Sobota 24. února 2024
ikona hodiny8. 12. 2023 08:29

Zdraví je zamlčený předpoklad

Docentka Eva Křížová Ph. D., socioložka, od roku 1990 přednášela na lékařských fakultách UK, od roku 2013 působí na Evangelické teologické fakultě UK, nyní jako vedoucí Katedry sociální práce. Zabývá se především sociologií zdraví, publikuje na toto téma i odborné knihy a články. Jak to tedy vlastně se zdravím je?

Jakub Jukl autor

Foto: Shutterstock.com Zdraví je zamlčený předpoklad – ne cíl, nýbrž prostředek Foto: Shutterstock.com

Paní docentko, lze vůbec nějak definovat lidské zdraví a zdravého člověka?

Do jisté míry ano. Existuje samozřejmě klasická definice zdraví, stanovená Světovou zdravotnickou organizací (WHO): „Zdraví jako stav úplné tělesné psychické a sociální pohody.“ K tomu někdo dodává i spirituální. Ale tahle definice je už trochu problematická, i když musím ocenit, že neomezuje zdraví jen na tělesnou rovinu. Její největší slabinou je, že zdraví, tak jak je definuje, má jen málokdo a pokud, tak jen na chvíli. Zdraví je totiž ze všeho nejméně stav – je to daleko spíš proměnlivá veličina. Člověk se pohybuje na široké stupnici stavů mezi absolutním zdravím, které třeba někdy na chvíli měl, a zánikem organismu, smrtí. Každý z nás je na nějakém bodě tohoto kontinua a blíží se k jednomu či druhému pólu.

Takže zdraví je něco, co se neustále mění?

Zdraví je hodně relativní a proměnlivé. Je výsledkem složité souhry mnoha faktorů a utváří se v dlouhé časové řadě. Část zdraví jsme zdědili od předků, je dána geneticky. To je důležitý zdroj zdraví, ale zdaleka ne jediný. Jde o souhru mezi genetickou výbavou, vnějším a sociálním prostředím a prožíváním života, přičemž vztahy mezi nimi jsou velmi složité a hlavně u každého člověka jiné.

A jaká je tedy podle vás nejpřesnější definice zdraví?

Někdy se říká, že zdraví je zamlčený předpoklad. O svém zdraví vlastně ani nemáme vědět. Jako lidé máme „schopnost ke zdraví“ – tedy být schopen soběstačného, nezávislého fungování, bez silné bolesti a závislosti na druhých. Zdraví si neuvědomujeme a dozvídáme se o něm paradoxně až když je narušeno.  Uvědomujeme si je, až když je ztratíme. Ovšem humanitní obory pojem zdraví hodně relativizují, protože nechtějí z nároku na ně vylučovat lidi s postižením. Proto dnes popisují zdraví především jako schopnost nezávislého života, pocit soběstačnosti, schopnost životního pohybu, kdy můžete realizovat životní aktivity a plány, kdy jste aktivní a autonomní.  A není to vázáno jen na fyzickou stránku. Hovoříme o „funkčním zdraví“ – to mohou mít i lidé se zdravotním postižením. Zdravý je každý, kdo rozvine svůj maximální potenciál ke zdraví.

Může být tedy třeba i nevidomý člověk zdravý?

Mnozí lidé by řekli, že ano. Je-li poškození zraku vrozené a je-li kompenzováno pomůckami a sociálními vztahy, pak by vám mnozí řekli, že pokud bude nevidomý zapojen do společnosti a realizovat svůj potenciál, tak je v rámci svých možností zdráv. U získaných postižení se rozlišuje mezi limitujícími a nelimitujícími chorobami, postiženími. Lidé s nelimitujícím postižením či nemocí mohou chodit do práce a žít svůj život, i když jsou v péči lékařů. Časté je to třeba u psychiatrických onemocnění. Ale s pojmem zdraví se pojí i něco pozitivního – nejen schopnost být aktivní, ale jakési „přitakání“ životu, radost ze života.

