Středa 29. května 2024
ikona hodiny29. 5. 2021 10:51

Soňa Jonášová: Uzavíráme kruh

Institut Cirkulární Ekonomiky (INCIEN) oslavil v loňském roce pět let svého působení. Nevládní nezisková organizace, která se zaměřuje na inovativní environmentální management, za tu dobu realizovala desítky projektů, a i díky ní zájem o téma cirkulární ekonomiky v České republice neustále stoupá. Se zakladatelkou INCIEN Soňou Jonášovou jsme si povídali nejen o cestě její srdcové organizace, ale také o určité pracovní deformaci, která ji doprovází třeba i na dovolené na Bali.

Martin Minha autor

Pojďme se vrátit do roku 2016, kdy jste se rozhodla INCIEN v České republice založit. Kde se ve vás vzala samotná myšlenka?

Bylo to čistě ze mě. Vždy, když nad tím přemýšlím, tak si uvědomím, že je to pro mě svým způsobem charakteristické. Cítím, že v tom, co dělám, je obrovský otisk mé rodiny a toho, jak to u nás funguje. Jde o hodnoty, které se předávají z generace na generaci a které vnímám už v práci mých babiček a dědečků, kteří jsou pro mě inspirací, i když měli velmi těžký život. Oba mí pradědečci měli velký střet s komunisty – jeden skončil ve vězení, druhý v blázinci. Ve dvanácti, respektive patnácti letech jejich synové, moji dědečci, přebrali hospodaření po svých otcích. Oba osudy jsou charakteristické tvrdou prací, kterou předávají i na své děti. V naší rodině se opravdu relativně tvrdě pracuje. Můžu hrdě říct, že mezi námi nenajdete flákače. Můj tatínek je velmi orientovaný na své cíle a vždy nám říká: „Pokud se vám něco nelíbí, tak to změňte. Zvedněte zadek a běžte pro to něco udělat. Dotahujte věci!“ My jsme v tomhle vyrůstali. Apeloval na nás, ať pečujeme o to, co máme, protože to jednou zdědíme.

Co měl tatínek konkrétně na mysli?

U nás to byla půda nebo více než dvousetletý statek, ve kterém bydlíme. Byť jsme ze zemědělské rodiny, nebyli jsme žádnou bohatou rodinou. Měli jsme a máme jen pár hektárků, ale doteď obdivuji, jak můj dědeček v posledních letech brání náš pozemek před zástavbou i před vysokými částkami za výkup. I teď, kdy se kolem vesnic zabírá zemědělská půda a staví se tam satelitní městečka, urputně drží naše pozemky a říká: „Na tom se nesmí nic stavět. Půda je to jediné, co máme! Když přijde krize, tak se přece nemůžeme zbavit polí.“ A mně to připadne vlastně úplně normální. Základním impulzem pro mě bylo období, kdy jsem šla studovat zemědělství…, a to, aniž bych v patnácti cítila, že mám v sobě odkaz svých zemědělských dědů. Když tenkrát nastala krize ve stavebnictví a všichni studenti tohoto oboru byli frustrovaní z neznámé budoucnosti, byla jsem velmi pragmatická. Nevěděla jsem, jakým směrem jít. Nejdřív jsem přemýšlela nad gymnáziem, ale kvůli razítku odbornosti jsem nakonec šla na ekonomické lyceum. Bratr studuje lesnictví a dnes se stará o naše lesy, které podléhají obrovské kůrovcové krizi, a prakticky jen těžíme a zachraňujeme, co se dá. Cítím, že to má s péčí o to, co postupně dědíme od předků a půjčujeme si od svých dětí, stejně.

