Na obou březích Atlantiku

Mohla byste na úvod představit Albaform?

Albaform je firma, která vyrábí svařované konstrukce především pro automobilový průmysl a jejíž specialitou je tvarování drátu a robotické svařování. Naším hlavním produktem jsou výztuže do autosedaček. Těch v USA vyrábíme ročně více než 1,2 milionu, ale děláme i různé menší rámy do opěrek a další svařované komponenty pro interiéry vozů. Část našich výrobků jde i do zemědělských strojů a do elektroprůmyslu.

Kdy byla firma založena? Pokud vím, jedná se o rodinnou firmu, že?

Firmu založili moji rodiče roku 1992 v Břeclavi. Zpočátku to byla servisní firma, která se věnovala úklidovým službám, potom i dalšímu servisu v nemocnici Břeclav a v dalších organizacích. Tehdy měla firma různé názvy: Alba úklid nebo Alba servis. Někdy kolem roku 1994 otec zjistil, že je nedostatek nemocničních lůžek, a začal s jejich výrobou. Postupně přidal i další vybavení nemocnic z ohýbaných trubek. A to už bylo dost blízko tomu, co děláme teď. Pak se u nás v regionu začal rozvíjet automotive, a tak jsme v letech 1997/8 do tohoto odvětví začali dodávat výrobky z ohýbaného drátu. A v roce 2000 koupil otec první CNC stroj. To bylo v době, kdy jsem skončila studia a nastoupila do firmy. Boom automotive byl tak obrovský, že v naší firmě spolykal většinu ostatních provozů. Začali jsme vyrábět pro zahraniční klienty a já, protože jsem studovala v zahraničí a uměla anglicky, jsem s otcem začala jezdit na jednání do Německa a Belgie.

Firma tehdy zůstávala na Břeclavsku?

Ano. Otec postupně skupoval bývalé JZD v Ladné u Břeclavi, kde jsme měli sídlo firmy i výrobu. V roce 2011 nás náš stálý německý zákazník oslovil, abychom ho následovali do USA. To pro nás bylo zajímavé. Sama jsem tam měla kamarádku ze studií, jejíž otec vlastnil továrnu v Dallasu. Část podniku jsme si od něj pronajali a zahájili tam výrobu. Poptávka po našich výrobcích z tvarovaného drátu byla velká. Jenže Dallas byl daleko od amerických závodů evropských automobilek. A tak jsme v roce 2013 přenesli byznys blíže k zákazníkům a přesídlili do Atlanty.

Kdy jste se stala vlastníkem firmy?

V USA jsme fungovali jako pobočka naší české firmy Alba-metal. Pod tímto názvem existuje firma i dnes, ale vlastní ji moje sestra. V roce 2020 totiž můj otec vážně onemocněl a začali jsme řešit, jak budeme se sestrou dále vést firmu. Byla na stole i varianta, že zůstane vcelku a budeme ji řídit společně, ale nakonec jsme se dohodli, že ji rozdělíme. Naštěstí česká a americká část firmy byly přibližně stejně velké, jak co do počtu zaměstnanců, strojního vybavení, tak i ročního obratu, což bylo tehdy pro každou firmu asi 15 mil. dolarů. Všechno nakonec rozhodl otec, který pak Albaform převedl na mě a Alba-metal na sestru. Od roku 2020 Albaform vlastním a dneska jsme s manželem američtí občané, takže už se nemůžeme považovat za úplně českou investici v Americe, i když to pořád tak cítíme. Naopak jsme založili jako americká firma pobočku v České republice, ve Žďáru nad Sázavou. Chtěli jsme tady mít své vývojové a výrobní zázemí. Albaform totiž i spoustu svařovacích přípravků a nástrojů nejen vyrábí, ale i vyvíjí. Vývojové centrum jsme umístili v České republice, protože tady je expertíza lepší a vyjde laciněji než v USA.