Jak lze v tomto kontextu definovat nemoc?

To má tři dimenze. Lékaři se dívají v první řadě na objektivní znaky nemoci. Existuje obrovské množství diagnóz, řádově deset tisíc. A nemoc rovná se diagnóza, odchylka od normy považovaná za patologickou. Z hlediska subjektivního je nemoc ve smyslu stonání (slovo asi odvozené od výrazu „sténání“), kdy se člověk jako nemocný sám cítí – je slabý, závislý a potřebuje znovu něco jako mateřskou péči. Může to být na bázi vědomé i nevědomé. Třetí dimenze nemoci je sociální, typicky pracovní neschopnost či invalidita. Nemoc mění vztahy, člověk je uvolněný od povinností v práci i v rodině.

Být nemocný je tedy i sociální role?

Samozřejmě. Ale v minulosti to bylo ještě výraznější. Dnes se prožívání nemoci hodně změnilo. Mnoho nemocných je stále aktivních. Třeba onkologičtí pacienti běžně pracují i během léčby, a žijí do značné míry běžným životem. Není ostrý předěl mezi nemocí a aktivitou, mnoho lidí je v trvalé péči kardiologa nebo jiného odborníka, ale stále funguje v běžném životě. Dříve, když byl někdo nemocný, znamenalo to nemoc akutní, náhlou, krátce trvající – a pak se buď uzdravil, nebo zemřel. Dnes už nemoc není protikladem aktivnímu životu. Moderní medicína umí prodlužovat i život s nemocemi, byť jeho kvalita se řeší až na druhém místě.

Člověk je bytostí psychosomatickou. Jak moc to současná medicína reflektuje? Ovlivňuje psychika zdraví natolik zásadně?

Jak tady sedíme, jsme oba současně tělem i myslí, vidíme se neodděleně. Znamená to, že člověk existuje v psychosomatické jednotě. Ale moderní medicína se vyvíjela na základě karteziánského dualismu – oddělení mysli a těla. Proto lékaři zkoumali především tělo. Třeba pitvy ohromně zdokonalily znalost anatomie. Výsledkem ale je, že se moderní medicína soustřeďuje především na tělesnost. Tělo má pochopitelně důležitý existenciální význam, umožňuje naši existenci, bez těla nežijeme, proto ten, kdo s ním nakládá, nakládá s naší šancí na existenci. Nicméně zpět k vaší otázce: Moderní medicína už dlouho nejde psychosomatickou cestou.

Ani k tomu nesměřuje?

Takováto celostní medicína je stále spíš jedním z alternativních proudů, u nás jej udržuje třeba doktor Vladislav Chvála, a samozřejmě v zahraničí existují skupiny lékařů, kteří psychosomatickou vazbu vidí a zdůrazňují ji. Ale i tam jsou v menšině. A samozřejmě jde tímto směrem alternativní medicína. Ta vychází z předpokladu propojenosti nejen mysli a těla, ale i s provázaností člověka s větším celkem, třeba s kosmem. Například čínská nebo indická medicína a homeopatie. Naproti tomu v moderní medicíně je silný proud technologický a farmakologický. Psychosomatický přístup rozhodně v brzké době nebude hlavním proudem – zatím je brán v medicíně jako nadstandard, který často není hrazen ani ze zdravotního pojištění.

Foto: se svolením Evy Křížové Docentka Eva Křížová Foto: se svolením Evy Křížové

Prosazuje se v některé zemi silněji psychosomatický proud?

O tom opravdu nevím. V Německu byla vždycky silná tradice psychosomatické medicíny, tam určitě víc než u nás.  Ale nemyslím si, že by vývoj světové medicíny šel psychosomatickou cestou. V Číně koexistují tradiční a moderní medicína vedle sebe, takže tam nemají takové problémy to integrovat.

Dá se z psychosomatického pohledu vzniku nemocí zabránit, či jejich nebezpečí nějak snížit?