Pořád tam nevidím spojitost s určitým environmentalismem, kterému se věnujete dnes…

Po lyceu jsem si říkala něco ve smyslu, že „jíst budeme vždycky“. Proto to zemědělství. Ukázalo se, že nabízí obrovský přehled všech možných segmentů. Když jsem pak odjela do Holandska a viděla, že se to zemědělství dá dělat jinak než v České republice, začalo to ve mně hlodat. Už v době mých studií u nás fungovaly hodně konvenční systémy a najednou jsem slyšela mluvit Holanďany o tom, že v roce 2050 budeme uspokojovat globální potřebu díky organickému zemědělství a malým decentralizovaným systémům, ve kterých budeme zase dávat práci lidem v komunitách. Řekla jsem si: „Ano, takhle to dává hlavu a patu!“ Na vesnicích mají lidé nejblíž k půdě, ví nejlíp, jak se o ni starat, a takhle by to mělo fungovat. K samotné cirkulární ekonomice jsem se tak dostala díky škole, kamarádům a kontaktům. Jeden známý mi tenkrát řekl: „Tohle je koncept, který souzní s tvou myšlenkou soběstačného zemědělství.“ Bylo to v Holandsku v roce 2014. Tam jsem nad tím vůbec poprvé začala přemýšlet. Na to navázala účast na konferenci Green Week 2014 v Bruselu, která byla celá o cirkulární ekonomice a tam jsem měla jasno. Věděla jsem, že to je to téma, které musím dostat do České republiky.

Na Bali jsme zažili jízdu v nádherných čistých horách, kde ale vidíte neustálé reklamy na chemikálie. Spatřujete zemědělce, kteří ošetřují plodiny chemikáliemi horem spodem bez ochranných pomůcek…, a to je hodně smutný pohled. Bohužel je na těchto místech stále nízká míra informovanosti o negativních aspektech těchto konvenčních cest zemědělství.

Osobně mám pocit, že je od té doby INCIEN každým rokem stále více vidět, na druhou stranu ho hodně ovlivnila pandemie koronaviru. Váš tým expertů jste museli zúžit více než o polovinu. Jak vás aktuální celospolečenská situace zasáhla?

Když jsme se ohlíželi za uplynulými pěti lety, zjistili jsme, že z deseti věcí, na kterých jsme pracovali, byla pořádně vidět jedna. To je absurdní. Hodně lidí mi říká, kolik toho děláme, a já vždy odpovídám, že většinu jsme ani nekomunikovali. Šlo hlavně o projekty s firmami, které jsme nechtěli pouštět ven, dokud neuvidíme konkrétní výsledky. Vloni jsme si řekli, že to začneme dělat přesně naopak – uděláme jednu věc, která bude vidět desetkrát! Stále musíme pracovat na osvětě, ale zároveň chceme ze všech našich aktivit vytěžit maximum. Tím se teď řídíme. Institut jako takový – byť je od roku 2015 zapsaným ústavem, tedy neziskovou organizací, se vždy živil vlastní konzultační činností. Máme za sebou projekty pro města i obce. Šlo o analýzy odpadů, strategie, moderace, pořádali jsme konference, semináře, webináře. Dělali jsme toho spoustu, ale všechno byla hospodářská činnost, která by neziskovým organizacím měla pomáhat najít zdroje pro činnost hlavní – to pro nás vždy byla osvěta tématu cirkulární ekonomiky. Tak jsme nemuseli být závislí na grantech, což nám dalo obrovskou svobodu.

Připomínáte mi takový malý startup…

Přesně tak. Zjišťujeme, že si hodně lidí myslelo, že jsme od začátku založeni na darech. Nikdy jsme však neměli přímé dárce, kteří by nám dávali finance na rozvoj tématu. To, co jsme vydělali, jsme vždy opět investovali do osvěty. Když v minulém roce přišel covid-19, tak zejména velké firmy, se kterými jsme realizovali velké projekty, začaly různě prodlužovat své projekty. Pro nás jako organizaci, která je závislá na průběžném cash flow, to bylo fatální. Když se termíny po měsících prodlužovaly, v říjnu jsme věděli, že neutáhneme patnáctičlenný tým. Náklady stoupaly do vysokých statisíců.