Trochu obráceně, než je zvykem…

Je to tak. V USA vyrábíme, i když je to drahé, protože naše výrobky jsou velké a při dopravě přes oceán bychom vozili hlavně vzduch. Proto je výhodnější vyrábět konečné produkty v USA. My jsme ale navíc založili další výrobní pobočku v Mexiku. Ta produkuje hlavně pro mexický trh, v Mexiku je totiž další velký boom automotive, hlavně německých značek. Ale i ve Žďáru vyrábíme tvarovaný drát, což je polotovar pro koncové produkty, které děláme v USA. Je to i jistá diverzifikace. Teď se však tím, kde se budou vyrábět nové projekty, zabýváme vlastně každodenně, zákazníci totiž dlouhodobě nechtějí platit náklady na cla, což momentálně velmi znevýhodňuje výrobu právě v České republice.

Jak se vašeho byznysu dotýkají události ve světě? Sankce, covid, ceny energií i zmíněná cla?

Do USA zatím velký pokles v automotive, jaký vidíme v Evropě, nedorazil. Ale jisté zpomalení nastává i tam. V Americe se teď všechno zdražuje a Američané přemýšlejí, zda koupit nová auta, což dříve nedělali. Připravujeme se na to, nové projekty teď hodně směřujeme do Mexika. To se bavíme o autech se spalovacím motorem. Jiná je otázka elektroaut, ta se v USA moc neprodávají, i když si všichni mysleli, že tenhle byznys se rozjede více. Takže teď i my řešíme, jestli kapacity vyhrazené pro elektromobilitu nelze uvolnit pro jiné projekty.

Jaké byly vaše začátky v USA? Co bylo nejtěžší?

Určitě přenos know‑how, nejen výrobního, ale i lidského. Lidé si myslí, že postavíte halu a navezete do ní stroje. Ale předání know‑how je nejtěžší, když chcete, aby vám firma fungovala v USA stejně jako v Česku. Trvalo nám dobrých pět let, než jsme dostali do naší americké firmy výrobní DNA, abychom byli schopni bez problémů vyrábět. Aby se to Američané od Čechů naučili. S tím souviselo i vybudování dodavatelských a odběratelských řetězců. Museli jsme nové dodavatele naučit, co přesně potřebujeme, aby dodávali výrobek v požadované kvalitě a provedení.

Jak moc se liší podnikání v USA od toho v Evropě?

V automotive je to hodně stejné, my jsme díky svým klientům pořád ve známém prostředí i tam. Podnikání v USA je trochu jednodušší, není tam tolik papírování a je menší tlak ze strany úřadů. Amerika je země služeb, je tam hodně firem, které se vám snaží podnikání usnadnit, účetní, auditoři nebo poradci. Všichni se snaží získat zákazníka, takže si můžete vybírat, firmy o vás bojují.

Jste rodinná firma. Váš manžel také pracuje ve firmě Albaform?

Manžela jsem poznala právě v naší firmě, pracoval tu hned po škole a prošel všemi možnými funkcemi. V roce 2004 jsme se brali, takže v rodině je skoro od začátků firmy, právě on s mým otcem budoval její automotive část. A i my jsme takové duo. Máme to rozděleno tak, že manžel se stará o obchod a výrobu a já o vnější vztahy, veškerou administrativu, finance a certifikace. Strategické směřování rozhodujeme spolu. Vy jste také honorární konzulkou ČR v Atlantě. Co si pod tímto titulem můžeme představit? Když jsme přijeli do Atlanty, byl tu honorárním konzulem George Novak. Starší, noblesní pán, který odešel z Československa v roce 1968. Spřátelili jsme se a spolupracovali na různých projektech. Díky tomu jsem poznala, co ta funkce obnáší. Naše Ministerstvo zahraničních věcí do ní jmenuje někoho, kdo by v dané oblasti mohl být nápomocen českým občanům. Mě doporučil George Novak v roce 2019, když odcházel do penze. V roce 2020 mě pak ministr jmenoval a letos v září mi funkci prodloužil na dalších pět let. Je nás v USA asi 25 a já mám na starosti Georgii.

A co práce honorární konzulky obnáší?