Určitě ano. Stojí na tom celé preventivní lékařství. Ale málo se mluví o podpoře či posilování zdraví. Psychosomatický přístup i alternativní medicína říkají, že když dojde k nemoci, je už pozdě se zdravím zabývat, už to zašlo moc daleko. Nemoc je zjevná krize, je to prolomení schopnosti organismu udržet zdraví. Ta se má podporovat a posilovat dlouhodobě, aby organismus byl schopen odolávat množství patogenů, kterým jsme každodenně vystaveni. Ale my máme jeden zásadní problém: víme velmi dobře, co je zdravé, co dělat, co nedělat – ale málo toho opravdu děláme. Měli bychom své znalosti přenášet do každodenních zvyklostí.

Může se stát, že se člověk péči o zdraví věnuje příliš? Jako Moliérův zdravý nemocný?

Když se člověk soustředí jenom na své zdraví, je to málo. Jak jsem říkala na začátku rozhovoru, ke zdraví patří i jakési pozitivní naladění. Jakmile je člověk znesvobozen strachy a úzkostmi, sám sebe o své zdraví připravuje. I psychologové doporučují, aby se člověk sám na sebe tolik nezaměřoval. Zdraví totiž není cíl, ale prostředek. S tím souvisí i to, co říkal o zdraví významný lékař Aaron Antonovsky. Podle něj jsou tři faktory, jež naše zdraví posilují: 1) schopnost rozumět světu, umět si vysvětlit, proč se věci dějí, nevnímat svět jako chaotický, ale uspořádaný; 2) důvěra, že mohu ovlivnit běh svého života, že nejsem bezmocný, protože pocit bezmoci je hodně negativní emoce a 3) nejdůležitější: aby člověk měl pocit, že jeho existence zde má smysl, že stojí za to zdolávat překážky. Ale to vše není nějaká záruka zdraví, jen si tím člověk zvyšuje šance na zdravý život. Ostatně mám za to, že není přímá linka mezi našimi emocemi a zdravím, že je to daleko složitější. Je to souhra genetiky, prostředí, chování, emocí, vztahů a také je v tom i trocha tajemství.

Jakým způsobem může ovlivnit vznik nemocí pracovní prostředí?

Zaměstnavatelé dnes mají povinnost chránit zdraví zaměstnanců. Právo na ochranu zdraví máme ústavně garantováno. Na to máme i normy a úřady, které je kontrolují. Ale z hlediska psychosomatického jsou tu možnosti, jak vytvářet zdraví podporující pracovní prostředí. Tak především pomocí organizace práce a pozitivního naladění. Na pracovišti by měla vládnout přátelskost, otevřenost, důvěra, spravedlnost v oceňování, měl by tu být prostor pro participaci a pro diskusi, aby se lidé mohli vyjádřit třeba i k práci.  Dnes přibývá lidí, kteří přidělenou práci považují za nerozumnou, ale přesto ji vykonají. A to není dobré pro jejich zdraví.

Asi je důležitý i pocit, že práce má smysl, že?

Ano, to je nejdůležitější. Souvisí to i s tím zmíněným Antonovského postulátem „aby nám všechno dávalo smysl“. Je strašně důležité, aby člověk viděl smysl své práce, aby měl pocit prospěšnosti a užitečnosti. Téma práce je pro mě osobně hodně zajímavé.  Třeba novým fenoménem je kritičnost k vlastní práci, lidé ztrácejí pocit smysluplnosti a trápí je to. Některé práce jsou dokonce společensky škodlivé, jako je provozování hracích automatů nebo aktivity některých úvěrových společností. Přibývá lidí, kteří se cítí odcizeni od smysluplnosti své práce, mění se jejich vztah k ní – práce pro ně přestává být hlavním zdrojem identity, jako to bylo pro naše předky. Dnes lidé chtějí najít takovou práci, aby mohli realizovat své volnočasové aktivity a potřeby, které jsou pro ně už hlavní. Objevuje se epizodičnost, kdy i vzdělaní lidé přijímají krátkodobé a sezónní práce pod svou kvalifikaci, protože se v zaměstnání nechtějí vyčerpávat, ale berou je jen jako příležitost, jak vydělat peníze na své koníčky.