Přehodnotili jste v důsledku pandemie své aktivity a cíle organizace?

Do té doby jsme samozřejmě do různých firem pravidelně docházeli. Kvůli analýzám odpadů standardně sbíráme reprezentativní vzorky a pohybujeme se v terénu, což v době covidové pochopitelně nejde. Moc nás to zasáhlo. Na druhou stranu nám to dalo příležitost vše rekapitulovat – co a jakým způsobem jsme dělali a jak bychom měli pokračovat dál. Už v roce 2019 jsme se rozhodli, že bychom rádi založili partnerskou organizaci, která by nám v něčem ulehčila. První ideou bylo ukončení organizování velkých eventů, které nás strašně vytěžovaly. Lidsky, časově i kapacitně. Tyto produkční činnosti jsme chtěli přesunout co nejrychleji, abychom opět získali prostor pro hlubokou činnost a tvorbu obsahu a ulehčili si od produkce. Dále jsme chtěli přesunout dotazy na pomoc s PR aktivitami pro projekty, které jsou cirkulární, ale na kterých jsme nespolupracovali. A tak vznikla CIRA Advisory, která si dnes přebrala veškerou spolupráci s firmami od analýz po komunikaci. My se tak můžeme soustředit na systémové změny, které stojí na výzkumné a ideační činnosti a moderaci celospolečenské diskuze o cirkulární ekonomice.

Takže vám pandemie paradoxně umožnila nad některými aktivitami udělat tlustou čáru?

Ano. Uvědomili jsme si, že jsme v týmu všichni hodně hloubaví, hodně se věnujeme podstatě tématu, ale nemáme například prodejní tým, který by neustále komunikoval se zákazníky. Jednoduše řečeno, nechtěli jsme se už zdržovat komunikací s jednotlivými firmami, protože nás to zdržovalo od diskuze s celými odvětvími a cyklili jsme se v malichernostech a detailech. Prvních pět let Institutu bylo opravdu o třech věcech. Zaprvé o osvětě tématu cirkulární ekonomiky, zadruhé o realizaci konkrétních pilotních projektů ukazujících, jak funguje cirkulární ekonomika v praxi a zatřetí o propojování klíčových aktérů mezi sebou. Spolupráce je pro naše téma totiž absolutně základní.

Na co se tedy bude INCIEN soustředit v následujících letech?

Na dalších pět let máme hodně práce s přepracováním naší vize. Souvisí to například i s velkou změnou identity, pro kterou jsme se rozhodli v minulém roce. Šlo mimochodem o velmi dobrý ozdravný proces. Společně jsme se propracovali k novému logu a zjistili jsme třeba to, že jsme se v podstatě necítili tak, jak jsme se prezentovali navenek. Překopali jsme veškerý vizuál – místo původní zelené dominuje fialová a tyrkysová barva, která naznačuje, kam institut směřuje. Tyrkysová znázorňuje svobodu v podnikání, nehierarchické struktury, nebo velkou míru zodpovědnosti na jednotlivých členech týmu. Fialová je zase barva královská – barva důležitosti a prestiže. Rozhodli jsme se třeba, že se přestaneme věnovat odpadům v takové míře, v jaké jsme se jim věnovali doposud. Nechceme dávat energii již vzniklým problémům, ale pracovat na prevenci jejich vzniku. Máme i nový slogan: „We close the loop“, který definuje, že všemi činnostmi pomáháme uzavírat kruh a propojujeme. Máme ambice skutečně přispět ke změně fungování českého hospodářství a konkrétními projekty inspirovat celý svět.

Otevřela vám i zmíněná změna identity cestu k fundraisingu?

