V čem jsou vady vládního návrhu na novou daň

Samozřejmě první úroveň námitek je taková, že snaha nějakou výši zisku označit za nadměrnou, neočekávanou a podobně je špatně jaksi zgruntu, principiálně. Je ale zřejmé, že většina nynější politické reprezentace tuto snahu neodmítá.

Sestupme tedy o stupeň níž, na úroveň námitek proti způsobu, jakým vláda navrhuje tuto daň počítat. Zde najdeme dvě základní vady.

První vadou je selektivnost: test nadměrnosti zisku je ve vládním návrhu uplatňován jen na několik vybraných sektorů, nikoli na celou ekonomiku v režimu padni komu padni. To vytváří v hlavách investorů (všech, nejen zahraničních) nejistotu: které firmy a podle jakého zjednodušeného klíče označí česká vláda (tato nebo kterákoli budoucí) jako přespříliš ziskové příště? Arbitrárnost založená jen na jednoduchých signálech – například že sazba na vkladech bank v ČNB je vysoká, a proto jsou zisky bankovního sektoru nyní nadměrné jistě mnohem víc než v jiných sektorech ekonomiky – musí každého investora zarazit.

Druhá vada se týká konstrukce testu nadměrnosti zisku: nebere v úvahu ani vývoj velikosti daného sektoru v čase, ani vývoj inflace a ani výkyvy ziskovosti v čase kvůli různým šokům. Pokud bychom chtěli tyto faktory vzít v úvahu, měli bychom zkoumat nikoli absolutní výši zisku v korunách, nýbrž míru ziskovosti a zdaňovat zisk, který odpovídá té části aktuální míry ziskovosti, která přesahuje nějaký dlouhodobý průměr. A zkoumat bychom měli dobu delší než pouhé čtyři roky 2018-2021.

Konkrétně v bankovním sektoru lze míru ziskovosti počítat jako podíl zisku a aktiv. Tento podíl byl zejména v letech 2020-2021 extrémně nízký. Brát jako základ pro výpočet očekávaného zisku absolutní výši zisku a jen za roky 2018-2021 je, přinejmenším co se bankovního sektoru týče,  zřetelně špatně.