Ovšem někteří lidé mají taková nestálá zaměstnání, aniž si je vybrali…

Ano, existuje i práce špatně placená, kdy člověk, který pracuje, zůstává chudý, nerozvinutý, zápasí o holé živobytí, nemůže se ani sám realizovat. Hovoříme o takzvané prekarizaci práce.

To je tedy i důvod, proč jsou lidé se špatnou prací častěji nemocní? Pramení to z vnitřního rozpoložení?

Někteří lidé mají nemoc jako únik z nesnesitelných podmínek, ať už účelově, vědomě či nevědomě. Říkáme, že nemoc je někdy správnou reakcí organismu na patologické životní podmínky, patologické pracovní prostředí. Vyšší nemocnost může v takových případech souviset s typem práce, nebo si lidé prostě jen potřebují vydechnout od každodenního zápřahu. A od toho jsou tu pak lékaři, aby ohlídali, jestli role nemocného není zneužívána.

Co se týče sladění práce se zdravím, existují nějaké dobré příklady od nás nebo ze zahraničí?

WHO přišla s programem podpory zdraví v různých oblastech života: Zdravá škola, Zdravé město, Zdravé pracoviště, Zdravá nemocnice atd. Nejvíce se u nás realizovala Zdravá škola, ale do programu se mohou přihlásit i zaměstnavatelé. Ale ti mají už teď zákonnou povinnost dbát o zdraví zaměstnanců. Proto jim firmy dávají různé benefity, jako jsou klasické poukazy na plavání, do posilovny, na lékařská vyšetření. Ale vždy je hlavně důležité myslet na psychosociální stránky pracovního prostředí, aby se tam lidé cítili dobře. Ovšem nemělo by to sklouznout ke druhému extrému, jako je v některých firmách nucená atmosféra ke kamarádění.  Zaměstnanci by se měli cítit volně, svobodně.

Jak je to se zaměstnáváním nemocných lidí?

Jejich zaměstnávání podporuje stát, i když pro zaměstnavatele je to často složité. Ale pro ty lidi samotné je to nesmírně důležité – už tím, že jsou v kontaktu s ostatními, učí se od nich, získávají zkušenosti. To je obecně málo doceněná stránky práce. Dál je to pocit soběstačnosti, aktivity, nezávislosti, pocit, že „něco umím“, „jsem užitečný“, to vše jim práce může dát. A to pak zpětně posiluje pocit zdraví.

Jak může sám zaměstnanec přispět k tomu, aby práce negativně neovlivňovala jeho zdraví? Hovoří se i o syndromu vyhoření – jak vzniká a jak mu zabránit?

Původně se tento termín používal jen u pomáhajících profesí. Předpokládalo se, že v nich člověk pracuje s lidmi v nouzi, k čemuž musí být vysoce motivován. Dnes dochází k přenosu toho fenoménu i do dalších oblastí práce. Ale nejedná se o skutečný syndrom vyhoření. Je to spíš únava – životní únava, která přichází dříve, než byl obvyklé. Dnes se i čtyřicátníci cítí unavení, sociologové hovoří dokonce o „společnosti únavy“. Jedním z důvodů je přesycenost podněty, skoro nepřetržitě nás bombardují audiovizuální podněty a informace, na které musí náš mozek neustále reagovat. Dalším problémem paradoxně je, že máme plno možností, co dělat. Pak to dopadá tak, že mnoho lidí dělá od každého trochu, protože nechce přijít o žádnou možnost. Snažíme se skočit po každé příležitosti, abychom něco nezameškali. Pak děláme mnoho věcí současně, a to nás vyčerpává, náš organismus není na něco takového uzpůsoben. Ale my už se bez množství podnětů nudíme.

Jak tomu můžeme čelit?