Jednoznačně. Uvědomili jsme si, že musíme opustit ambici a snahu si na vše vydělat vlastní prací. Nově máme kolegu, který se věnuje vytváření strategických partnerství, a navazujeme nové formy spolupráce s organizacemi, se kterými jsme byli v minulosti v kontaktu a spolupracovali na konkrétních tématech. Zjišťujeme, že v nás mnozí vnímají obrovskou naději pro změnu a je krásné vidět, jak jsou firmy ochotné nám pomáhat. Ale není to jen o financích, bartrujeme služby i spolupráci a velmi nás to osvěžuje.

Chápu to správně, že osvěta o cirkulární ekonomice už není třeba? Přece jen se z ní alespoň ve velkých podnicích stává jakýsi trend…

Máte pravdu v tom, že už se osvěta jako taková děje sama. Objevují se i kritické zprávy typu, že je to idealismus, který nefunguje. A to je vlastně dobře. Jakmile se totiž o něčem diskutuje – a je jedno, jestli v dobrém nebo ve zlém, tak už je to tématem zasazeným do společenské diskuze. Původní záměr osvěty tedy přeměňujeme na intenzivní vzdělávání. Chceme se orientovat na naši INCIEN Akademii, která nabízí profesionální kurzy a vzdělávání pro klíčové aktéry, kterým je třeba zvyšovat kvalifikaci. Jedno z důležitých témat cirkulární ekonomiky dneška je zvyšování kompetencí klíčových pracovníků – například vládních úředníků nebo veřejných zadavatelů. Pákový efekt se pak totiž nejvíc objevuje ve veřejných i soukromých zakázkách. To, jak investujeme peníze, jak nakupujeme, čemu dáváme peněženkou nebo způsobem čerpání rozpočtu hlas. Objevuje se denně při nákupech i v domácnosti – jestli jsou věci lokální, opravitelné…, to všechno se dá multiplikovat na stát. Za hlavní téma jsme proto v letošním roce zvolili veřejné i soukromé zadávání. Aktivní ale chceme být i v dalších pilířích. Stále spolupracujeme na dílčích projektech, které v praxi ukazují, co dané téma znamená. Realizujeme i dílčí konzultační hodiny nebo moderujeme diskuze. Zjišťujeme, že v České republice je spousta platforem, které se rozvinuly a pomáhají tématu nabírat na síle. Náš institut mezi ně vstupuje ve chvíli, kdy se nemohou dohodnout nebo kdy nedokážou vytvořit konsenzus. Konzultace pro firmy poskytujeme stále, ale jen velmi omezeně a přes již zmíněnou sesterskou společnost CIRA Advisory.

Na přelomu roku jste byla na dovolené na Bali. Když se člověk podíval na vaše sociální sítě, mohl mít pocit, že jste tam kromě odpočinku letěla hledat i principy cirkulární ekonomiky. Kde je pravda?

V první řadě je nutné zmínit, že i v zemích třetího světa se na těchto věcech pracuje. Zejména místa, která žijí turismem, si moc dobře uvědomují, že pokud dojde k finální fázi devastace jejich prostředí, skončí jim výrazná část byznysu. Bali je ryze turistické – ročně tam přijede snad sedm milionů lidí. I proto eviduje vysokou míru znečištění. Jedna věc je stále nedokonalý odpadový systém, ale druhá je fakt, že v moři je i vyplavený odpad odjinud. Pravda je, že i při plánování dovolené jsme vždy uvažovali v kontextu naší práce, která je pro mě i partnera položená na principech udržitelnosti. Zajímaly mě i Maledivy z toho důvodu, že mi ten ostrov připadá hodně umělý a zajímá mě, jak funguje jeho metabolismus práce se zdroji a to, jak se potýkají s obrovskou degradací přírodních ekosystémů, jako jsou korálové útesy. Hodně přátel i lidí z podnikání mi ale doporučovalo Bali kvůli ojedinělé energii, kterou ostrov má. Když jsme tam před lety byli poprvé, strávili jsme na místě pětatřicet dní a museli jim dát za pravdu. Navíc jsme byli překvapeni, jak je ostrov prosáknutý projekty cirkulární ekonomiky.