Náplní práce je jednak pomoc našim občanům v nouzi, třeba když ztratí pas. To jim pak vystavuji náhradní cestovní doklad. Mám české ověřovací razítko a můžu ověřovat podpisy a vydávám také pasy – lidé si zažádají na ambasádě a u mě si je mohou vyzvednout, to je pro ně velká úspora času. To je tedy ta konzulární část. Vedle toho se věnuji kulturní diplomacii – podporuji českou školu v Atlantě, která funguje od roku 2013. A samozřejmě propagujeme v USA českou kulturu. Třetí částí mé pracovní náplně konzulky je ekonomická diplomacie. Ta je mi hodně blízká, jsme s manželem byznysmeni. Takže náplň práce má tři okruhy: konzulární, kulturní, ekonomickou.

Sídlíte v Georgii. Proč je právě tento stát příznivý pro podnikání?

Georgie je dobré místo k životu, lidé zde rádi žijí nebo se sem rádi stěhují. Je to ekonomické a univerzitní centrum Jihovýchodu. A to jsou podmínky, které firmy mohou využít. Je tady i skvělá infrastruktura: přístav, mezinárodní letiště, hlavní dálnice prochází přímo Atlantou. Velmi vstřícná je i politika státu a města. A nejde jen o investiční pobídky. Ty dostanete i jinde, a lepší, třeba na Středozápadě. Jenže tam se lidé moc stěhovat nechtějí, dostanete sice pobídku, ale nemáte kde sehnat zaměstnance.

V současnosti rozjíždíte projekt inkubátoru CBIA…

Inkubátor pod názvem CBIA (Czech Business Incubator Atlanta) vznikl proto, aby české firmy měly při expanzi do USA podobné zázemí, jaké mají firmy z jiných západoevropských zemí. Jde o to usnadnit a zlevnit jim cestu k podnikání v USA. Napojit je na již existující komunitu, kde jim poradí a nasměrují je. Dneska nemá nikdo čas zkoušet podnikání v USA systémem pokus‑omyl. To stojí čas a peníze.

Jak taková pomoc začínajícím firmám vypadá?

Nabízíme jim širokou škálu služeb. Od jednorázových, kdy klientům radíme, jak založit v USA firmu rychle a levně nebo jak získat podnikatelská víza, po dlouhodobé. Máme například kontaktního agenta, což je člověk, na něhož se začínající firma může obracet ohledně amerických zákazníků, dodavatelů nebo průzkumu trhu. Agenti pracují pro více firem, ty se o ně dělí do té doby, než se jim vyplatí mít v USA vlastního člověka. A protože jsme inkubátor zaměřený hlavně na malé a střední výrobní firmy, nabízíme jim i pomoc se skladováním a dopravou do USA, nebo i s nastavením výroby či montáže.

Součástí vašich aktivit je také nadační fond Moravská krása.

Moravskou krásu jsme založili v roce 2020, ve stejný rok, kdy jsem se stala majitelkou firmy a také konzulkou. S manželem jsme vždycky podporovali moravskou kulturu, protože Moravu považujeme za úžasný kus země.. To jsme převzali od mých rodičů. Lidé byli zvyklí obracet se s žádostmi o podporu přímo na nás, což bylo náročné. A tak jsme se rozhodli tyhle kulturní aktivity zastřešit a zkonsolidovat do nějaké organizace, která by pak peníze rozdělovala do projektů, které by nám byly blízké. Proto jsme založili nadační fond Moravská krása a jako jeho sídlo jsme využili naši 120 let starou vilu v Břeclavi‑Poštorné. Vdechli jsme jí nový život, pojmenovali nově Havlíčkova vila a udělali z ní místo kultury a setkávání. Za těch uplynulých pět let jsme zrekonstruovali její vnitřní prostory a teď se chystáme na úpravy vnějšího pláště, střechy a zahrady.

Co je konkrétní náplní činnosti fondu?

Má své vlastní programy, které se věnují uchovávání a propagaci folklórního dědictví především jižní Moravy, jako jsou třeba kroje nebo lidový ornament. Snažíme se i mladým lidem ukázat, že folklór je stále živý. Pořádáme workshopy malování, používáme tradiční ornamenty, napříkad dekoraci na moderních předmětech, jako jsou tašky nebo tenisky. Každoročně vypisujeme granty, třeba vysíláme malérečky z Moravy do USA, kde učí krajany malovat ornamenty. Máme vlastní sbírku krojů a děl moravských umělců, pořádáme výstavy. Je toho spousta, máme sice malý tým, ale daří se nám každý rok udělat něco zajímavého.

