obvykle nejspíš k placení hotově, téměř stagnuje:

Klíčovým argumentem ve prospěch povinnosti obchodníků přijímat hotovost je, že mnohým z nás vadí u bezhotovostních plateb ztráta anonymity neboli vznik digitální stopy. Vedle toho se objevuje i obava, že některým našim spoluobčanům, zejména asi těm nejstarším, není placení bezhotovostně dostupné, protože nemají bankovní účet nebo k němu zřízenou platební kartu. Pro úplnost dodejme, že při platbách v hodnotě nad 270 000 Kč má prodávající zákonnou povinnost hotovostní platbu odmítnout: v tomto případě nad úvahami o anonymitě převážila v očích zákonodárců snaha potírat praní špinavých peněz.

V zahraničí není situace jednotná. Například ve Švédsku a v USA, tam s možností odchylky v jednotlivých státech federace, je výslovně dovoleno hotovost odmítnout. V mnoha dalších zemích je tato věc předmětem debaty a v praxi i jisté aplikační mlhy. Ostatně i v Česku se před pár lety ministerstvo financí vyjádřilo tak, že z českých zákonů absolutní povinnost přijímat hotovost neplyne.

Jádrem sporu je tedy konflikt dvou zájmů: na jedné straně zájem některých plátců vyhnout se úniku osobních dat o jejich platbách a případně se vůbec vyhnout nutnosti zřizovat si nebo používat bankovní účet, a na druhé straně zájem jiných plátců a některých obchodníků vyhnout se otravným aspektům používání hotovosti.

Za těchto okolností se mně jako správné jeví neupřednostňovat legislativně ani jeden způsob placení. A tím pádem dovolit trhu, aby našel řešení samovolně. Jedině poměření poptávky po každém způsobu placení a jeho nabídky totiž může odhalit, který z uvedených faktorů je pro většinu z nás silnější. Pokud mnoho kupujících hodně stojí o placení hotově a pokud tento způsob placení nebude pro prodávající o mnoho dražší než ten bezhotovostní, možnost platit hotově zůstane samozřejmostí. V opačném případě se bude trh samovolně posouvat od hotovosti pryč.

Platbu hotově by mnozí obchodníci nejspíš zachovali i v tomto případě, ale pravděpodobně za příplatek. Podobně jako nebylo po nástupu vlaků a autobusů zavedeno právo přepravovat se i nadále kočárem, takže pokud někdo dnes o takovou dopravu přece jen stojí, možnosti najde, ale musí si za ni oproti moderní hromadné dopravě připlatit. Nebo podobně jako nebylo po nástupu večerek a obchodů na pumpách zavedeno právo nakoupit si v nich potraviny za stejnou cenu jako v běžném obchodě, takže pokud někdo potřebuje nakoupit jídlo přece jen pozdě večer nebo na pumpě, musí si za to oproti běžným obchodům obvykle připlatit. Takových příkladů, kdy si za jisté pohodlí nebo snížení nějakého rizika musíte připlatit, je spousta.

Jestliže bychom i v případě ústupu od hotovosti chtěli chránit zájmy těch, kteří nejsou na placení bezhotovostně vybaveni, dá se to řešit – po vzoru například sociálních dávek – selektivní podporou ze strany státu: ať už formou dotací obchodníkům, aby možnost platit hotově pro takové lidi zachovali, nebo formou výpomoci přímo daným zákazníkům směrem k tomu, aby si k bezhotovostnímu placení cestu přece jen našli.

Právo platit hotově je ovšem ve skutečnosti už dlouhá léta výslovně zakotveno především v § 5 odst. 1 zákona o oběhu bankovek a mincí. Daný zákon uvádí několik zřídkakdy nastávajících výjimek, jako jsou například platby více než padesáti mincemi, platby pamětními mincemi nebo platby bankovkami a mincemi různě poškozenými.

Senátorský návrh mě tak vede k jasnému závěru: nejenže bychom měli nechat být Listinu základních práv a svobod, ale navíc bychom měli vypustit absolutní právo na platbu hotově i ze zákona o bankovkách a mincích. Jediný, kdo by měl mít trvalou povinnost přijímat hotovost, je stát ve chvíli, když mu někdo chce zaplatit daně: platba daně není dobrovolná transakce, a proto by nutící stran (tedy stát) měla být co nejvíc vstřícná, mimo jiné i tím, že přijímá všechny způsoby platby.

Nemějme ale strach, že by kvůli tomuto tržnímu přístupu mohla hotovost zcela zaniknout. Všichni kupující i prodávající se k používání bankovek a mincí jistě rádi vrátí ve speciálních případech blackoutu nebo jiné havárie bezhotovostních platebních systémů – podobně jako si mnozí doma schovávají staré dobré svíčky pro případ, že by na delší dobu přestala jít elektřina.

A pokud bychom se snad báli, že ekonomika riziko těchto událostí podcení a přípravu na krizové používání hotovosti příliš podcení, lze zavést zákonnou povinnost obchodníků, aby byli technicky připraveni na přijímání hotovosti a banky aby byly připraveny na výběry hotovosti v takovýchto speciálních případech – podobně jako dnes platí třeba povinnost mít ve vícepatrových domech kromě výtahu ještě schodiště, i když se fakticky použije jen ve speciálním případě požáru.