Co vás tam zaujalo?

Kromě různých účastí na úklidech pláží jsme byli už před cestou napojeni na různé lokální hráče. Díky neziskovým organizacím, jako je například slovenská Enjoy Life, se nám začaly propojovat světy. Byli jsme dobře nakontaktováni už dopředu. Už tenkrát jsme se potkali s místními zemědělci, kteří se snažili o principy organického zemědělství. Ukazovali nám, jak tam vše funguje. Zatímco u nás je například agroturistika trendy deset patnáct let a rozvoji pomohly i dotace, na Bali je v rané fázi. Na druhou stranu tam panují obrovské problémy s tlakem a nadvládou mezinárodních organizací, jako je například firma Monsanto dodávající osiva a chemické látky do zemědělství. Zažili jsme jízdu v nádherných čistých horách, kde vidíte neustálé reklamy na chemikálie. Spatřujete zemědělce, kteří ošetřují plodiny chemikáliemi horem spodem bez ochranných pomůcek…, a to je hodně smutný pohled. Bohužel je na těchto místech stále nízká míra informovanosti o negativních aspektech těchto konvenčních cest zemědělství. Je to škoda, protože oni by všechno sami zvládli tou hezkou čistou cestou.

Takže vám to nedalo a z dovolené se stala „mise“?

Zajímaly nás souvislosti. Když už má člověk nasazené „cirkulární brýle“, tak nemůže říct: „Teď jsem na dovolené, nebudu se dívat na to, jak to funguje.“ Ptala jsem se tedy stejně jak v Česku: „Proč to nefunguje? Kam to jde? Kde se třídí? Co se s tím dělá?“ Naráželi jsme tam na spoustu zajímavých lidí. Potkávali jsme místní koordinátory ekologických aktivit. Je tam skvěle vybudovaná síť Čechů, kteří dělají super projekty. Joshua District, který mimo jiné drží myšlenku, že se místní lodní kontejnery dají kdykoliv dekonstruovat a na jejich místech se může opět pěstovat rýže. Mají svou komunitu, která podporuje environmentální, ale i sociální aktivity, a která pracuje s různě diskriminovanými skupinami. Ve vzduchu cítíte neuvěřitelnou atmosféru, která propojuje umění, environmentální stránku a výborné jídlo – jsou to úžasné české projekty, na které je člověk při návštěvě pyšný. Skvělou práci odvádí i Petr Hindrich, který založil organizaci Green Books, která již několik let vzdělává děti o ekologických tématech.

Je tedy možné, že by se i samotný INCIEN zapojil do pomoci ostrovů, jako je Bali?

Fungování ostrovů skvěle souvisí i s naší prací v mnoha ohledech. Jedná se o ucelený systém s vlastním, v nejlepším případě co nejfunkčnějším ekosystémem. I v Česku často proto používáme výraz „stavíme ostrovní systémy“ – pro mě to znamená, že by opravdu i samotný ostrov měl mít systém, který by fungoval soběstačně. Potřebuje nejen dávat, ale i dostávat zpátky. Trochu plánujeme, ale zatím si necháváme myšlenky usadit, jak by bylo dobré takovým ostrovům pomáhat koncepčně. Přemýšlíme, jak propojovat aktéry, ale zároveň respektovat kulturu, náboženství a místní zvyklosti. Nemůžeme někam přijít a kolonizovat – byť jen myšlenkově. Bali je pro mě ohromný zdroj síly a inspirace. Zároveň zrcadlo naší kultury – často máme tendence kázat, jak by mělo být ve společnosti „uklizeno“, ale už se nám moc nechce zametat před svým vlastním prahem. Často slyším stížnosti od lidí, kteří Bali pravidelně navštěvují kvůli dovolené. Povzdechují si, že to tam místní nezvládají, jaký tam mají nepořádek. Oni ale jen uspokojují naše potřeby. Vědí, že chceme mít všechno hygienicky čisté, luxusní a ideálně v plastu. I proto tuším, že se musíme vracet zpět a pomáhat jim v problémech, kterých jsme často, byť nevědomky, součástí.