Snažíte se tradice udržovat nejen na Moravě, ale i mezi americkými krajany?

Ano, propagace moravských lidových tradic je součástí mé kulturní diplomacie. A musím říct, že to dělám ráda. Jsem v představenstvu Národního českého a slovenského muzea a knihovny v Cedar Rapids v Iowě, proto je muzeum jednou z našich partnerských organizací, i tady děláme workshopy maléreček. Snažíme se krajanům přiblížit tu rodnou hroudu, aby s ní neztratili kontakt. A proto tam vozíme naše umělce, malérečky nebo cimbálovou muziku.

Jak vypadá krajanský život v USA?

V Texasu nebo Iowě je krajanský život aktivnější, krajanské komunity jsou tam už čtyři nebo pět generací. Patří to tu k životu, pořádají se různé folklórní hody a festivaly. I když někdy tamní folklór už není autentický. Kroje se míchají podle toho, co kdo zdědil po předcích, a tak vzniká nová verze amerického kroje. V New Yorku nebo v Atlantě je zase mladá generace Čechů, kteří přišli po roce 1989, ti jsou stále spjatí s českou kulturou a naši zemi pravidelně navštěvují. Mají zájem především o současnou českou kulturu. Ostatně řada lidí z mladší generace je v USA jen přechodně a chce se vrátit.

Je něco, co bychom se mohli od našich krajanů učit ve vztahu k tradicím a folklóru?

Musím říci, že folklórní věci krajané oceňují daleko víc než my tady u nás. Uvědomují si, že jsou to jejich kořeny a že folklór je součástí jejich kultury. Tady v Česku folklór lidé tolik nevnímají, není součástí jejich každodenního života. Jsme moc rádi, že krajané v USA stále na vlast vzpomínají a o svou zemi se zajímají.

Jak často se vám daří vracet se z USA na rodnou Moravu?

Pravidelně přijíždíme na měsíc či dva v létě, na 14 dní na Vánoce a pak se snažíme přijet na podzim na dva až tři týdny, protože tou dobou tu máme obvykle plno obchodních a kulturních aktivit. Již deset let sponzorujeme třeba Lednicko‑valtický hudební festival. Do tohoto období pak směřujeme nové akce Moravské krásy, letos v říjnu jsme otevřeli novou výstavu. Tenhle rytmus se hodně přizpůsoboval našim dvěma dcerám a jejich školním prázdninám, ale už jsou velké, takže nás tolik nepotřebují. Jedna studuje vysokou školu v Atlantě, druhá střední školu v Dánsku.

Vedete k tradicím i dcery?

Ano, vedeme je k tomu v rodině i díky našemu nadačnímu fondu. Ostatně jedním z důvodů, proč jsme ho založili, bylo, aby dcery věděly, že jsme hrdí Moraváci, a znaly své kořeny. To je hodně důležité. V Atlantě navštěvovaly normální školu, ale i víkendovou českou školu. Mám radost, že dnes je její provoz už celotýdenní i díky nové krajanské učitelce. Vyučuje teď děti všech věkových kategorií, a nejen děti. Funguje tu i výuka češtiny pro dospělé a další zájmové výtvarné a kulturní kroužky. Jinou akcí bylo připomenutí 21. srpna, kdy jsme promítali film Vlny a pamětníci s námi vzpomínali na rok 1968. A poslední akcí byla oslava založení Československa – oslavili jsme ji pohybem.

Proč je podle vás udržování a předávání tradic důležité i dnes?

Je důležité, aby lidé věděli, kdo jsou a odkud pocházejí. Myslím, že znát své kořeny je důležité pro všechny lidi a pro ty, kdo se narodili nebo vyrostli v cizině, v našem případě v USA, je to snad ještě důležitější. Můj manžel rád cituje Jana Mládka, manžela Medy Mládkové, který řekl: „Přežije‑li kultura, přežije i národ.“ To je natolik výstižné heslo, že jsme ho napsali na stěnu i v naší Havlíčkově vile.