Nezbývá nám nic jiného, než znovu přemýšlet o životě. Ale nevím, jestli se dnes lidé toho přemýšlení nevzdávají. Přemýšlet můžete hlavně v tichu, proto se rozvíjí „Dunkeltherapie“ – terapie tmou, při níž lidé ve tmě a samotě přemýšlejí o svém životě. Na západě také často i vrcholoví manažeři odcházejí na prázdniny do kláštera – ne kvůli Bohu, ale aby strávili čas v klidném, tichém prostředí, kde jsou snížené podněty. Každopádně vždycky je důležité najít něco, co člověka těší. Mnozí psychologové začínají kursy s manažery prostou otázkou. „Co máte rád? Tedy kromě své práce.“ Je důležité mít nějakou radost, klidně až dětskou, něco, co vás baví, od sbírání známek po opravu motorky či zpívání a malování.

Dříve bylo obvyklé být v zaměstnání celý život, dnes je opačný extrém. Je pro zdraví člověka lepší dlouhodobá práce nebo její střídání?

Dneska už žádné obecné vzorce neplatí. Chápeme, co je to extrém – celý život být v jedné práci je „asi“ málo. Měnit práci po čtyřicet let každé tři měsíce je „asi“ naopak moc. Ale jak jsem řekla, přibývá těch, kdo netouží budovat pracovní kariéru a stoupat po žebříčku. Nestojí o pracovní růst nebo nevidí jeho možnost. Pak rádi berou epizodické práce. Potřeba současného člověka po změně je velká, jinak se nudí, je na změně téměř závislý. A tím se dostáváme zase k té únavě. Každá změna nás vyčerpává, zatímco stereotyp nás chrání. Tu míru si musí najít každý sám. A to se zase oklikou dostáváme k tomu, že člověk o sobě musí přemýšlet.

Jak s díváte na přístup některých zaměstnavatelů, kteří chtějí zaměstnance jen vytěžit?

Vždy je třeba připomínat, že lidská bytost je víc než pracovní síla. A že je to lidská bytost, která odevzdává zaměstnavateli svůj životní čas, který je omezený, svoji energii, svá aktivní léta. A slušný zaměstnavatel by to měl ocenit. Úkolem humanitních oborů, sociologie, psychologie, teologie či etiky je právě toto připomínat. Zaměstnavatel by měl za práci poskytovat spravedlivou odměnu, aby se zaměstnanec nejen uživil a zrelaxoval, ale mohl realizovat a rozvíjet i své životní cíle a potřeby. Proto je na světě.

Nejnovější články

Expertní pohled
Důvěra v ekonomiku není nijak valná

Dolů ho táhla zejména zhoršující se nálada mezi...

Pro nastartování domácí poptávky je pozitivním signálem růst...

Expertní pohled
Potřebujeme zdravé, nikoli nemocné zaměstnance

Jak je možné, že jen pár týdnů po...

Jakou roli v tom vidíte pro MSD? Můžeme se...

Vedle prevence a očkování je MSD aktivní i v oblasti onkologie...

Trendy
Moderní řešení jménem Cafédock

Kde se zrodil nápad na Cafédock? Před pár lety...

Jak vypadaly první prototypy? Jeden byl menší, se...

Kolik modelů v současnosti existuje? Nyní jsou ještě v oběhu...

Nejnovější Be the Best

Be the Best
Hasit požáry je k ničemu

Spojení Hospodářská komora a nadační fond Aktivní Česko může...

Bohužel, v čase konsolidačního baličku a omezením benefitů to asi...

Vypadá to smysluplně. V čem je problém? Třeba v tom,...

Proč by to měl zaměstnavatel dělat? Protože pro...

Be the Best
Síla osobnosti

Tomáš Baťa několikrát řekl, že budoucím generacím neodkazuje...

Spravedlnost Základní vlastností lídra v rámci Baťovy soustavy...

Tomáš Baťa byl proslulý tím, že nesnášel, když...

Be the Best
Daně versus odpovědnost

Tématem posledního půl roku je konsolidační balíček. Vy...

Když zmiňujete zásluhovou složku, není problém v tom,...