Myslíte si, že se budeme v budoucnu více starat nejen o území, ve kterém denně žijeme, ale právě třeba i o naše dovolenkové destinace?

Víc a víc mluvíme o tom, že je to naše zodpovědnost. Svět je tak propojený, že se musíme starat o celou planetu a začít můžeme i finálními destinacemi našich dovolených, tedy míst, kam pravidelně a rádi jezdíme nabírat síly. Když tam přijedeme a ucítíme, že to prostředí je zdevastované, budeme sami proti sobě, pokud nic neuděláme. Doma se sice cítím na Vysočině, ale když přijedu na Bali, a vidím tam environmentální problémy, pálí mě úplně stejně jako ty české. Nemůžu přece říct, že to není můj problém. Základním problémem jsou dnes syntetické materiály, které tam často dovážíme my sami, ale nepomáháme jim budovat infrastrukturu, v rámci které by si s nimi poradili jinak než pálením před domy. Oni to umí totiž i úplně bez něj. Fascinující jsou opuštěné vesničky Indonésie, kde v podstatě nenajdete plast. Oni ho nepotřebují. Většinu potravin balí do banánových listů. Tím, že se stravují převážně zeleninou, rýží a rybami, neprodukují moc odpadu. Také kvůli turismu potřebujeme místním lidem systematicky vysvětlovat, jak s odpady nakládat. Dříve se vše hodilo za hlavu a spoléhalo se na to, že se odpad rozloží v přírodě. Dnes už to tak není. Hodně edukačních programů je tedy zatím postaveno na tom, co je organické a neorganické. Jak případně stavět tak, aby nevznikaly obrovské megalomanské projekty, které jsou náročné na infrastrukturu, energii, vodu. V tomto směru je spousta práce nejen v odpadu, ale i v samotném rozvoji ostrovů tak, abychom předešli jejich zahlcení. A zároveň to jsou stejná témata jak pro Bali, tak pro Česko. I tady řešíme, co s odpadem, jak neznečišťovat vodu a vzduch, jak nezabírat půdu a jak rozvíjet projekty směrem k lepšímu. V tom se můžeme inspirovat navzájem.

Články autora Martin Minha

Nejnovější články

Cestovní ruch
Ekonomický význam cestovního ruchu v regionech vzrostl

V roce 2022 činil celkový objem výdajů za...

Přes pomoc různých subvenčních programů v oblasti zaměstnanosti...

Cestovní ruch
Míra rizika úpadku cestovní kanceláře činí 0,1 %

Míra rizika úpadku CK v ČR je velmi...

Na českém trhu nyní operuje celkem 596 cestovních...

Pohled z praxe
I u zelených kancelářských budov je prostor pro úsporu nákladů

To je samo o sobě potvrzením environmentálně šetrného...

Každopádně do budoucna CBRE plánuje neusnout na vavřínech....

Nejnovější Nezařazené

Nezařazené
Proč ECB nebude spěchat se sazbami dolů?

Popravdě řečeno, pro trhy nejde o žádné překvapení....

Takto přísná měnová politika ale není bez rizika....

Nezařazené
Komora oceňuje digitalizaci obchodování s automobily

„Vláda při svém nástupu slíbila maximální možnou digitalizaci....

Semináře o digitalizaci obchodu s automobily se zúčastnili...

Nezařazené
Členské firmy Jhk zabodovaly v soutěži Spokojený zákazník 2023

Sdružení českých spotřebitelů každoročně od roku 2001 vyhlašuje...

Ocenění Spokojený zákazník také vyjadřuje, že firma, která...

Tyto ocenění jsou také důkazem toho, že firmy...